Furt lepší na zabití

Některé dny je to těžké. Závratě, svět ponořený v medu. Mozková hmota jen líně následuje pohyby hlavy. „Bude to pak lepší?“ ptají se mě občas. Nevím, ale to horší já je mou součástí, a tak se zatnutými zuby znovu zkouším žít bez antidepresiv.

Vzpomínám si na okamžik, kdy jsem na léčbu kývl. Přicházel strach, počáteční otupělost i vtipné chvilky („Doktore, co jste mi to napsal? Je mi zle jak psovi!“ a překvapené „Já vám neřekl, že máte začít brát jen půlku?“).

Vím, že na prášcích jsem klidnější. Méně náladový, méně protivný. Chodím po hlubokém zamrzlém jezeře, přes led vidím tu černou hlubinu, cesta dolů však nevede. Nejsem šťastný, nejsem nešťastný. Jsem spokojený. Přesto chci žít bez ledu na svém jezeře. I přes všechna ta rizika.

Začít po letech vysazovat antidepresiva zrovna na jaře bylo dost hloupé rozhodnutí. Vy ženy jste najednou o tolik přitažlivější! A vedro nesnesitelnější, Replikant otravnější, zvuky hlasitější, mé reakce prudší, smutky hlubší, myšlenky dotěrnější.

„Odpočiňte si a naberte síly,“ řekl mi tenkrát terapeut. Síly se vrátily, tělo odpočinulo. Vím, že oploštělé já je pro mnoho lidí snesitelnější, přesto chci bojovat o své temperamentní já. Vrátit se k nezadržitelnému smíchu, pláči, lásce i panickému strachu, jak hluboko má králičí nora vede. Nebude to lepší, ale za pokus to stojí.

@Unreed

Pohled z druhé strany

Často tu čteme o tom, jaké to je mít deprese, úzkosti, fobie. Jak je těžké být jiný nebo žít se stigmatem. Ale jaké to je, o někoho takového se starat? Nemyslím jako doktor nebo kamarád, který občas přijde, ale jako partner. 24/7.

Ze začátku, je to docela dobrý pocit. Pomáháte přece osobě, kterou milujete. První týden je to fajn.  Uvaříte, uklidíte, nakoupíte a pochválíte dotyčného, že zvládl vstát z postele či sníst snídani. Že se večer sám přemístil do postele a vyčistil si zuby. I druhý týden je ok. Pořád děláte všechno, vaříte, nakupujete, chodíte do práce, uklízíte, ráno pochválíte za vstávání, večer za vyčištění zubů a nějakou drobnost.

Pak ale přijde stres v práci, pár věcí se vám nepodaří a najednou už to není taková pohoda. „Dělám všechno sám a mám toho hodně. Teď jsem přišel z práce stahanej jak kůň s hlavou plnou starostí a Ty chceš donést tohle a támhleto! Vždyť sakra celý den nic neděláš!“

Ovšemže víte, že to člověk s depresí nedělá schválně. Není to jeho vina. Ale váš mozek a pusa to v afektu a ve stresu prostě vypálí. Možná, že ne hned. Možná, že to při prvním stresu spolknete a s lehkým povzdechem uděláte, co je třeba. Ale příště to už tak jednoduché nebude. A jednou to prostě neustojíte. Je to nevyhnutelné. Jste taky jen lidi.

Co s tím? Mluvte spolu, snažte se vzájemně pochopit, a pokud je toho na vás moc, nebojte se svěřit někomu dalšímu. Nechcete-li zatěžovat přátele, zajděte za psychologem. Prostě si jen postěžovat, že to máte těžký. Vypovídat se.
@Jiri_Kindl

Jak pomoct člověku s depresemi?

Deprese a úzkosti všech typů nejsou volba. Je to něco, co máte, nevíte proč, ale prostě máte. Můžete se lidí ptát, proč mají zlomenou nohu a oni vám třeba řeknou, že spadli z kola. Ale když se někoho zeptáte, proč má depresi, nedá vám přímou odpověď. Řekne vám, že je toho na něj moc, ať už ve škole nebo v práci, že je jen unavený... ale to není žádný „pořádný“ důvod pro to, aby měl deprese.

Můžete se ptát na příčiny fyzických onemocnění, ale nemůžete se zeptat autistické osoby, proč má autismus. Může to přijít kdykoliv. Kdekoliv. Nečekaně. Zapomínáte dýchat, nemůžete mluvit, nemůžete se uklidnit... A není k tomu příručka s rychlou pomocí. Každý si musí poradit sám, vy mu můžete být oporou, trochu ho rozptýlit. Nepomůže rozebírání jeho problémů, nepomáhá hraní si na psychologa.

Není jisté, jak dlouho to bude trvat, jak často se to bude dít, jak silné ty stavy budou a jaké budou mít následky. Je to jako domino. Někdo řekne nevinnou poznámku a ta spustí řetězovou reakci, na jejímž konci najdete někoho sedět v koutě.

Věřte, že dotyčný si to moc dobře uvědomuje, není potřeba do něj ještě víc rýpat. A bude vděčný, když mu budete oporou. A třeba to samé udělá pro vás, až to budete potřebovat.

@TeryVlk

Balík diagnóz

Občas se musím zastavit a poděkovat za to, že jsem prožila výjimečný den.

Třeba ten den, kdy se mi podařilo v práci požádat kolegy několikrát o pomoc, dojít na druhý konec kanceláře na oddělení, kde nikoho neznám, zapojit se do několika konverzací o společných zájmech, a nezávazně prohodit vtipnou poznámku, které se zasmála i druhá strana a nejen já. A ještě vděčnější jsem, když takových dnů následuje několik po sobě, a jsou završené třeba pozváním na pivo, které dokonce přijmu.

Pokud vám to přijde jako naprosto normální den, přeju vám to. Jenomže pro mě tohle normální není ani trochu. Takové dny v mé mysli ještě nedávno existovaly jenom jako mlhavá představa toho, jak asi proplouvají životem „normální“ lidi, které nebrzdí diagnózy jako Aspergerův syndrom, sociální fobie, úzkostná porucha, ani nespočetné zážitky, kdy jim někdo dal najevo, že fakt nikoho nezajímají a nemají si s ostatními co říct.

Využívala jsem toho, že udržím v hlavě neskutečné množství informací, a snažila jsem se vstřebat všechno, jen abych nemusela nikoho žádat o pomoc. Bála jsem se být jakkoliv závislá na ostatních lidech, a tak jsem byla pořád, prakticky celý život, sama. Někdy jsem se radovala, jak je mi bez lidí dobře, jindy jsem probrečela hodiny jen proto, že jsem si tak strašně přála zažít ten pocit, že žiju normálně, že mám kolem sebe lidi, se kterými si rozumím, a že nejsem sama úplně na všechno.

Trvalo 27 let, než se mi podařilo – aspoň občas – prožít den, který by se dal popsat jako normální, mít plány na několik dní dopředu a nemuset je odmítnout, protože mě přemohla úzkost, být někam pozvána a nemuset se vnucovat. A za tyhle všechny dny opravdu upřímně děkuju, protože je jich málo a nepřicházejí samozřejmě. Pořád ještě převládají takové, kdy mi moje vnitřní nastavení nedovolí se zapojit mezi lidi, mozek servíruje jeden katastrofický scénář za druhým, a srdce tluče na poplach, a když už se probojuju skrz nějakou společenskou interakci, jsem vyčerpaná.

Proto jeden z nejkrásnějších pocitů, které znám, je cítit se jako vítaný host, konverzační partner, normální člověk, a nikoliv jako chodící balík diagnóz.

@HolubiPrincezna

Báječný svět misofoniků

Utíkám od stolů. Zavírám se v kanclu. Sedám si nejdál od některých lidí. S dalšími se už ani nechci vidět „naživo“. Obtěžuji tím sama sebe. Nechtějte mě potkat, když mám navíc PMS.

Báječný svět misofoniků.

Mocná Wikipedie říká: „Lidé trpící misofonií jsou nejběžněji podráždění nebo rozzuření kvůli každodenním repetitivním zvukům z jejich okolí. Nejčastěji se jedná o zvuky vydávané při zpracovávání potravy v ústní dutině, jmenovitě mlaskání, polykání a žvýkání.“ Nejčastěji. Je toho víc. Hlasité dýchání, kašlání, kýchání, nedejbože chrápání. Mohla bych pokračovat dalších pár řádků. Vizuální podpora klepajících se podbradků, pocintaných vousů a především nechápavých pohledů tomu nasazuje korunu. Jen při té představě se mi zvedá žaludek. Je mi do pláče a chci být sprostá. Občas bych někomu nejradši vrazila. Pořád se cítím provinile, protože mi tohle všechno běhá hlavou.

Těžko se vysvětluje, že každé chroupnutí mi do hlavy vráží pomyslný hřebík. Že si toho nejde nevšímat. Že to těm lidem nevyčítám a nesnažím se je urazit - jen s nimi nedokážu sedět u jednoho stolu. Čím blíž mi jsou, tím je to horší. Nechtěla bych být v kůži mého muže. Jemu jsem nekonečně vděčná. Naučil se jíst, pít a dýchat skoro neslyšně. Nechrápe. Občas se naštve, ale po tisíci omluvách mě pohladí a řekne, že se to snaží chápat. Je mi do pláče ze mě samotné.

Měla bych to řešit především sama se sebou, ale bojím se jít za odborníkem. Léky brát nechci. Představa, že bych se měla v rámci terapie těmhle zvukům dobrovolně vystavovat, mě děsí víc, než oběd s mojí mámou. A navíc mě neustále provází představa, že se mi vysměje, protože si vymýšlím. Zatím mi pomáhají především sluchátka a špunty do uší.

Můžu jen doufat, že se to nebude zhoršovat. Nebo že budu mít dost odvahy na to, abych si za tím doktorem po deseti letech zašla.

Třeba jednou někoho takového potkáte. Prosím, zkuste jim nemít případné obličeje nebo postávání stranou za zlé. Ono jim nejspíš nebude dobře ve vlastní kůži. A pokud budou jako já, každý takový moment si budou vyčítat ještě dlouho po tom, co vy na to zapomenete.

@LaLa_CZ

Miluji tanec. Oprava, milovala.

Když jsem byla malá, řekla bych vám, že až vyrostu, budu tanečnice. Ve čtyřech jsem začala dělat balet, ten jsem vyměnila za latinské tance a jako sedmiletá jsem skočila po hlavě do disca a tam jsem zůstala do třinácti. V té době jsem měla pět tréninků týdně a ještě jeden z gymnastiky. Byla jsem na svém tančícím vrcholu. Vracela jsem se pozdě domů, víkendy trávila na soutěžích nebo tancem ve studiu. Nepotřebovala jsem dýchat, stačilo mě roztočit.

Ale čím lepší jsme byly jako skupina, tím víc byly holky zlé. Byla jsem pro ně moc tlustá, tancovala jsem najednou jako slon, nechtěly být v mé blízkosti, protože je tuk nakažlivý. Tlustá jsem byla i podle mamky. A nakonec i podle sebe.

Ve třinácti jsem začala hubnout. Snižovala jsem si porce a za dva měsíce jsem zhubla deset kilo. Najednou jsem měla padesát kilo, ale váha už neklesala. Přestala jsem jíst úplně. A přestala jsem i tancovat, zradilo mě tělo (nebo já ho).

Ve čtrnácti jsem skončila v nemocnici. Ruce jsem měla od jizev a ran ze sebepoškozování. V plicích jsem měla vodu. Nejedla jsem. Místo lízátka jsem dostala diagnózu. Deprese. Anorexie.

Bylo mi patnáct, když jsem objevila kouzla projímadel a svět bulimie. V šestnácti jsem se rozhodla, že se budu léčit. Půl roku na to jsem omdlela v tramvaji, čtyři dny jsem nejedla. V sedmnácti jsem si myslela, že jsem zdravá. Téměř celý prosinec jsem omdlévala, mé tělo křičelo.

Teď je mi osmnáct. Minulý měsíc jsem jedla denně 500 kcal a měla jsem deprese takové, že jsem týden nevyšla z domu. Tento týden se zase hodně směji, je mi dobře a jídlo mám ráda. Zítra se to zase může všechno změnit.

Snažím se mít se ráda. Být vděčná, že žiji a že se mi ani jednou pokus o sebevraždu nepovedl. Ale někdy nejsem. Někdy si začnu ubližovat u fotek hubených slečen a přestanu jíst. Snažím se být zdravá, ale už nebudu. Moje tělo je po válce. Snažím se být šťastná, ale někdy bych chtěla prostě umřít. Umřít hubená až na kost.

Když jsem byla malá, řekla bych vám, že až vyrostu, budu tanečnice. Dnes bych vám řekla, že si nejsem jistá, jestli někdy vyrostu.

@DekadentniBarca

Bude to zase dobrý

Nikdy jsem si se svým hendikepem moc nelámala hlavu. Rodiče mě vedli k tomu, že dokážu všechno jako „normální“ děti. A taky že jo. Naučili mě chodit, běhat, jezdit na kole, lyžovat, bruslit, socializovat se. Vychovali ze mě slušného člověka a silnou osobnost. Dlouho jsem byla přesvědčená o tom, že dokážu cokoliv si jen vzpomenu. Třeba změnit svět. 

Bývala jsem hrozně pozitivní dítě. Pamatuju si to. Stejně tak dobře si pamatuju, kdy se to změnilo. 

Bolest člověka mění. 

Nejdřív jsem ji skoro nevnímala. Možná tady byla vždycky, možná jsem ji začala vnímat až když se to začalo horšit. Doktoři opravili, co se dalo. Cokoliv dalšího se zhorší nebo nefunguje je „v rámci diagnózy“. Rodiče mě učili, že dokážu všechno jako ostatní jen už nedodali, že mě to bude stát o dost víc sil než ostatní. 

Nechci si stěžovat. Nestěžuju si. Jsem šťastná za život, který mám. Většinu času to vlastně docela jde. Jen je poslední dobou těch dobrých chvil o něco méně. Pořád se ale snažím být pozitivní, i když je to někdy hrozně těžký. Pokaždý, když je mi hůř, říkám si: „To nic, bude to zase dobrý.“ Pořád to opakuju. Sobě i těm, kteří o mě mají starost. Bude to dobrý. 

Jednou za čas ale přijde chvíle, kdy ve své víře v lepší zítřky polevím. V takových chvílích nedokážu věřit tomu, že to bude zase dobrý, stačí mi ale když dokážu zapomenout, jak zlý to ve skutečnosti je.

@UntouchableSall

Malé radosti

Mám chronický zánět štítné žlázy. Autoimunitní onemocnění, k jehož vedlejším příznakům patří i zimomřivost, bolesti svalů, zvýšená hmotnost, poruchy spánku a depresivní nálady. Splíny. 

Ano, splíny. Přicházejí vždy kolem úplňku. Jeho obrovskou energii nejsem schopná zvládnout bez ztráty kytičky, a tak prostě smutním, nespím a jsem neklidná. Zbytek měsíce jsem usměvavá, neustále pozitivně naladěná, duševně mladá holka, která na ostatní „září“ a zlepšuje jim den. 

Když mám splín, bráním se zuby nehty a strašně moc se snažím zůstat v pohodě. Pořád se jakoby držím drápkem okraje propasti, a přestože nechci spadnout dolů, ne vždy se to povede. A ne, nejsou na to žádné léky. Lékem je pouze veselá mysl a klid. Jenže jak, když jsem Neklidná? 

Největší klid mi paradoxně přináší situace na hraně. Třeba ta chvíle před tandemovým seskokem nebo jiný adrenalin. A vítr ve vlasech. Ten potřebuji na překlenutí tohoto období, než zase budu v pohodě, plná energie, euforie a radosti ze života ze všeho nejvíc. 

A každý den si vypíchnout něco hezkého. A tak si je píšu. Malé radosti Každý den. Většinou je to hrozně jednoduché, vybrat si ze spousty drobností jednu, ale ve splínu je to zatraceně těžké. 

Ale já mám vás a vy mi pomáháte. Jsem tu s vámi na Twitteru už rok, píšu si myšlenky, které bych se styděla říct i nejlepší kamarádce a našla jsem si i pár už nejen virtuálních přátel Jste tu pro mě a já vám za to moc děkuji. Mám vás ráda.

N.

Vzdej to...

Na OCT, on má hlavu v přístroji, sestra chválí spolupráci, já se dívám na monitor. 

Vidím. Už to poznám. 

Sestra začne na puberťáka šišlat. 

Zhluboka dýchám. 

Čekárna plná lidí a loužiček roztátého sněhu. 

Na střídačku si hladíme a škrabkáme záda. Jsme na to sami. Dva. 

Doktorka se hihňá: “Tak se nám to zase rozjelo.” 

Puberťák mlčí. 

Lékařka mluví o možnosti vynětí sklivce a já jdu do dřepu. 

Potom volá na revmatologii, plicní, mluví do sluchátka a my se držíme sebe. 

Odběr krve. Žádanky na vyšetření. Termíny. Recepty. 

V uších mi šumí vodopád slov; «Tak tohle už vzdávám. Na tohle nemám. Vzdej, vzdej…» 

On zašeptá “Já už nechci. Mami…” 

Rukou mu zajedu do hustých vlasů a čelo si opřu o jeho, taky šeptám, přes zaťaté zuby; “To zvládneme, neboj.”

@Alex21_3

Druhé poschodie

Býva na druhom poschodí aj tak tam chodím výťahom, nie preto, že by som bola lenivá, ale preto, aby som sa vyhla zvedavým pohľadom. Prídem si ako prvý človek, ktorý má babku s alzhaimerom. “Pozrite sa, to je vnučka, tej pohnutej”, ďakujem pekne za tieto šuškandy. 

Idem ďalej, otváram dvere, je na posteli ako vždy, spí. Teda, tvári sa, že spí cestou k oknu si všímam, že ma prižmúrenými očami sleduje. Nevie kto som, preto to divadielko so spaním, nedajboh, by som od nej chcela nejakú činnosť. 

“Ahoj babu, ako sa máš?” Snaží sa tváriť, že vie kto som, ale keď sa jej na to opýtam prizná, že nevie. Tak je to hovorím, že som jej vnučka, dcéra jej dcéry. 

“Som rada, že si prišla, ja už okrem teba nikoho nemám”, hovorí. Vysvetľujem jej, že má ešte aj dcéru mimo iných.

“Viem, ale tá sem veľmi nechodí”. Toto mamine nepoviem, tak ako mnoho iných vecí o babke, nechcem, aby sa trápila viac ako teraz. Chodím sem len ja, ona sem nevie ísť, občas som nahnevaná, občas rada, že to nevidí. Že nevidí tú osobu, ktorá bola kedysi jej mamou, mojou babkou. Ona už nie je moja babka, je to len schránka po väčšinu času prázdna, tá duša, ktorá so mnou hrala meno, mesto…, tá ktorá lúštila krížovky a úžasne piekla, tá si už lieta inde. 

Sedím oproti nej v stoličke, ona sedí na posteli a pozerá na mňa. Pýta sa kopu vecí, ktoré nedávajú zmysel. Potom mlčíme, to robíme najčastejšie. Jednoducho mlčíme. Oproti sebe sedia dve opustené ženy, dve generácie. Ona, ktorá potrebuje spoločnosť, aby nezvlčela, a ja ktorá potrebujem spoločnosť, aby som sa tam raz nezbláznila. Takto to ide zhruba 45min. 

Potom sa dvíham, rozlúčim sa idem preč. Na chodbe sa opieram o stenu, napína sa mi celé telo, každý jeden sval, chytajú ma kŕče po bokoch, zvrášti sa mi tvár, roztrasú pery, oči zalejú slzy. Je to akoby mi mala explodovať hlava. Dýcham zhlboka, počítam do 10, snažím sa udržať. Idem po schodoch dole, dávam si na čas. Z domova vychádzam akoby sa tam nič nedialo, hrám to divadlo už dlho a hrám ho dobre. 

Babka prvýkrát zomrela, keď bola diagnostikovaná, vtedy sme o ňu skutočne prišli. Teraz prichádzame o spomienky o vieru, nádej čokoľvek. Každou návštevou zomiera znova a znova a takto to pôjde až kým naozaj…..

@EdwaEva

Není depka jako depka

Člověk by řekl, že po těch letech už mě to nepřekvapí. Že už budu na tyhle občasný stavy beznaděje připravená.

Víte, pravda je, že na tohle člověk nemůže být připravenej nikdy. Ani kdyby to zažil milionkrát. Může si všimnout, že se to blíží. Ale nikdy, nikdy se nedokáže připravit na tu vlnu zoufalství, která přijde. Protože když je to pryč, nedokáže přesně určit, co se mu honilo v hlavě. Co mohlo být tak špatný, aby mu to dalo myšlenky na bezcennost života.

Když jsem začínala gympl, měla jsem pocit, že už jsem velká. A když jsem za sebou měla první čtyři roky, myslela jsem si to samý. A říkala jsem si, tyjo, za chvíli budu velká, budu dospělá, už budu mít všechno srovnaný. Ještě rok. Ještě další. A maturita, až budu maturovat, určitě budu mít život v pořádku!

A teď? Strávila jsem na tý škole skoro osm let, ale velká, dospělá, rozumná - to si vůbec nepřipadám. Maturita je za rohem a já ten život pořád srovnanej ani zdaleka nemám. Všechno to mělo být jinak. Ne?

Občas mám prostě pocit, že nejsem dost dobrá. A jasně, většinu času na to nemám v hlavě místo. Odsouvám to, což je to jediný, co jsem s tím za ty roky dokázala udělat. Mluvím o tom, pracuju na tom, vím, který věci to mohou spustit. Ale jsou věci, kterých se člověk zbavit nedokáže. Ne úplně. Takže když vím, že je to jen špatná nálada, dám si něco sladkýho, nebo skleničku vína, nebo se seberu a jdu s někým na kafe. A ono to přejde, když se mi podaří se dostatečně rozptýlit.

Jenže jsou dny, kdy vím, že nic z toho by mi nepomohlo. Jsou dny, kdy se dokážu jen zabalit do deky a ležet a i to mě naprosto vyčerpává. Jsou dny, kdy se nesnáším tolik, až mám pocit, že ostatním by beze mne bylo líp.

Trvalo mi dlouho, než jsem se odhodlala s tím někam zajít. Než jsem si přiznala, že se mnou něco není v pořádku. A pořád ještě o tom nemluvím s většinou blízkých, nechci, aby se na mě dívali jinak. Aby se mnou jednali v rukavičkách.

Neexistuje něco jako být na deprese moc mladá, ačkoliv už jsem to párkrát slyšela. Není to ani lenost. Je to nemoc jako každá každá jiná. A jak s ní budeme bojovat, to je jen na nás.

Holka ve flanelce

Osudový čas

Další skvělý ráno, kdy se probouzím vedle přítele a potichu vyklouzávám z postele, abych si nachystala snídani a mohla jít odcvičit svých 30 minut. Jako každý den pak musím stihnout vyvenčit psa a dojet do práce, do které se těším. Hodiny ukazovaly 8:16, bylo úterý a já s pobaveným úsměvem zvedám telefon, na kterém svítí jméno mé lékařky. Asi jsem tam zase něco zapomněla, celá já… 

Nevím, kolik ukazovaly hodiny. Seděla jsem na patníku před ordinací a doufala, že se mi vše jen zdá… Další dny jsem byla jako šílená. Jen jsem běhala, s nikým nemluvila, pracovala a sledovala telefon. Konečně zazvonil… 

Byla zima, blížily se Vánoce, mně bylo 25 a nevěděla jsem ani co je za den, natož kolik je hodin. Rakovina? Já? Ale já mám přece tolik plánů! Chci sportovat, mít rodinu, něco dokázat, chci žít…

Spousty slz, operace, zmizelá kila, nalezené strachy… Ty hlasy, co zní, jako by to byla jen ozvěna. Ty hlasy, co říkají, že musím zpomalit, musím věřit… Přijímání faktu, že možná nikdy nebudu máma, že možná nebudu… 

 “Ukradlas mi plány, nechci žít…” 

Je středa, hodiny ukazují 16:16. Už nemám toho přítele, už nemám toho psa, tu práci a ani to už nejsem možná tehdejší já. Jsem o pár let starší. Ale taky už nemám takový strach, že něco nedokážu, protože tohle jsem dokázala! A možná nebudu nikdy těhotná, ale rozhodně vím, že jednou budu máma a že mám plány a že chci žít!

B.

Filip se nechal testovat na HIV. Buď jako Filip.

"HIV, syfilis, žloutenka, všechny testy máte negativní," usmál se na mě v pondělí sympatický lékař. Je to jedna z nejvíc uklidňujících informací za poslední dobu. A za tu mrazivou půlhodinu v malé místnosti při čekání na výsledky, kdy si člověk hrabe do svědomí a snaží se při stresu a záchvatech úzkosti nezkolabovat, to stojí. 

HIV je problém. Velký problém. Křivka nakažených strmě stoupá nahoru. Lékaři aktuálně evidují přes 3000 pozitivních lidí. Asi čtvrtina z nich o své nákaze podle statistik neví. V Praze už byla podle ředitele České společnosti AIDS pomoc Jiřího Pavláta splněná hranice epidemie. 

Velký počet lidí na testy nejde kvůli obavě z výsledku. Strach ještě umocňuje všudypřítomné stigma. HIV pozitivní lidé mají třeba často problém sehnat stomatologa.

Pojďme společně o problému mluvit a vyvracet mýty. Ne, HIV se nepřenáší stiskem ruky. Ani přátelským polibkem. Ani nápojem v restauraci nebo společným používáním příborů. A pokud se dodržují určitá pravidla, není problém ani ošetření u zubaře, tetování nebo piercing. 

Milujte se, jen u toho buďte opatrní. Informujte se a nebojte se cizího. HIV infekce může potkat každého. Nakažení lidé nejsou prašiví. Společnost má pocit, že problém HIV je vyřešený. Statistiky ale ukazují opak. Vyšetření je bezplatné a anonymní. Tak neváhejte a nechte se otestovat.

@FilipTitlbach

Hraniční porucha

Nebyla jsem zrovna chtěné dítě, matka studovala při práci, a tak jsem byla v jeslích ráno první a odpoledne poslední. Nezralí rodiče, nedostatek podpory, přísný otec, náročná kritizující matka neschopná empatie. Když mi byly čtyři, centrem pozornosti se stala mladší sestra, miláček. V osmi rozvod rodičů. Bohužel to vše zanechalo hluboké stopy. 

Od malička mne provází vnitřní nejistota, nízké sebevědomí, pochyby o vlastní hodnotě a důležitosti, touha milovat a být milována, intenzivně bolavá smutná duše, pocity opuštěnosti, samoty. Neumím navazovat a udržovat společenské vztahy, mívám sklony k sebepoškozování. Jsem impulzivní, v přítomnosti cizích lidí viditelně nervózní a nejistá. Bývám proto opakovaně cílem šikany, bossingu, mobbingu, přitahuji psychopaty a sociopaty. V dvaceti pěti jsem měla problémy s užíváním drog, od třiceti pěti s pauzami do současnosti mám sklony k časté konzumaci alkoholu, obojím jsem utíkala z reálného světa kamsi dovnitř, do sebe. 

Důsledkem vnitřního chaosu je pro mne obtížné udržovat pořádek, dodržovat termíny, chodit včas. Doma jsem hodiny posunula o 5-15 minut napřed, občas mi to pomůže nepřijít tolik pozdě. 

Jsem klikař. Nejsem hloupá, o věcech přemýšlím. Na rozdíl od jiných "hraničářů" jsem neměla a nemám sklony ke gamblerství, krádežím, náhodným krátkodobým sexuálním známostem, rychlým střídáním lásky a nenávisti, fyzické agresi. Nemám problémy se učit či soustředit, nezneužívala jsem léky, mám vyjasněnou sexuální orientaci. Neznám naštěstí pocity vnitřní prázdnoty, nudy, nejsou pro mne prioritou pouze mé vlastní potřeby. Jsem schopná skutečné účasti, pocit viny mám naopak velmi silně vyvinutý, až přehnaně. 

Hraniční poruchu nelze zcela vyléčit, jen zmírnit. Část zvládám sebekontrolou. Pomáhají mi léky, psychoterapie, jasně definovaná pravidla, řád, stabilní upřímné vztahy s vzájemnou důvěrou, podporou, komunikací, partnerský navíc s dostatkem doteků, objímání, blízkosti. Svědčí mi, když můžu pomáhat, pečovat, být užitečná. 

Tahle nemoc, či jak to jinak nazvat, mi komplikuje život. Snažím se s ní žít, jde to někdy lépe a jindy hůř. Beru to tak, že jsou nějak rozdané karty, nestěžuji si, nelituji se. Zkrátka táhnu a srůstám.

A na závěr trochu faktů. V České republice bylo v roce 2000 v populaci 10-14 % lidí s hraniční poruchou osobnosti. V současnosti tvoří až 50 % psychiatrických pacientů. Ze známých osobností jí trpí například Angelina Jolie, prý Jan Nedvěd, připisuje se Marylin Monroe, Amy Winehouse, Sinead O'Connor či Ivetě Bartošové. Řekla bych, že patřím do skvělé společnosti, co myslíte? :-)
@olivievranska

Je to těžké pro mě, je to těžké pro vás

O depresi už tu bylo napsáno spoustu chytrých a pravdivých slov. Já se tu chci ale vypsat z té ještě trochu temnější stránky. Je opravdu hodně těžké přijmout fakt, že jsem porouchaná, o to těžší, že mozek není schopen s tím faktem adekvátně bojovat, protože na to jednoduše nemá dostatek sil. Když se vám stane vážný úraz, jste-li bojovníci, dokážete se s tím porvat, přijmout to, naučit se žít trochu jinak, ale svým způsobem naplno. Kdežto mozek při depresi je jak děravá nádrž u auta, palivo uniká, a navíc hrozí, že to každou chvíli bouchne. 

Je to těžké pro mne, je to těžké pro vás. Vidět ženu jindy plnou energie, vtipu, a pohody, jako trosku, sotva se vlekoucí, nemluvící, ztělesněný smutek. Jste-li mí blízcí, a máte-li mě rádi, logicky mi chcete pomoci. Jenže zapomínáte, že vy vidíte svět jinak, řekněme v jiném módu. Já vám mockrát děkuji, ale nechte mě prosím vás být. Já vím vždycky, i v depresi, co je pro mě dobré, a co chci, respektive co nechci. Unavuje mě pořád vysvětlovat, co, jak, proč. Probírat s vámi ty vaše hypotézy, poslouchat vaše rady, vyvracet vám vaše domněnky. Když je mi špatně, chci být sama, chci klid, chci se pokoušet rovnat myšlenky. Zvednout se z gauče mě opravdu nepřinutí fakt, že jste mi upekli štrůdl, že je venku hezky, že já nevím co všechno... 

Každou minutu svého života se snažím dělat to nejlepší, co můžu, na co mi síly stačí. I s depresí se snažím. Nevzdávám se. Spousta lidí s podobně těžkou depresí rezignuje. Přestanou chodit do práce, v horším případě skončí v léčebně, v tom nejhorším případě skončí se životem. 

Mám těch sil už takhle zoufale málo, prosím, nesnažte se mě přesvědčovat, že víte lépe než já, jak se mám cítit, a co mám dělat. Věřte mi, já chci být zase "normální" víc, než to chcete vy.

@mistule

Špatná kamarádka

Potkala jsem ji, když jsme doma měli rodinné problémy a já ještě pořád oplakávala ztracenou první lásku. Vysvětlila mi, že na světě nemusí být všechno perfektní, ale já můžu. Vtip spočíval v tom mít skvělé výsledky, vždy skvěle vypadat... znělo to prostě. Upravila jsem jídelníček, přece jen jsem byla trošku oplácaná, chodila jsem pozdě spát, abych se toho stihla co nejvíc naučit. 

Sledování váhy jednou týdně mi přestalo stačit, stála jsem na ní denně, pozorovala jsem se v zrcadle, abych už konečně zahlédla vytouženou mezeru mezi stehny. Denně jsem cvičila, chodila spát ve dvě ráno a v pět vstávala. Ještě o něco jsem snížila množství jídla. 

Byla jsem sice často nemocná, ve škole mi padala hlava únavou uprostřed psaní zápisků, kamarádi mi lezly na nervy a nechtěla jsem se s nimi vídat, děsila jsem se jít s kýmkoli na kafe, abych nemusela něco jíst, trpěla silnými depresemi a úzkostmi, které mi zabraňovaly se pohnout, leckdy i přijít do školy. Bylo mi to jedno, důležitá byla postava. 

Při jedné lékařské prohlídce lékař usoudil, že jsem za krátkou dobu příliš zhubla. Když se ukázalo, že moje hubnutí není způsobeno žádnou chorobou, sdělili mým rodičům, že mám počínající anorexii. Měla jsem jen lehkou podváhu, ale přesto mi hrozili hospitalizací. Rodiče plakali, křičeli, prosili. Naslibovala jsem jim kdeco. Ale ona mi nedovolila sliby plnit. Jedla jsem tři až pět piškotů denně, když jsem měla hlad, napila jsem se černého kafe. 

Hospitalizace mě neminula. Stále jsem neměla nijak příšernou podváhu ani smrtelně vážné zdravotní problémy, až na ty v hlavě. Nebyl to příjemný pobyt, zachraňovala mě moje milovaná maminka, která za mnou chodila i při práci na směny, nosila mi knihy a snažila se usmívat, přestože jí asi bylo spíš do pláče. Vrátili mi zdravou váhu, ale nijak zvlášť mi nepomohli. Anorexie se mnou pořád zůstala. 

Doma mě hlídali, připadala jsem si jako květina ve skleníku, nesnesitelně mě to žralo. Nedocházelo mi, že moje klec není starost ostatních, ale anorexie. Krom toho jsem se někdy nevyhnula tlaku okolí a musela sníst víc jídla, než jsem si dovolovala. Vyvolávalo to strašlivé hysterické záchvaty zoufalství, v nichž jsem si (doslova) rvala vlasy, nehty zarývala, kam se dalo, abych se potrestala, a dusila se brekem. Lhala jsem svým nejbližším, ale nemohla jsem jinak. 

A tak jsem se na několik měsíců ubytovala v další léčebně. Podváha opět nebyla nijak strašná, ale v hlavě byl obrovský, děsivý problém. Prosím, pochopte, že porucha příjmu potravy není o váze ani o vzhledu. Je v hlavě. Pokud znáte někoho, kdo vypadá nešťastně a unaveně, vyhýbá se jídlu, uzavírá se do sebe a změnil své chování, pokuste se zjistit, zda někde není problém. Potkala jsem spoustu “normálně” vypadajících lidí, kteří uvnitř strašlivě trpěli. Potřebují důvěru a podporu, aby našli cestu zpátky k životu, jako se to nakonec podařilo mně. 

Už minulo nějaké to léto (ve kterém jsem se konečně nestyděla vzít si krátkou sukni). Studuju vysokou školu, tancuju, když chci, jdu si zaběhat, když ne, sedím bez výčitek doma na gauči a čtu si. Směju se na svět, na lidi, aby se taky smáli, jsem šťastná, když můžu jít někam s kamarády. Cukrárna plní funkci ráje a ne domu hrůzy. 

Děkuju všem, kteří neutekli, když to se mnou bylo nejtěžší, snažili se pochopit, co pochopit nejde. A opakovaně mi dokazovali, že má smysl bojovat. Vždycky to má smysl a jde zvítězit! Nejste v tom sami.
@her_Weirdesty

Co tě nezabije, to tě nutně nemusí posílit

Co tě nezabije, to tě posílí. Nesnáším tu větu. Nikdy jsem ji neměla ráda. Ale až když jsem dostala rakovinu, pochopila jsem plně, jak je ta věta nebezpečná a vlastně i útočná.

Svou reakcí na projevy účasti jsem popudila pár lidí. Stálo mě to pár přátel, pár nepříjemných komentářů a několik útočných zpráv a mailů. A bohužel i dva pošramocené vztahy v širší rodině.

Ale cítila jsem, že musím promluvit za všechny, které to deptá. Nebo kteří si berou podobná instantní moudra k srdci a vyčítají si, že jsou asi málo posílení. Že nevyužili té skvělé příležitosti, kterou jim život dal ve formě takového utrpení, které si většina z nás neumí představit. Za tyhle lidi jsem chtěla promluvit. Já sama jsem projela rakovinou v business class. Mám rodinu. Mám přátele. Mám práci, kterou jsem zvládla dělat. Měla jsem na jídlo a na kroužky pro děti. Ale jsou lidi, kteří se rakovinou plouží sami a bez pomoci pěšky.

Co tě nezabije, to tě posílí? V první řadě, není to pravda. Co nás nezabije nás často oslabí, srazí na kolena a odrovná na pár let. A nebo nás to prostě jen mrzí. A nemusí to být hned rakovina. Někdy stačí "jen" nešťastná láska.

Dále je v ní obsaženo takové to adorování silného člověka. Buďme silní! Wow, zažil jsi teď dost hnusnýho shitu, to Tě asi pěkně posílilo, viď? Nejsi dostatečně posilněný? Asi to bylo málo, tak jen houšť. Nejsem žádná esoterická vyznavačka knihy "Secret". Ale že zákon přitažlivosti do jisté míry funguje, je dokázáno. Pokud máme pocit, že v životě potřebujeme překážky, abychom se stali lepšími, překážky se budou objevovat. Najdeme si je. Až mi jednou zemře někdo blízký, nechci z toho vyjít silnější. Chci z toho být smutná a chci, aby se mi stýskalo. Je snad život nějaká posilovna? Je snad moje nemoc, která poznamenala celou mou rodinu, včetně dvou chlapečků, kterým málem umřela máma, nějaký blbý kettlebell?

Nikdo z nás nepotřebuje krize a těžkosti, aby se stal lepším člověkem a silnější osobností. Není nutné vyjít z každé situace silnější. Nakonec jsme jen slabí a zranitelní lidé, a namlouvat si něco jiného můžeme jen do chvíle, kdy přijde událost, která už je mimo naši kontrolu.

@sushiqueencz

Nevyléčitelné trápení

Od osmi let mě pronásleduje jeden strašák, jmenuje se lupénka. Tahle nemoc je genetická, tím pádem stálá a musíte s ní žít až do konce svých dnů.

Napřed bylo vše v pořádku a vypadala jsem normálně, ale pak se objevilo první ložisko, které to celé odstartovalo. Prvních pár let mě léčili na všechno možné, čímž to jen zhoršili a způsobili mi nemalé bolesti. Ložiska jsem si hrozně škrábala až do krve, abych si trochu ulevila od svědění. Pak jsem přesídlila k jiné doktorce a ta stanovila jasnou diagnózu. Dala mi masti a snažila se mou situaci zlepšit, ale obě jsme věděly, že to nezmizí úplně a že se s tím budu muset naučit žít a fungovat.

Už je to nějaký ten pátek a nemoc se mnou stále roste, naštěstí díky mé doktorce roste pomalu. Snažím se naučit žít s tím faktem, že prostě lupénku mám, což by samo o sobě nebylo tak těžké. Horší jsou znechucené pohledy lidí a jejich dotěrné otázky typu: Co ti je? Nemůžu to chytit taky? Je to lepra? Někdy jsou zajímavé i jejich rady, které už neposlouchám, protože jsou to většinou úplné nesmysly.

A taky mám obavy, které mě pronásledují snad každou noc. Hlavně ta, že nebudu schopna být nahá před svým budoucím partnerem, protože bych nesnesla to, že by viděl, jak moc jsem nemocí poznamenaná, všechna ložiska a jizvy. Větší strach však mám z představy, že bych tuto nemoc přenesla na své budoucí potomky, kteří by mě asi dost proklínali za takovou genetickou výbavu. 

Tohle všechno je možná důvod, proč jsem se rozhodla studovat farmacii, abych měla šanci pomoct jak sobě, tak lidem, kteří na tom jsou stejně, a ulehčit jim i sobě život.
@chemickanauteku

Bipolární? U nás normální.

Když je osoba mně blízká šťastná, cítím se stejně. Jakmile ale štěstí přejde do manické euforie, začínám se bát. Ukvapená rozhodnutí, utrácení obrovských částek, které budou chybět. Nedostatek jídla a spánku. Přesto ale funguje. Pohání ji nadšení a naděje. Naděje tak veliká, že i ten největší optimista by mohl závidět.

Pak ale jindy přijdu domů a vidím to největší utrpení. Propad do depresí není hezký ani u "normálního" člověka, když se ale jedná o skok ze vzdušných zámků, ničí mě to. Nevím, jestli se mám bát, že se dřív zabije, nebo si zničí život nějakou nerozvážností.

Strašně ráda bych ze vzpomínek vymazala maminku, která mi v noci na podlaze v kuchyni brečí, že je k ničemu. Bohužel mi ale nezbývá nic jiného, než ji hlídat, když blázní a podporovat ji, když je jí úzko. Jo a také můžu doufat, že se ty vlny jednou srovnají. Bohužel je to ale jako se vším v životě. Dost nevyzpytatelné... 
@prsatablondyna

Starší příspěvěk autorky - Porucha příjmu potravy

(Anti)psychotický efekt nevšední reality

8 let se léčím se schizoafektivní psychózou. Ač to může působit nepravděpodobně, není to na mně příliš znát. Jsem jiná, než jakou mě očekáváte. Jsem příliš hodná na některé, příliš zlá na jiné, příliš přísná na sebe. Vím, čeho chci v životě dosáhnout, vím, kam směřuji – na rozdíl od některých jiných, tzv. normálních lidí.

Při manických stavech mohu být pro blízké okolí nesnesitelná, pro okolí širší jsem ovšem zajímavým úkazem proměny osobnosti: z šedé myšky se stává komunikativní raketa! Prudké návaly energie a kreativity, empatie level tisíc, zvýšené sebevědomí, nehynoucí smysl pro humor, všeobecná otevřenost vůči čemukoli, argumenty na vše za jakýchkoliv okolností, sklony ke konání dobra pro celý svět. Znamení, jako jsou nápisy v ulicích, náhodné rozhovory kolemjdoucích nebo SPZky aut, udávají směr neodkladné cesty za lepšími zítřky. Jen pro představu: vynásobte nekonečněkrát pozitivní účinek extáze, dostanete výsledek rovnající se mánii.

Ovšem každá barvitá a nádherná manická epizoda je draze vykoupená následnou depresí. Vylézt z postele se stává nadlidským úkonem. Okleštěné emoce a nechuť k životu jdou se mnou ruku v ruce. Všechno kolem je zamračené a šedé jako deštivé podzimní půl páté ráno. Témata ke konverzaci se zbývajícími blízkými vyždímána do minuty. Všeobjímající prázdnota.

Stavy stabilizované jsou nejschůdnějšími okamžiky psychicky nemocného člověka. Cítí se průměrně a to je dle české psychiatrické péče ideální. Hlavně pěkně papat kouzelné pilulky a nemít nadnesenou náladu – v případě opaku je hospitalizace na psychiatrii více než doporučená. Nikdy mě nebavilo být „normální“ a svým způsobem si cením své bipolární poruchy jako určitého daru a za žádné plané štěstí bych ji nikdy nevyměnila. Už kvůli tomu, že pohádky o zakletých princeznách stejně nejsou o nikom jiném než o bipolárně narušených osobnostech. Takže polibek od prince je něco jako návrat z blázince.
@DoriHi5