Být nejlepší

Znáte to klišé? “Dělej, co tě baví!“ Tak přesně to, když děláš, tak už to klišé není a vážíš si toho - teda aspoň já.

Vždycky jsem hrál hokej a kanoistika mě vůbec nezajímala, až jednou... byl to rok 2006 a taťka vyhrál Mistrovství světa. Poprvé jsem začal vnímat, co se to vlastně děje a chytlo mě to. Tak jsem začal střídat v zimě hokej a v létě kanoistiku. Další rok jsem získal svoji první větší medaili - bronz z Mistrovství České republiky na deblu (ve dvou). Ani nevím, jak dlouho jsem tu medaili nepustil z ruky. A bylo jasno - tenhle pocit chci zažít znova.

Do další hokejové sezóny jsem už nenastoupil a začal se věnovat kanoistice naplno. A sbíral medaile na české scéně. V 17 letech jsem se dostal do reprezentace, ale na juniorském Mistrovství Evropy přišla první “prohra”. Prohra to ve skutečnosti nebyla ani náhodou, myslím, že v mých letech nikdo takhle blízko medaili nikdy nebyl. Byl jsem dvakrát čtvrtý, hezky jsem si dvakrát i pobrečel, ale probudilo to ve mně něco, co mám v sobě do teď. CHTÍČ! Viděl jsem, že to jde, tak jsem makal a neznal nic jiného než kanoistiku. Chtěl jsem jen trénovat, furt. Dokonce jsem kvůli tréninku chodil za školu. Všechno za jediným cílem - být nejlepší!

No a jak to mám teď o 8 let starší? Už sbírám medaile i v zahraničí, párkrát jsem vyhrál Mistrovství světa i Evropy a byl i na Olympiádě, ale z té mi medaile ještě chybí, takže mám furt co dělat! Kanoistikou žiju a vím, co chci, ale taky jsem už starší a potřebuji nějaký únik od toho. Rád cestuju, poznávám nové místa/věci, rád jím a piju kávu a to všechno mi kanoistika umožňuje, beru to jako svůj lifestyle. Takže dělám, co mě baví. Zas takové klišé to nakonec není ne?

@martinfuksa

Najít se

Dlouho jsem chodila po světě, aniž bych měla nějaké tušení, proč tu jsem a co mě baví. Dlouhou dobu mě to však netrápilo. Byla jsem puberťákem, kterému bylo jedno, co ho baví a co ne. Jasně, jako malou mě rodiče vedli ke spoustě koníčků, ale u žádného jsem nikdy nevydržela moc dlouho. Na sport jsem nikdy neměla vlohy a na všechno ostatní jsem zase neměla vůli.

Když jsem z věku puberťačky vyrostla, začala jsem mít o sobě najednou pochyby. Jednak to bylo proto, že jsem si najednou připadala zbytečná a méněcenná a jednak taky proto, že jsem začala zjišťovat i další životní „překážku“ - líbí se mi holky. Takže paráda, nejenom že jsem k ničemu, ještě k tomu dokonce teplá...

Věty jako tahle se mi honily hlavou spolu se všemi špatnými pocity a já se cítila kolikrát opravdu, opravdu zle. Nejhorší na tom všem bylo, že mým největším strašákem jsem byla já sama. Já a moje myšlenky.

Člověk však nemůže snášet zlo napořád a proto jsem se rozhodla předat svým myšlenkám jinou podobu, udělat si z nich místo strašáka něco hezčího, nebo to alespoň předstírat. Otevřela jsem si prázdný dokument a prostě začala psát. Nevím už o čem, vím ale, že jsem se začala cítit líp. Zjistila jsem, že mě to baví a dokonce mi to jde i téměř samo. Našla jsem sama sebe v poezii, našla jsem svůj ztracený účel.

A od té doby jako by mi můj život začal dávat o něco větší smysl. Začala jsem vnímat svět jinýma očima. Některé moje pochybnosti stále nezmizely, některé šrámy ani slova duše nevyléčí, ale teď když mě něco trápí, dokážu si alespoň trochu pomoct a proměnit strašáka v něco lepšího, v něco hezčího. 

Proto sem píšu svůj „příběh“. Vím, že spousta z vás je na tom stejně, jako tehdy já a já už dneska také vím, jak důležité je najít sama sebe. Ať už je to umění, sport nebo cokoli jiného, najděte se. Každý někam patříme a pokud se ocitneme na správném místě, bude se nám lépe žít. A co je nejdůležitější? Mějme se rádi takoví, jací jsme a NIKDY se nesrovnávejme s ostatními. Žádná hvězda na nebi nesvítí stejně.
@bendyys

Chodec

Na základce jezdil v našem malém městečku autobus mezi domovem a školou každou půlhodinu až hodinu. A odpoledne, když zrovna nejel, nebo když zrovna nejela harmonika, nebo když *zde si domyslete libovolnou výmluvu*, jsem chodil domů pěšky 3 km (40 minut).

Byl jsem díky tomu trochu mimo kolektiv, který denně čekal na zastávce, kde se mladší učili od starších kouřit, kde se kluci prali a holky drbaly o kdečem. Ale mě z nějakého důvodu bavilo víc tohle.

Dokonce z toho byl jednou průser. Ve druhé třídě jsem se zastavil po cestě a v největším slejváku sbíral kaštany. No a kolem jela učitelka ze školy, naše sousedka. Byl z toho jasný výprask. 

Ale zůstalo mi to. Na gymplu jsem chodil do školy 3,5 km (35 minut), teď na vejšce 5 km (50 minut). Tam a pak zase zpátky. A na trénink. Běžně tak mezi intrem, školou a tréninkem nachodím třeba 14 km denně. Do práce, která je v Jizerkách, chodím z Liberce i dvě hodiny, když se mi teda chce to jít pěšky. Takže skoro vždycky. 

Teď mě máte za blázna! Ha! Lidi v tom vidí jen žrouta času. Ale třeba v Liberci, který je dost klikatý, je to jen o 15 minut pomalejší než městská, když přestup navazuje. Když nenavazuje, vyjde to nastejno. Ale co víc, udržuje mě to ve stabilní fyzické kondici. Hlavně když ráno nestíhám a půl cesty běžím. Takové kardio po ránu. 

A ještě důležitější je, že jsem venku. Půl dne v laborce, zbytek na tréninku a doma u PC, tohle je jediná možnost, jak se dostat na chvíli na čerstvý vzduch. Člověk tam přijde na jiné myšlenky, dostane nové nápady, má chvíli pro sebe.

@dvorapa

Jak já jsem šťastná, že ty knihy mám

Když jste knihomolem a milujete knížky, v myšlenkách jsou stále s vámi. Přemýšlíte nad knihou, kterou zrovna čtete, nad jejími postavami, nad tím, co se v nich děje a co je možné, že se bude dít dál. Také přemýšlíte nad tím, co budete číst dalšího, co už jste přečetli. Pokud jste knižní bloger, dumáte nad tím, o které knížce stojí za to napsat a o které z nich by bylo lepší pomlčet nebo před ní naopak varovat ostatní.

A tohle na tom právě miluju. To budování neuvěřitelně bohatého vnitřního světa. A pozor, pokud najdete stejně zapáleného člověka do knih, můžete tyto své světy společně sdílet! Takových lidí si moc vážím a jsem vděčná za to, že díky sociálním sítím a všem knižním instagramům a blogům nikdy nemám pocit, že jsem v tom sama.

Je pravda, že jsem několik let dumala, co bych přesně chtěla dělat. Stále jsem si namlouvala, že bych jednou taky chtěla být spisovatelka, že po tom přeci touží každý knihomol, že by to měla být vysněná profese. Ovšem při studiu Literární akademie jsem se přistihla, že se do psaní vlastně nutím a vůbec mě to nenaplňuje a došla jsem k tomu, že knihy psát nechci. že chci psát o nich. Zamýšlet se nad příběhy, hodnotit je, utvářet si na ně názor. 

Už jen ten pocit, když si vybírám novou knihu nebo když zjistím, že od mého oblíbeného autora má vyjít něco nového. Nebo ten pocit, když je autogramiáda a já můžu mít výjimečnou knížku podepsanou od autora, který ji napsal. A pak taky to, že můžu být součástí book clubu a debatovat s českými spisovateli o jejich čerstvě vydaných knihách. To je k nezaplacení.

Asi ne všichni toto pochopí, ne všichni vidí v knihách to, co já. Možná se najdou tací, kteří budou říkat, že jsem divná. Ale upřímně? Je mi to jedno, já si něco takového užívám naplno a už několik let mě to moc baví a mám takové tušení, že ani nikdy bavit nepřestane. Knihy jsou zkrátka láska na celý život. 

moje-iluze.blog.cz

Volejbalistka

,,Takže ty utíkáš do Ameriky proto, že to tady nemáš ráda, viď?‘‘ Omyl! Omyl, kterým mě pár mých kamarádů vytáčelo před odjezdem.

Důvod mého odjezdu byl naprosto jiný – poznat svět, jinou kulturu, ale taky i svoje možnosti. Už od prváku na střední jsem měla sen se po maturitě dostat na vysokou školu do Ameriky na sportovní stipendium. Přišel čtvrťák a já si ten sen začala plnit. Dopisovala jsem si s trenéry, učila se na jazykové zkoušky, zjišťovala informace o vízech a nakonec – jsem tady. 

Kdybych zůstala doma, tak se s balonem můžu asi rozloučit, ale tady se to dá. Můžu spojit studium s volejbalem a pokračovat tak dál v tom, co mě baví a zároveň se posouvat blíž k vysokoškolskému titulu. Život sportovce na americké univerzitě jsem si oblíbila. Opravdu všichni se tu zajímají o sport, ať už je to fotbal, basketbal, baseball nebo i ten volejbal. Pár učitelů mě u nás odsuzovalo za to, že se nesoustředím pouze na studium, ale věnuji se něčemu tak v životě nepodstatnému jako je sport. Profesoři tady se mě nikdy po zápase nezapomenou zeptat, jak jsme si předchozí den vedli a jsou upřímně nadšení, když jim říkám, že jsem vyhráli. Dělá mě to šťastnou, protože ráda reprezentuji naši školu. Atmosféra na domácích zápasech je nepopsatelná, tribuny jsou plné našich spolužáků, učitelů nebo ostatních sportovců. Několikrát jsme měli dokonce i autogramiádu, kde za námi přišly holčiny ve věku 11-14 let a svěřovaly se s tím, jak chtějí být jako my až vyrostou. 

Teď trochu zpět do reality. Občas je vám smutno. Plná tribuna vám nevynahradí to, že na ní nesedí nikdo z vaší rodiny. Občas je to dřina. Někdy vstávám na ranní trénink od šesti hodin. Každý den musím chodit do školy a odpoledne zpět do tělocvičny na trénink dlouhý 3-4 hodiny podle nálady trenéra. Večer přijdu unavená domů a píšu do půlnoci úkoly. Ráno vstanu a jedu to zase celé od začátku. V sezoně nestíhám, máme 4 zápasy týdně, takže hodně odkládám školu a později to musím zase dohánět. Je toho mnohem víc, ale i tak to stojí za to a postavit mě zpátky na střední, vybrala bych si to znova. 

Pokud inspiruji tímto článkem alespoň jednoho sportovce středoškoláka k tomu, aby se odvážil podat přihlášku, tak budu neskutečně ráda. Jděte si za svými sny a dělejte to, co vás baví, protože o tom to je a tahle životní zkouška vás posune neskutečně dopředu.

@Radun_a

Motorkářka

Letos v květnu jsem udělala papíry na motorku bez omezení a teď mám za sebou první sezónu na mé Hondě pětistovce. To, že je sezóna za námi, jsem si velmi bolestně ověřila říjnovým výletem z Prahy do Českého Krumlova (a zpět). Musím říct, že ještě nikdy se mi na motorce neklepala kolena a ramena zimou. A taky, že je to dost na prd, protože kolena a ramena potřebuju k řízení... 

Jak už jste pochopili, jezdím na motorce. Ne na skůtru, na motorce. Mám kožený hadry, vrzající motorkářský boty a miluju, když nezaujatě procházím v tomhle ohozu nákupním centrem a lidi se koukaj. Miluju ten pocit absolutní kontroly nad strojem, kdy mám jeho plnou sílu v pravém zápěstí. Miluju tu volnost a adrenalin, který se vyplavuje při zrychlení a hladkém průjezdu zatáčkou. 

A miluju tu absolutně čistou hlavu. Kamarád mi řekl (bylo to dřív, než jsem měla hotovou autoškolu): “Při jízdě na motorce nesmíš myslet na nic jiného než jen na tu jízdu. Proč je kolem cest tolik křížků motorkářů? Mysleli na něco jinýho.” A já musím říct, že právě ta mentální čistka dělá z jízdy takovou bombu. Na motorce jsem prostě motorkář. Nejsem asistentka manažera, nejsem dcera, vnučka ani sestra, dokonce nejsem žena. Jsem motorka. Jsem sama se sebou a se svým strojem. Zpívám si v helmě a neřeším nic, co nesouvisí s jízdou.

Jsem trochu motorfucker: dodržuju rychlostní limity, nepředjíždím v nepřehledných úsecích, pouštím chodce na přechodu... ale kolony projíždím. Je to jedna z mých radostí na motorce. Jezdím v Praze a když jedu kolonou, většina aut už stojí tak, abych mohla projet. Anebo se posunou, pustí mě. Občas ne. A já vlastně nevím proč. Já vás nezdržím. Když se dostanu úplně dopředu, budu pryč dřív, než stačíte zařadit. 

Nebo je to něco takového, jako když stojím na semaforu a auto vedle tůruje motor. Asi budeme závodit. Trochu se zasoustředím a ... jsem daleko před ním. Ustálím se na padesátce a za moment mě předjíždí devadesátkou. Mně to dokáže jet stopětasedmdesát, ale jsme přece na padesátce. 

Když je mokro a prší, klouže to, vidím o dost hůř a jedu pomaleji. Myslete na to, když mě předjíždíte na plný čáře v nepřehledný zatáčce. 

@Imorihm

Existujou básníci eště vůbec?

Minulej tejden sem mluvila s jednim klukem a von prej dřív psával básně. A už nepíše. Stejně jako já. Tak mě napadlo proč a došli sme k tomu, že jiný zájmy škola práce. (Pravdu? Život na kolejích, kde se prostě jenom chlastalo.)  Jenže mně dneska došlo, proč to tak může bejt. Sedím třetí den v novym bytě bez internetu - a už beru do ruky notýsek.

Co sem na mateřský furt s někym komunikuju. Nejen s ostatníma matkama (i s tou vlastní), ale twitter instagram whatsapp messenger a sem tam ňákej tinder. Rozložím do nich svý prožívání a nemám potřebu ho znovu řešit na papíře.

Takže mě napadlo: co dneska básníci? Musí bejt těžký se soustředit na vnímání světa, když někdo furt doráží. Když sem psávala básně (a některý mi po letech přídou dobrý), internet sme neměli, já neměla kámoše (bylo mi 16, když sme se stěhovali z Prahy) a jediný, co mi zbylo, byl ten notýsek. Doslova.

Nepřichází svět s moderníma komunikačníma kanálama o básníky? Zkusim tsi teda sednout k tomu notesu. Když holky spí a přede mnou kafe. A dám si bezinternetovou dietu (protože musim, než to O2 rozhejbe.) Abych vzkřísila toho básníka, co ho závisláctví na povrchních interakcích málem zadupalo.

@_tyjo_

Když léto, tak tábor

Od malička jezdím na tábory. Začalo to puťákem s vozíčkáři hned v mých pěti letech a pokračovalo to tábory na husitské faře v Orlických horách, táborem u Manětína a naposledy u Chříče. Každý ve mně něco zanechal.

Dnes je mi 15 let a žiju pro zpívání u táboráku, spaní v týpí a dětské úsměvy při naší celotáborové hře. A ne, nestydím se to říct: právě těch 14 dní, které v létě trávím na táboře, je pro mě největší motivací k přežívání zlých dní, vypnutí od všeho nepříjemného. 

Přátelství, která jsem navázala na táboře, jsou ta nejlepší, která mám! Změnila mi pohled na spoustu věcí a v určitých momentech mi pomáhají dospět. Vděčím za to jak vrstevníkům, tak vedoucím, kteří jsou teď mými přáteli a někteří jsou pro mě nejdůležitějšími lidmi v mém životě. 

Jezděte na tábory a jednou svoje děti pošlete na tábor! Třeba ne hned na poprvé najdete ten správný, ale když už ano, stojí to za to. Takže jak bychom řekli u nás na táboře: čau čus, čus čau a díky všem, co tábory dělají. Měníte životy ;)

@tabornice

Stopování

Při jednom z mých stopů mezi Prahou a Brnem mi zastavila sympatická mladší řidička, která mi hned na uvítanou sdělila, že mě sveze, ale jen pod jednou podmínkou. Musím jí v autě zabavit děti, které se spolu neustále praly a křičely po sobě. Měla jich prý už plné zuby a chvíli i přemýšlela, že je v tom Mekáči, kde mě nabrala, nechá. 

Dvě hodiny jsem tedy seděl na zadní sedačce mezi zhruba tříletou holčičkou a pětiletým chlapcem. Hádky a šarvátky přestaly téměř okamžitě, co jsem se usadil. Děti totiž dostaly novou společnou hračku. Mě. A jak je u nich obvykle zvykem, rozhodly se ji pořádně otestovat. 

A tak se ze mě stal fackovací, boxovací, štípací a kousací panák Jejich máma byla však spokojená. Nemusela každých 30 vteřin odpovídat na všemožné otázky a okřikovat je. Soustředila se na řízení a zbytek přenechala mně. 

Stopování není jen o tom se zadarmo svézt, ale i tom, že něco dáváte. V tomhle případě jsem paní hlídal děti, jindy musím konverzací udržovat řidiče vzhůru nebo jen dělám společnost někomu, kdo musí jet sám. Ne vždy je nutné platit materiálně. Dobrý skutek totiž může mít kolikrát větší hodnotu než pár stovek. 

@lukasova.dobrodruzstvi

Cestuji sám, ale osamělý nejsem

Nedávno to byly 2 roky, co jsem objevil kouzlo stopování a od té doby, tak jezdím skoro pořád. Ať už jde o cestu z Gruzie do Česka nebo jen mezi Brnem a Prahou. Pokud to počasí dovolí, radši se vydám na benzinku a zvednu palec nahoru, než sedět v autobuse a koukat do sedadla.

Za tu dobu jsem nasbíral nesčetně příběhů, které můžu vyprávět a poznal moc úžasných lidí, což je pro mě jeden z největších důvodů, proč cestuji. Všechny ale stejně nejvíce zajímá fakt, že jezdím sám. Ano, dovolená nebo spíš cestování se dá užít i jako vlk samotář.

Zažil jsem už spousty druhů dovolených ať už s rodinou, přítelkyní nebo přáteli, ale při žádné z nich jsem nepotkal tolik místních lidí, jako když jsem se někam vydal sám. Fakt, že s někým cestuji a vždy vedle mě bude stát osoba, kterou znám, mě většinou svazuje a necítím potřebu jít oslovit úplně cizí lidi na ulici a jít s nimi na večeři. Když si pak prohlížím fotky přátel z dovolených, většinou jsou tam sami nebo s lidmi, které potkali na hotelu a to mi přijde jako velká škoda.

Přitom právě rodáci jsou nejlepší způsob, jak poznat místní kulturu. Pokud vás tedy zajímá více než výhled z hotelu, zkuste někdy vyrazit sami. Z vlastní zkušenosti vím, že i stydlivější povahy se po chvíli osmělí a v hospodě si například přisednou k někomu cizímu. Získáte tak nejen nové přátelé, jedinečný pohled na zemi, ve které se nacházíte, ale i kopu zážitků. Mně se třeba naposledy poštěstilo narazit na pána, co večer hlídá v muzeu a vzal mě na prohlídku. A to jsem si s ním dal jenom čaj.

@LukasFabianek

Můj život s hudbou

Hudba mě provází od dětství. Už když jsem v pěti letech dokázala bez chyby odzpívat hudební diktát pro mou sestru, bylo jasné, jakým směrem se budu dál ubírat. Chodila jsem na ZŠ do hudební třídy. Hrála jsem na klavír, flétnu a zpívala v dětském sboru. Zatímco jiné děti chodily do kina, my navštěvovali divadlo a výchovné koncerty. Tenkrát mě to zoufale nebavilo, ale později jsem to hodně ocenila.

Miluju balet. Miluju jazz, soul, blues, a najdu si své i v poprocku. V pubertě jsem přespáváním u kamarádek kamuflovala návštěvy bigbeatů a první lásky. Dodnes mám mezi muzikanty většinu svých přátel a jsem za to opravdu vděčná.

A i díky tomu jsem našla svou vášeň a hnací motor mého života. Trochu tvrdší hudbu. Mou největší láskou je totiž HC, punk, metal a všechny možné směsice těhle stylů, kde je slyšet pořádný growling a screaming. Kde se vám kytary zaříznou až do duše a pomůžou vám z ní dostat všechny vaše démony. Dost možná na to nevypadám. Jsem máma dvou malých dětí, i ten anděl v bílé uniformě. Ale taky ta rozvášněná divoženka skákající v kotli po pódiem. A i díky téhle velké lásce jsem překonala spoustu osudových ran.

Při své práci zdravotní sestry si nemůžu dovolit se hroutit. Dělat chyby, mračit se nebo plakat. Bez ohledu na to v jaké životní fázi se nacházím. Tak jsem se vždycky 12 hodin v kuse usmívala a kmitala pro dobro lidstva a pak přišla domů a pustila si nějaký nářez. A třeba si k tomu otevřela lahev vína, tančila, prozpěvovala a vždycky přišla velká úleva. Taková, že jsem další den mohla zase ráno vstát ve 4:35 a dalších 12 hodin v kuse se usmívat. Stejně tak je to aplikovatelné v roli dvojnásobné mámy.

Po několika nevydařených vztazích s muzikanty (včetně manželství), jsem trochu přehodnotila své priority. A začala nový život. Narodila se mi dvojčátka a jejich první rok byl opravdu hodně těžký. Díky hudbě jsem ale zvládla komplikované těhotenství, předčasný porod i jejich první dramatické měsíce. Mé děti uměly ,,máchat prádlo“ na Led Zeppelin dřív než chodit. Specifičnost mé dcery jsme dlouhou dobu zvládali zpíváním, pouštěním písniček a tancem. Stejně tak i vztekání mého syna. Smějou se a chytají mé vlající vlasy na Rammstein nebo Korn, ale milují i když jim maminka zpívá k usínání Bláznovu ukolébavku nebo Černé oči jděte spát. Kupodivu jsem slevila z nároků a vydržím i ty jejich ,,mozekžeroucí” dětské písničky.

Dost jsem ztratila kontakt s lidmi, kteří měli stejný hudební vkus a nejsem zvaná do backstage jako dřív, ale i tak jsem vděčná za každý koncert a příležitost se odpoutat od každodenních starostí. Z plna hrdla zpívat, dát si pivo a nasávat atmosféru černých trik a pokérovaných těl. A zase nabrat energii na to, být tou mámou s pokakanou plínou nebo hadrem v ruce.
@matkanaodstrel

Folklor. A co to je?

Takové odpovědi se mi většinou dostává, když někomu řeknu, co dělám ve svém volném čase. Ne, nejsem blázen, ale folklor je prostě a jednoduše můj život. Tancuju v souboru, hraju ve třech cimbálovkách, jednu z nich dokonce vedu. Přes léto jezdím na spoustu folklorních festivalů, na taneční soustředění, v zimě vymetám bály. A mým snem je stát se profesionální tanečnicí.

Samozřejmě ne každého musí nadchnout, chápu to a nikomu ho nenutím. Uznávám, že jsou atraktivnější koníčky, ale zachovávání tradic má taky něco do sebe. Fascinuje mě, že písničky, které zpíváme, zpívaly naše prababičky a spousta generací před nimi. Tanec je mohl vytrhnout z pracovního stereotypu a myslím, že to samé dává i nám. Večer se sejdeme v souboru po práci, po škole a dalších náročných aktivitách a společně si s nadšením zatancujeme.

Pro někoho je to koníček, pro mě životní styl. To napětí před vystoupením, jestli se nic nepokazí, nikdo nezakopne, nezapomene, je na tom všem to nejlepší. I když možná je tu ještě lepší věc. Rozzářené tváře diváků, když dotančíme. A někdy za námi přijde nějaká babička, která si písničky pamatuje nebo si je s námi dokonce zazpívá. Miluju ten skvělý pocit, že jsme někomu zlepšili náladu a vytáhli ho z každodenních chmur. Proto ten folklor přece dělám.
@teaosuchova

Kreslím mapy

Když jsem dostal nabídku napsat na tenhle blog, chvíli jsem váhal. Na rozdíl od většiny ostatních příspěvků tady nemám žádný neobyčejný silný životní příběh. Jasně, jsem gay, otec ode mě a mámy odešel za jinou ženskou, měl jsem depresivní období a vztahový drama, ale ze všeho jsem se nějak vzpamatoval a jsem v pohodě (za což jsem nesmírně vděčnej.)

Odmalička jsem se zajímal o dopravu a města, a o všechno co s tím souviselo. Dokázal jsem hodiny ležet v papírových mapách a jízdních řádech a studovat je. Ve čtyřech letech jsem uměl vyjmenovat všechny trasy pražských tramvají včetně zastávek a ochotně jsem je recitoval každému, co se ocitl v mém okolí (největší trpělivost se mnou v tomhle směru měla babička.)

Potom jsem začal mapy kreslit. Nejdřív to byly variace na existující místa, ale později i místa vymyšlená. Zpočátku moje výtvory připomínaly spíš bludiště než uliční síť města, ale to se taky vylepšovalo. Pár výtvorů z dětství jsem nahrál sem, jestli se chcete kouknout.

Lidi v mém okolí na můj koníček reagují většinou pozitivně, ale nechápavě. Za všechno mluví názor mojí drahé maminky: „Kreslení map? A to tě baví? Nechceš si radši s ostatníma klukama jít zahrát fotbal?“

Baví. Je to totiž neuvěřitelně oddechová činnost. Vždycky se snažím si místa, která kreslím, představovat a vnímat jejich estetickou hodnotu. Občas se mi dokonce zdají sny, ve kterých se nic neděje, jenom třeba jedu vlakem krajinou.

Můj největší současný projekt je digitální mapa celého státu jen o něco menšího než ČR na serveru opengeofiction.net. Tam jsem taky našel komunitu lidí, kteří jsou na tom s vášní k fiktivním mapám stejně jako já. Přijďte se podívat, třeba se vám to taky zalíbí. 
@gdrahns

Pojďte, budeme si hrát

Deskové nebo společenské hry. Pokud někomu řeknu, že je to můj koníček, většinou se setkám s opovržlivým nebo blahosklonným pohledem. A je to pochopitelné. Většina lidí pod představou, že pravidelně hrajete „Člověče, nezlob se“ nebo „Dostihy“, nevidí smysluplného nebo naplňujícího koníčka. Rázem je člověk zařazen do ještě podivínštější kategorie než modeláři nebo sběratelé obalů od čokolády.

Mohl bych se rozepsat o tom, jak je dnes svět deskových her úplně někde jinde. Jak vychází přes 1000 titulů ročně, že existují hry náročnější než šachy, výpravnější než hollywoodský film nebo historicky přesnější než učebnice dějepisu pro druhý stupeň základní školy. Ovšem to, co mi hry daly nejvíce, jsou přátelé. Spousta různých koníčků má svá zájmová sdružení, kde se lidé scházejí a povídají si o nich. U deskových her je ovšem navíc nutnost, mít je s kým hrát.

Hraji je už někdy od základní školy, ale opravdu naplno jsem se jim začal věnovat asi před sedmi lety, tj. někdy po svatbě. Hrávali jsme s manželkou po večerech nebo s našimi kamarády. Několik kusů jsme dostali i jako svatební dar. Bohužel kamarádi se postupně stěhovali z našeho malého města pryč, doma přibylo dítě a možností hraní ubývalo.

Obecně nejsem moc společenský člověk a seznamování s novými lidmi mi činilo vždycky potíže. To bylo jednou z překážek navštívit „Klub deskových her“ na který jsem viděl plakátky rozvěšené u nás po městě. Druhou z překážek byly hry zobrazené na plakátu, které patřily do kategorie těch „oddychových“ a tolik mne nezajímaly. Až jednou i po silném nátlaku ze strany manželky jsem sebral odvahu, pár her do tašky a šel jsem.

Čekal jsem všechno možné. Že tam bude jen pár dětí a jeden vedoucí, partu rodinek, které hrají jen spolu, prostě samé „katastrofické“ scénáře. Byl jsem tam mezi prvními, tak jsem pozdravil a sedl si do kouta. Můj klasický společenský manévr. Nevydrželo mi to dlouho. Objevil se menší mužíček, hned se mi představil a začal na mne sypat deskoherní termíny a ptát se, jaké hry mám rád. Po hraní, u kterého jsem dobře bavil, mne pozval do našeho okresního města, kde se scházejí pravidelně a hrají náročnější hry. Vyměnili jsme si elektronické kontakty a za týden jsem jel do dalšího naprosto neznámého prostředí, potkat další naprosto neznáme lidi. Tentokrát jsem se ale upřímně těšil.

Od té doby mám nové přátele, které bych jinak nepoznal a se kterými se scházíme i k jiným příležitostem než jen hraní her. Ten společný zájem a vášeň pro hry smazávají společenské, sociální i věkové rozdíly. U jednoho stolu se pravidelně scházejí obchoďák, právník, psycholog, kuchař, student češtiny, úředník ministerstva vnitra… Společně se měníme na bájné hrdiny, členy posádky ponorky, velitele vesmírných armád či římské patricije. Prostě všechno, co nám tvůrci her umožňují. A já jim za to budu pořád vděčný.
@marektomas98

Tichý blázen

„Baví mě rybaření.“ Když řeknu tuhle větu, odpovědí mi jsou často nechápavé pohledy a otázky, co mě baví na vysedávání u vody. A k tomu rádoby vtipné průpovídky o tichých bláznech. Blázen asi jsem, kdo by vstával před čtvrtou ráno, aby měl za rozbřesku nahozené pruty a kochal se východem slunce. Tichý vážně ne, u ryb si rád pokecám a často nevím, kdy zavřít pusu. S bráchou probereme vše od fotbalu, přes práci až po osobní věci a tuším, že se občas modlí, abych byl chvíli zticha.

K rybaření mě a bráchu přivedl táta, od mala jsme s ním jezdili k vodě, učili se chytat od malých rybiček po ty větší a budovali si vztah k přírodě. Táta už více jak deset let nežije, ale vášeň k rybaření v nás díky němu přetrvala. Někdo se před víkendem těší, jak půjde na pivo, já se těším, až vypadnu z civilizace k Berounce či Sázavě, nahodím pruty a budu čekat na ten magický moment, kdy ryba zabere a budu s ní moct svést souboj. Takové zdolávání silného kapra či bojovné parmy je skutečně boj a zážitek plný adrenalinu, protože ryba vám nedá nic zadarmo. Nadšení po zdolání takové ryby je obrovské, jako když vstřelíte vítězný gól v poslední minutě utkání. Na rybaření je krásné, že mnohdy alespoň zpočátku nevíte, jakou rybu máte na prutu, čím vás řeka překvapí. Jestli stříbrným cejnem, kterého je všude spousta, nebo nějakou méně častou rybou jako je zelenozlatý lín, pruhovaný bojovník okoun či divoká, agresivní štika.

„Ty si jí pustil? No ty si blbej!“ už jsem slyšel také mnohokrát. Ne, nejezdím na ryby, abych odvezl metrák masa a měl dva plné mrazáky ryb. Já si jedu užít přírodu, souboj s rybou, pokecat. Často jsem víc nadšený z fotky přírody, která se mi na rybách povedla, než ze všech úlovků. Zážitek je i zahlédnout u vody modrého ledňáčka, vznešenou volavku, nebo rodinku labutí s mladými.

Samozřejmě, že jsou dny, kdy to vůbec nebere, nebo jen malé čudly. Ale uteče týden a už zase plánuji, kam pojedu, a těším se, jaká překvapení na mě u vody čekají. A věřím, že překvapení a zážitků bude ještě spousta. 
@Thorklaer

Tanečník

Když se mě někdo zeptá, kdo jsem, umím to říct jedním slovem. Jsem tanečník. Tančím už od malička, tančil jsem na divadelních prknech i mezi koňmi, na trávě, sněhu i na ulici. Ale samozřejmě nejhlavněji na parketě. Často pak na to slyším reakce jako: „Dobře, tančíš, ale co nějaký pořádný sport? Atletika nebo něco týmového?“ Málokdo chápe, že tanec je obojí i něco navíc. Netuší, jak jsou variace fyzicky náročné a jak zašmodrchané je v každém kroku najít se svojí taneční partnerkou kompromis.

Jako typický tanečník nemám běžně na nic čas. Občas ani na ten tanec :D Tréninky několikrát týdně, soustředění několikrát ročně, skoro každý víkend soutěže, občas předtančení nebo plesy. Když přidáte školu a brigády, často pak volné odpoledne v mém diáři nenajdete několik týdnů v kuse. Do hospody na pivo s přáteli se dostanu tak jednou za rok.

A když vydáte šíleného času, peněz a potu na trénincích, rozhodnete se všechnu tu dřinu zhodnotit na soutěžích. Jedete přes půl republiky, perfektně se obléknete, nalíčíte a učešete, předvedete parádní výkon, ale ve výsledku jste stejně mezi posledními. Proč? Buď proto, že máte „příliš málo nagelované vlasy“ (jak mi jednou řekl jeden z porotců), nebo spíš proto, že mezi porotci nemáte žádné kontakty. Většina porotců totiž krom porotcování také učí a když na jejich hodiny čas od času nezavítáte a nevypláznete ohromnou sumu za 45 minut jejich času, nemáte na soutěžích nejmenší šanci.

Divíte se, proč to všechno dělám, proč na otázky rodičů a prarodičů „a nechceš se na to už teď vykašlat?“ stále odpovídám negativně? Není to totiž jen můj sport, koníček nebo volnočasová aktivita. Tanec je hlavně činnost, při které zapomenu na starosti obyčejného života, stejně jako při čtení knížky nebo koukání na film. Na chvíli zastavím čas a uteču do jiného světa, ve kterém jen následuji rytmus hudby s člověkem, který je tu ze stejného důvodu jako já. 
@dvorapa

Velmi volné verše

Neumím mluvit o vážnejch věcech. Mnohem lehčí je trousit cynický poznámky a vtipy nebo významně mlčet. To ale funguje jen někdy. Třeba do chvíle, než se na tebe tvůj muž podívá a ty chceš říct, jak moc pro tebe znamená, jenže ono to najedou nějak nejde. Nebo když ti někdo odejde tam, odkud se už nikdy nevrátí a ty ani neumíš říct, jak to bolí.
Je to jako vdechovat cigaretovej kouř a nemít už nikdy možnost ho vydechnout. Držet ho v plicích, dokud se nezačneš dusit. A tak jsem se naučila chápat, že když neumím mluvit, musím psát.

Psaní básniček je v zásadě nevděčná činnost. Pokud dobře vím, zatím nikomu nepřineslo slávu, uznání nebo nedejbože finanční zisk. Ale to nevadí. Ani jedno z toho se ani neblíží k důvodu proč píšu.

V něčem tak každodenním jako jsou slova je větší síla, než se na první pohled může zdát. Jazyk totiž pojmenovává, třídí. Dělá svět srozumitelným. A je to srozumitelnost, kterou všichni potřebujeme. Vytržení smysluplnýho celku z hmoty neustále proudících beztvarejch myšlenek, kterýma nás život denně zahrnuje.

A tak, když píšu, je úplně jedno, jestli jsou čárky na správným místě, jestli syntax dává smysl, ani jestli výsledek pochopí okolí. Tohle je můj svět, můj kousek čistýho papíru, moje šance na malou, malilinkou katarzi a hlavně šance vydechnout zadržovanej kouř. Podívat se na něj, jak nehybně leží v řádcích. Přečíst si po sobě, co mě tlačilo na plicích. Život ve svojí ochromující celosti se najednou pokorně smrkne na písmena a slova.

Píšu už léta, pořád ještě neumím mluvit o vážnejch věcech. Už si to vlastně ani nepřeju. Naopak občas doufám, že takových jako jsem já přibude. Ono totiž někdy není na škodu zamyslet se, zavřít pusu a vydechnout v tichosti svoje myšlenky na papír, dřív než stihnou třeba někomu ublížit. 
@JullmaPravdu

Fanoušek

Bylo mi necelých 5 let, jaro roku 1999, můj první hokej na vlastní oči a Dukla Jihlava právě prohrála 7. barážový zápas a sestoupila z extraligy. Nejúspěšnější klub československé historie se s výjimkou jediného ročníku propadl na 18 let do hokejového suterénu. Přesto anebo právě proto se tady zrodila moje vášeň.

Od té doby jsem odchodil s tátou a později s kamarády téměř každý domácí zápas. Po neúspěšné extraligové anabázi v sezóně 2004/05 už to s jihlavským hokejem vypadalo nahnutě, klub byl na pokraji krachu. Na zimním stadionu byla jen hrstka věrných, kteří mohli hrát na schovávanou a našel by je leda rolbař či pořadatel. Postupem času se však v klubu začaly dít změny k lepšímu a úspěch se pomalu dostavoval. Po loňském neúspěšném pokusu si Dukla vybojovala letos další možnost poprat se o místo mezi elitou. Dne 21. 4. 2017 se jí to nečekaně povedlo. A já tam stál, stejně jako před deseti lety v dobách nejhorších. S klubovou šálou kolem krku jsem ještě dlouho po zápase klouzal po ledě a nevěřil. Už třetím týdnem si každé ráno řeknu, že jsme extraligoví, a ten den mě nic nerozhodí.

V roce 2013 jsem odešel studovat vysokou školu do Brna a dojížděl jsem do Jihlavy na klíčové zápasy. V Brně jsem se párkrát šel závistivě podívat na Kometu, jak vlastně ta extraliga vypadá a zároveň si uvědomit, jak daleko od ní jsme. Teď už ne, 24. září jdu do Ronda na naši Duklu. Stoupnu si tam a ať to dopadne jakkoli, budu si užívat souboj dvou historicky nejúspěšnějších klubů a věřit našim červenožlutým barvám. Stejně jako jsem věřil celých 18 let. 
@FilipMaterna

Jednou skautem, navždy skautem

Když jsem poprvé odjela na skautský tábor, bylo mi třináct a nevěděla jsem o skautingu a jeho zásadách v podstatě nic. Ale během těch 14 dní jsem se stala závislou. Závislou na sounáležitosti, dobrodružství a pevném přátelství, na kterém se zakládá.

Považuji skauting za nejlepší hnutí mladých lidí v celé historii. Vštěpuje nám totiž hodnoty, které nám mohou být oporou a ukotvením ve světě. A jsou stejně významné dnes, jako v době, kdy je zakladatel Robert Baden-Powell vdechl do vínku skautskému hnutí. Všeobecně se má za to, že skauting vychovává své členy k životu v souladu s přírodou a naučí je samostatnosti. To je samozřejmě pravda, ale působení skautingu má na jeho členy mnohem hlubší dopad. Povzbuzuje v nás totiž dnes často opomíjené vědomí, že člověk není na světě sám. Nikdy a na nic. Jsme závislí jeden na druhém a také jeden za druhého zodpovědní. Skauting nás tedy mimo jiné učí, že nejsme na světě jen pro sebe, ale jsme zde, jako mušketýři, jeden za všechny, všichni za jednoho.

Skaut znamená spoustu lidí se stejným přáním - zanechat svět o trochu lepším, než ho našli. A to ve všech směrech. Skaut mi dokázal zprostředkovat situace, o kterých se mi ani nesnilo. Díky skautu jsem se naučila překonávat samu sebe, své nesmyslné hranice a strachy. Poznala jsem krásu večerů strávených u ohně s kytarou, které pro mě od doby prvního tábora nikdy neztratily své kouzlo. Naučila jsem se toleranci, lásce k přírodě a pochopila jsem, co znamená opravdové přátelství. Skaut mi ukázal, jak být lepším člověkem. Lepším pro sebe a lepším pro ostatní.

Den, kdy jsem složila skautský slib, považuji za jeden z nejhezčích v mém životě. Měl slavnostní nádech a já jsem si připadala důležitá. Důležitá pro sebe, důležitá pro ostatní, důležitá pro svět. A díky skautu jsem si nikdy důležitá připadat nepřestala.
Pajka

Běhahám

Bábi mi vyprala a vyžehlila všechny košile – prý to dělá ráda a já jí to věřím, navíc na pračce znám jeden program, aviváž je pro mě cizí slovo a žehlit vůbec neumím. Košile si dávám na ramínka, jednu po druhé je umísťuju na věšák… najednou mě tak strašně bodne v kříži, až se mi před očima mihne ta středověká iluminace, jak Boleslav u kostela bodá do zad svatýho Václava. Po procitnutí z mdlob do sebe házím dva brufeny a chvíli na to v lékárně pořizuju léčivý, hřejivý náplasti s kofeinem a chilli. Bolest mě opouští až tři dny nato.

Uvědomuju si, že když po letech nezačnu praktikovat pohyb, tak skončím v bolestech a s hrbem jako ten zvoník u Matky Boží a to bych teda celkem nerad.
S kamarádem v baru u dietní koly nacházíme shodu v problému a jako východisko nás napadá, že spolu začneme běhat, následně se poplácáme po zádech, že máme čím dál blbější nápady a domluvíme se na tom, že si aspoň seženeme vhodnou obuv. Jeden z nás to komentuje slovy “Boty za litr, nic jinýho k tomu není potřeba.” Po třinácti dietních kolách a pěti kapíčkách s vodou nad ránem bar opouštíme. Zářná myšlenka však neopouští nás.

Další den najíždím na heuréku. Do vyhledávače píšu “pánské běžecké boty”. Dávám řazení od nejnižší ceny. Vyskočí na mě kecky s designem jak z pozdních devadesátek, až se skoro divím, že nemají tu blikací patu. Nic, tak jinak. Mrknu na nějaký fóra, na recenze… Ty jo, tyhle mají devět z deseti a jsou fakt krásný, uka cenu! Tři a půl litru?! Haha, zapomeňte, drazí přátelé. Trávím další hodinu brouzdáním a hledáním “hezkých, dle recenzí vysoko hodnocených a laciných bot”. Ten přívlastek “laciných” tam ale nepasuje. Zaškrtávám ty boty za tři a půl.

To je ale teprve začátek.

Klik, klik, enter, hit, v košíku končí i šustka, fleecka, triko, termo triko, kalhoty, termo kalhoty, trenky, termo trenky, kukla, šátek, kraťasy a běžecký ponožky (podle mě obyčejný fusekle, ale tyhle jsou za čtyři kila, tak ty budou běhat samy – beru troje). Do slovníku řadím nový slova jako “HeatGear, GoreTex, QuickDry” a fráze typu “perfektní odvod potu a chladivý efekt”.

Ty jo, oni dělají i závaží na ruce! Půl kila? Kilo? Kilo a půl? Pravděpodobně to po cestě zahodím do pole, ale to dvoukilo je jen o pár kaček dražší…

Vsadím se, že kdyby to tam měli, tak vezmu i běžeckej oblek pro astronauty, protože přece “Co kdybych náhodou chtěl běhat na Marsu?”

Při výběru čelovky zvažuju, že si rovnou coby hardcore run-geek koupím lovecký noční vidění.

Sága pokračuje, když Honza Martínek ve svým novým sluchátkovým youtube seriálu doporučuje… wait for it… běžecký sluchátka. Příští týden ve schránce očekávám lísteček z pošty o nezastižení adresáta. Že mám od Honzy ty chytrý švýcarský hodinky, co mi měří dokonce i spánkovou aktivitu a při každým výběhu je mám na ruce, ani zmiňovat nebudu.

Teď chodím pravidlně kolem těch věcí po bytě a každá z nich na mě řve “Hey, Faulenzer, navleč to na sebe a vyraž ausgerechnet teď!” A protože je mi těch prachů, co jsem do vší tý výbavy narval, líto a chci, aby to nepřišlo vniveč, tak to na sebe pravidelně navlíkám a vyrážím. Zatím dávám jen dvakrát třikrát týdně kolem osmi kiláků, ale až nad ránem po večírku objednám to noční vidění, tak to zase určitě posunu o level dál a začnu běhat minimálně půlmaraton. V noci. 

@Radecho