Zpětný záběr

Někomu vadí zlobivé děti v autobuse, jinému řidič, který zavře před nosem, mrzutá obsluha v restauraci nebo protivný spolužák, vulgární prezident nebo neschopní politici. Tyhle situace v nás budí určité emoce. Máme možnost nechat se těmi emocemi vést, nebo jít proti nim.

Vodáci znají povel „kontra“. Povel ke zpětnému záběru, který v pravou chvíli umí vrátit loď do správného směru a předejít potupnému koupání. Když se nechceš koupat ve vlastním negativismu, můžeš jít proti němu.

Když jsi smutný, usměj se. Místo napomenutí matky malého křiklouna zkus někdy pochválit maminku, která si se svým dítkem potichu povídá, aby nezlobilo. Na řidiče se můžeš usmát a zamávat mu, třeba chudák spěchá, protože má zpoždění, končí mu směna a musí vyzvednout děti z družiny. Od mrzuté servírky si můžeš nechat vrátit do koruny nebo můžeš říct „dneska jste nějaká smutná, tak to nechte tak“. Zkus na protivném spolužákovi najít co nejvíc dobrých vlastností. Nadává někdo jako špaček? Pokus se ty dodržovat etiketu jako Špaček. Vadí ti neschopnost politiků, zkus sám něco zorganizovat, třeba jenom výlet pro pár kamarádů.

Tohle nemám tak úplně ze své hlavy. Princip agere contra (latinsky jednat proti) je součásti spirituality řádu jezuitů. Možná jste o nich slyšeli. Možná to nebylo nic pěkného. Zkuste si o nich najít něco pozitivního.
@Jan_Svancara

Vrtačky

Každý, kdo bydlí v paneláku, se s tím setkal. Může se to stát kdykoliv. Popřejete dětem dobrou noc a najednou se ozve vrtačka. Nejste tolerantní. Nechápete to. Co tam teď zrovna musí vrtat? To nemohl vrtat někdy jindy? Co je to, sakra, za lidi v tom bytě nad vámi, že? Většinou proneseme nahlas pár sprostých slov, pár mocných kleteb nebo popřejeme dlouhou a bolestivou smrt. A čekáme až se to přežene. Ti odvážnější se jdou zeptat souseda, zda je opravdu nutné zrovna teď vrtat a jak dlouho to ještě bude trvat. Většinou jde o poněkud ostřejší dialog.

Mě na tom nejvíc zaráží to vrtání. Ten zoufalý zvuk. Úplně vidím toho zoufalce, který si v hobby marketu koupil vrták do betonu, který strčil do vrtačky s příklepem, aby půl hodiny vrtal jednu díru. Beton je beton. To je marný. Obdivuji tu výdrž a tu potřebu mít v osm večer připevněnou garnýž. I za cenu, že nakonec zkrátí hmoždinku, vrut, klidně tam nalepí i žvýkačku, jen aby to tam bylo. A teď ještě druhou díru… Další půlhodina extatického vrtání až k samotnému osvícení. 

Možná si u toho připadá jako dobyvatel vzácné rudy v hlubinném dolu. Otřít pot z čela po vyvrtaném půl centimetru, nadechnout se a znovu se pustit do té betonové bestie. Na konci toho všeho se určitě musí dostavit nějaké hormonální opojení či co. Jako odměna za výkon. Já bych mu snad dal i medaili. Jsem opravdu tolerantní. Vrtání mi vůbec nevadí. Většina lidí nevrtá v noci a když už něco vrtají, tak potřebují udělat dvě nebo tři díry. Málokdo se rozhodne, že si přes noc rozvrtá celý byt. Teda pokud není váš soused uživatel pervitinu s psychózou. I to se na sídlišti může stát.

Nedávno se takhle večer ozvalo vrtání. A myslím tím to zoufalé vrtání. Ten zvuk už dobře znám. Manželka se šla rovnou zeptat na jak dlouho to vidí. A jestli je to teda nutné a nepočkalo by to na jindy. Vrátila se s tím, že jde o dvě díry a soused to vidí na hodinu, protože zjistil, že je to samý beton a moc dobře to nejde.

A tak jsem vzal své nářadí a šel za sousedem. Vyvrtat dvě díry totiž trvá cca 5 minut. S nářadím, které by se tak nějak mělo používat k vrtání do betonu. A najednou vidíte, co je to nad vámi za lidi. Máte možnost s nimi mluvit. Pomoct jim a trochu se poznat. Domluvit se, že pokud bude potřeba, tak bydlím dole. Být o něco tolerantnější. Za tím zoufalým zvukem vrtání je totiž člověk, který rád uvítá trochu pomoci.

@LexOlah

Člověk člověku člověkem

Před několika měsíci jsem napsala, jak Twitter z mého pohledu mění životy. Já díky Twitteru získala strašně moc a nikdy nepřestanu být vděčná. Díky Twitteru jsem našla snový byt (díky, Dančo), skvělou práci (díky, Luboši), ale především jsem poznala báječné lidi (díky, my dear all).

Můj dnešní článek ale nebude o mně, ale (nejen) o Cvrlikyho #toleranceplno. Všichni jsme viděli za poslední dobu, jak se tu daří pomáhat. Podařilo se vybrat zlaťáky na vozík pro nemocnou holčinu, posílaly se pohledy na dětskou onkologii, vyjádřili jsme podporu pro slečnu, jejíž stalker ji málem hodil pod auto, Judith se do Porta poskytla pomoc a dnes? Dnes Twitter spojil své síly a pomohl hromadně mému kamarádovi Jimmovi.

Jimm žil pár let na ulici. Docela úspěšně se z toho dostal, nicméně má dluhy. Postavil se k nim a je v osobním oddlužnění – takže splácet chce. Chce se tohohle břemena zbavit, a to poctivou prací. Dluhy si nenasekal tím, že by si koupil pračku se sušičkou a k tomu dovču na Kapverdách. Nadělal si je zoufalostí na ulici. Dnes, po druhém dni v jeho nové práci, mu to nebylo umožněno. Jeho nadřízený ho vyhodil za to, že je v insolvenci i přesto, že není právní důvod zrušit se zaměstnancem poměr kvůli tomuhle.

A tak se tedy spojil mocný Twitter. Retweety, lajky, diskuze, telefonáty, osobní zprávy. Jimm, ač nerad, zveřejnil svoje číslo účtu. Někdy prostě člověk udělá věc, na kterou není zrovna pyšný, ale někdy nelze jinak. Výsledek? Jimm mi před pár hodinami napsal, že dobří twilidé mu už poslali několik tisíc (a částka bude naskakovat, protože ne všechny transakce zřejmě byly v rámci stejné banky) a tak v klidu může zaplatit nájem a najíst se.

Vynechám to, že věřím, že celá tahle story bude mít ještě velkou dohru v médiích. Chci říct, že jsem neskutečně ráda, že v mojí sociální twibublině jsou lidé, kteří dokážou nezištně pomoci a udělají to rádi bez vidiny nějakého osobního obohacení. Jsem ráda, že pořád žiju ve světě, kde lidi dokážou projevit soucit a smutek, protože řekněme si to, kurva, na rovinu: tuhle pomoc zítra můžu potřebovat já, vaše mamky, vy nebo kdokoli, na kom vám záleží. A vědomí toho, že pomoc tady existuje, je moc krásný.

Strašně moc díky všem lidem, kterým není lhostejný osud druhého člověka.

@Viking_zeSeveru

Virtuálno versus realita

Umět si k sobě pustit reálné lidi je pro mě těžké. Stejně tak jako držet si od těla ty virtuální.

Moje dětství nebylo zrovna nic, co bych měla spojené s hezkými vzpomínkami. Rozhádaní rodiče, jeden s nezdravým odstupem, jiný týrající a nepřirozeně lpějící, pověst „tý divný“ už od školky, objektivní důvod k pochybování o vlastní atraktivitě, utíkání do bubliny vlastní fantazie.

Dnes už dávno dítě nejsem, moje zázemí se rapidně změnilo k lepšímu a z estetického nedostatku už po letech dokážu vytřískat trochu charismatu. Nemůžu si stěžovat na nedostatek lásky a přijetí od blízkých, jsem zdravá, mám skvělou práci.  Z minulosti už mi zbylo jen pár ošklivých vzpomínek a pocit aspoň částečné neustálé vnitřní prázdnoty. A taky maska vtipný neustále něco bagatelizující pohodářky. Maska, kterou jsem si nasadila, abych si držela okolí dál od sebe.

Vždycky jsem měla velkou fantazii, ráda jsem psala a myslím, že umím být docela zábavná korespondenční partnerka. Tedy aspoň do chvíle, než odhodím masku a pak se na protistranu upnu v bláhové naději, že se mi tak podaří tu prázdnotu zaplnit. Pak následujou písemné hysterické scény, komunikační partner neví, co se stalo, ani jak reagovat, a tak logicky uteče. A pak přijde zoufalství, beznaděj a další prázdno.

Kolotoč chtění něčeho nedostupného a následného trápení se mě provází už od puberty, kdy se projevoval chronickým nešťastným zamilováváním se. Moje současné vytížení a mezinárodní složení okolí mi moc nedovoluje navazovat reálná přátelství, protože na to já vždycky potřebuju spoustu času. Myslím, že jsem si to tak podvědomě schválně vybrala, protože reálné lidi si nemůžu tolik přikrášlovat vlastní fantazií. A taky myslím, že těch, co to mají v nějakém ohledu podobně, je mezi vámi víc než dost. Dobrá zpráva pro ně i pro mě je, že se z toho dá aspoň malinko ven, když se naučíte svou pozornost rozptýlit mezi víc podnětů. Nejdřív třeba víc virtuálních lidí, pak nějaké ty nevirtuální koníčky a nakonec se i těch živých lidí pár objeví. A pokud máte problémy s tím, že vaší fantazii je realita malá, nechte si někde otevřené nějaké tvůrčí okýnko. Nebo třeba rám obrazu ;-)

@Namalovana

Sebevědomí, které roste s vámi

Při posledním rozhovoru s Cvrlikym jsme se dostali k tomu, že mnoho lidí trpí nedostatkem sebevědomí.

Já vlastně ani nevím, jaké to je – nemít sebevědomí. Zažil jsem šikanu, ubližování, ulici, spoustu dalších špatných věcí, ale sebevědomí mi nikdy nechybělo. Čím to je, že sebevědomí má někdo na rozdávání, zatímco jiní jej mají nulové? Podle mě je to o přístupu člověka k vlastnímu životu, možná i výchovou v dětství. Ale z velké části si život můžeme ovlivnit sami. Existují cvičení na zvýšení sebevědomí. Ale nejdůležitější bude vždy mít rád sám sebe. Láska k sobě je klíč ke zdravému sebevědomí.

Jako malý jsem si nikdy nepřipustil, abych se kvůli problémům někdy opravdu nesnášel. I když jsem byl na ulici, vždy jsem v sobě našel jiskru naděje, která mě posunula dál. Slečny mě milionkrát odmítly se slovy, že nejsem jejich typ. Přesto jsem vždy odcházel s hlavou vztyčenou, neb nejkrásnější vítězství je i přes neúspěch se nevzdat. Když jsem během života na ulici neměl co jíst, rozhodl jsem se pro změnu, sehnal si oblečení a šel na pohovor. Mé působení bylo sebevědomé – a tak přestože jsem nebyl oblečený jako ostatní, tu práci jsem dostal. A podobných příkladů bylo více. Nejdůležitější je si uvědomit, že nikdo nemá právo vám brát vaše iluze, vaše štěstí. Vše závisí na vás.

Vždy jsem si říkal, že se sebevědomím vše zvládnu lépe. A je to pravda. Najít v sobě tu sílu a víc si věřit. Nemít o sobě pochybnosti. Jiní je o vás sice mají, ale sám jsem si je nikdy nepřipouštěl. Kdybych to udělal, zničilo by mě to. Neradím vám, abyste to dělali jako já. Ale zkuste v sobě najít hlas, kterým dokážete říct, že se máte rádi. A vaše sebevědomí poroste s vámi. Přeji každému, aby se měl víc rád a nedával příliš na to, co slyší od ostatních. Řídit se svým srdcem je nejlepší cesta k úspěchu.

@sincerojimmy

O úsměvech

Následující slova chci věnovat jednomu člověku, který si je sice nepřečte, ale stejně tak nějak tuším, že by z nich měl radost. Cvrliky byl světlem Twitteru. Ukazoval nám, že když k sobě budeme milí, vstřícní a tolerantní, opravdu se leccos může změnit k lepšímu.

Se začínajícím jarem, přibývajícím světlem a optimismem bych taky ráda udělala něco dobrého. Jasně, dát peníze na charitu by byla skvělá věc. Se studentským rozpočtem bych ovšem stejně mohla věnovat jen pár drobných, které by zase tak velký přínos neměly. Některé kamarádky pravidelně darují krev. Opět jde o záslužnou činnost zachraňující lidské životy... Kvůli malému zdravotnímu nedostatku, který bych nerada rozebírala veřejně, ovšem tuhle možnost nemám. Trvalo to dlouho, ale nakonec mi otevřela oči kamarádka. Poradila mi, ať jen pokračuji v tom, co už nezištně dávno dělám.

Usmívám se jen tak náhodně na lidi, slečnám v MHD chválím hezké šaty, pokud se mi líbí (ačkoliv se na mě někdy dívají trochu divně)… A zkrátka se chovám jako doma. Pocházím z velice malého města. Doma je třeba úplně normální prodavači v Bille popřát hezký zbytek večera a doplnit to podobnými zdvořilostními obraty, však to přece nic nestojí. Nyní jsem se přestěhovala do většího. Lidé ve frontě za mnou brblají, že zdržuju u pokladen. Přátelé se diví, proč s prodavači neustále flirtuji, protože normální zdvořilost a milé úsměvy už nejsou schopní rozeznat. Ale mně to nevadí, stačí, že ten prodavač se taky směje a má kapku lepší den.

@AweridgeTheNumb

Záchranář

Všichni potřebujeme své malé hrdiny všedního dne. Kamaráda, který vám napíše, že vás má rád. Kolegyni v práci, která za vámi přijde a zeptá se, jestli nechcete s něčím pomoc, když vidí, jak padáte na hubu. Partnera, který ráno vstane dřív, i když nemusí, a uvaří kafe. 

A já takové hrdiny ve svém životě mám. A taky mám to štěstí, že takovým člověkem mohu a pro spoustu lidí jsem. Jsou to drobnosti, které denně děláte pro své okolí. Problém je, že díky takovým drobnostem pro ty druhé začnete často zapomínat na sebe a vytrácí se rovnováha. Protože každý rozhovor vždy obrátím na téma, jak mohu pomoci tomu druhému já. 

Každý den ráno se zeptat matky, jaký bude mít dnes den a jestli s něčím nepotřebuje pomoci, protože vím, že nikoho jiného nemá. V práci makat na 100% a řešit s kolegy i věci, které nejsou v mojí kompetenci a radit jim, protože spolu máme dobré vztahy. Na cestě domů vždy zavolat nějakému kamarádovi a probrat s ní/ním, co je trápí a jak se mají. Po práci se zastavit za matkou a zeptat se, jaký měla den, vyposlechnout si její starosti a trápení a snažit se pomoc. Čtyři měsíce držet nad vodou partnera, který odchází z desetiletého vztahu, mění práci a postupně mu dochází, že se svými dětmi najednou nebude každý den a vyrovnává se s tím. Nosit v hlavě tisíc věcí pro druhé… 

Až při psaní tohohle odstavce mi fakticky došlo, že tam nikde nejsem já… A tak se stalo, co se dříve či později nevyhnutelně stát muselo a moje tělo najednou vypnulo – řeklo dost a totálně rezignovalo. Celý víkend jen ležím a spím. Dokážu se udržet vzhůru cca půl hodiny a pak už zase padám na hubu a nejsem schopna ani mluvit. 

Jeden můj kdysi blízký člověk se mě zeptal: “Kdo zachrání záchranáře?” a moje odpověď zněla “Nikdo”. Ale není to pravda. Záchranář se musí umět zachránit sám. A taky to udělám. Jen mi dejte ještě dvě hodiny spánku a pak zase budu moct pomoci i vám…

luxusnimicina.cz

Má to smysl

Mám pár příbuzných, o kterých se většinou rozpovídám až po třetí skleničce vína nebo první kořalce. Snad každý, koho znám, má v životě někoho takového. Lidi, co by vám měli být blízcí, být vám oporou, protože od toho přece máme rodiny. Jenomže namísto toho jsou to ti, pro které ať děláte, co děláte, nikdy nebudete dost dobří. 

Každý krok, co uděláte, je špatně, vždycky si najdou někoho, koho vám předhodí jako toho lepšího, šikovnějšího. Nikdy vás nepochválí, nikdy vám neřeknou, že jsou na vás hrdí. To dovede neuvěřitelně ranit, obzvlášť potom, když je vám třináct a snažíte se v něčem najít. Protože když už máte pocit, že to tentokrát bude ono, sestřelí vás buď tím, že na to nemáte, nebo že je to vlastně strašná hloupost a nemá to cenu. A než se nadějete, zjistíte, že je vám osmnáct a strašně moc jste toho zabalili dřív, než jste stihli začít jen proto, že vám v koutku mysli sedí ten ošklivý stín, který vám celý život neustále dokola jen říká, že to nemá cenu. 

Že nejste dost chytří, dost pěkní, dost hubení, dost vytrvalí, dost snaživí. Že se máte podívat támhle na bráchu/ségru/sestřenku/bratránka/kamarádku/spolužačku/nehodící se škrtněte, jak jsou úžasní a vědí přesně, jak se to dělá. Ti to v životě jednou někam dotáhnou. 

A když už ten stín na chvilku zmlkne, pro změnu se zas ozvou jeho stvořitelé a jste zase tam, kde jste byli. Ale víte co? Vyprdněte se na ně. Na všechny. Odnaučte se stavět svůj život na tom, co vám řeknou, co si budou myslet a co od vás očekávají, ať už je to kdokoliv, protože žít ho přece budete vy.

Dnes už jsem dospělá. Za těch pár let jsem se smířila s tím, že nikdy nebudu veterinářkou, herečkou, spisovatelkou ani malířkou, protože jsem se tehdy bála si dupnout a jít si za svým. A nakonec jsem se přeci jen našla. Našla jsem se v boji o opravení rozbitého systému pro své budoucí děti a jejich děti, abych byla aspoň ten jeden, co jim řekne, že na to mají, ať je to cokoliv, a dala jim všechny prostředky k tomu, aby to mohli dokázat. 

Že je to ztracené, nemá to smysl a mám se radši starat sama o sebe, to si dodnes vyslechnu na každém rodinném setkání či oslavě. A víte co? Vědí leda houby. Tohle je můj život, mé cíle, mé metody a má pravidla. Má to smysl a máme na to. Každý z nás.

@vivalafuckoff

Moje malé kamínky

Ještě coby žáku základní školy mi už delší dobu něco vrtalo hlavou. Šlo o to, jestli se chovat tak jak bych měl, jak bylo správné, nebo tak jak jsem chtěl. Přesně si pamatuji to místo v ulici, kde jsem se rozhodl zachovat se správně. V tu jedinou kratičkou chvíli jsem se rozhodl, že budu dobrý člověk. A přesto, že jsem již mnohokrát přemýšlel o tom, že by byl můj život mnohem snazší, kdybych se tehdy rozhodl jinak, nikdy jsem toho rozhodnutí nelitoval.

Nevrhl jsem se do dobrovolnictví ani podobných aktivit. I když jsem již několikrát uvažoval o tom, že by bylo prima zajít párkrát do týdne do domova pro seniory a tam číst nějaké babičce či dědečkovi odpoledne hezkou knihu. Nic takového jsem zatím neudělal. Vydal jsem se cestou malých dobrých skutků. Vždycky jsem se choval tak, jak bylo správné. Kdokoli potřeboval pomoci, byl jsem tu pro něj. Aspoň radou nebo jen tím, že jsem ho vyslechl. Usmívám se na lidi, protože nikdy nevíte, jestli zrovna ten malý úsměv nepotřebují. Přeji lidem dobrý den tak, aby bylo slyšet, že jim ho opravdu přeji. Takové ty každodenní drobnosti. Věřím v dobro v lidech a doufám, že to někteří z nich zase pošlou dál. Já tu lavinu nespustím, ale pevně věřím, že i ty moje malé kamínky pomohou.

@SinyaWeo

Kdo stále čeká, nemusí se dočkat

Ani nevíte jak. Prostě se najednou v životě dostanete do bodu, kdy přemýšlíte, jestli je horší pohled ráno do zrcadla nebo kdykoli přes den do občanky, a tak úplně nevíte, co s tím. 

Vzpomínám, že když před 25 lety můj strejda slavil padesátý narozeniny, tak si připravil takovou tu řeč, co většinou všechny hrozně nudí a z nuceného úsměvu mají křeče v obličeji. Jenže strejda tenkrát řekl něco, co si do teď úplně přesně pamatuji. 

Řekl: já sem si uvědomil, že jsem vlastně celý život na něco čekal a myslel jsem, že až se dočkám, konečně začne ta pořádná životní jízda. Čekal jsem, až dostanu občanku, že nebudu muset poslouchat rodiče a dám si konečně legálně pivo a cigáro, až dostuduji a budu mít titul, až si najdu holku, až budu mít po vojně, až si tu holku vezmu, až mi porodí děti, až postoupím v kariéře, až vydělám dost peněz, až si pořídíme auto a byt, až opravíme chalupu, až děti vyrostou, až budu mít konečně čas sám na sebe a najednou jsem se ohlídnul a zjistil, že při tom všem čekání jsem jen zestárnul a teď vlastně už ani nevím, na co čekat. 

Tenkrát jsem si řekla: tak hele strejdo, sorry, ale to fakt ne, já to takhle mít nechci, já budu žít od začátku naplno. Jen ještě počkám, až zhubnu, až budu mít práci snů, až zhubnu, až najdu pravého partnera, až dítě vyroste, až fakt konečně zhubnu, a pak teprve začne ta pravá jízda. A při tom čekání jsem tak nějak zestárla a v té čekárně zůstala sama. 

@drahomiraba1

Cesta života

Tik tak tik tak tik tak… 

Ležím v posteli a koukám do stropu. Kolik je hodin? Jak dlouho tady ležím? Mám hlad, potřebuju na záchod. Žiju sám. S rodiči nemluvím, pár kamarádů se mě straní. Ani holku nemám. Na tom nezáleží. Na ničem nezáleží. Jediné co chci, být šťastný. Ne! Co chci, je to tady celé skončit. Už nechci žít! Proč je celý svět ke mně tak hnusnej? Proč tu jsem? Proč? Myšlenky na sebevraždu jsou denní chleba. Celý víkend jen proležím. A nic se mi nechce. Ani tu sebevraždu nedokážu, jak jsem neschopnej. Je mi z toho všeho špatně. 

Tik tak tik tak tik tak... 

„Jardo, buď se vzpamatuješ, nebo tě budu muset propustit. Chodíš tu jako zombie a ty lidi kolem tebe se tě bojí. Koukej se sebou něco udělat!“ Má pravdu, musím se sebou něco udělat. Buď teď nebo nikdy! „Beru si dovolenou.“ 

Tik tak tik tak tik tak… 

Psycholog, psychiatr, meditační centrum, jóga, šaman, kineziologie, osobní kouč a trenér… Byla toho kvanta. 

Jsou tomu přesně tři roky, co jsem si pro sebe nahlas řekl, že CHCI ŽÍT! Život je krásnej! Na počest jsem si nechal udělat tetování. Říkám tomu Cesta života. To abych nikdy nezapomněl. A připomínal si, že vždy existuje cesta za štěstím!

A teď? Mám holku. Říká, že jsem boží a pohodář. Moc toho neřeším a jen se s ní směju, dělám ji radost a užívám si s ní život. Ví o mně všechno. I o těch depresích. 

Všechny ty depresivní myšlenky se neztratily. Jsou tu pořád se mnou. Jsou součástí mě samotného. Přijal jsem je za své. Jediné co se změnilo, je můj přístup k nim. Motivují mě k tomu, že takový už nikdy být nechci.
@Benda_11

14 let a 7 měsíců nepiju

byli jsme na rybach v norsku s hereckou partou, organizoval to muj spoluzak michal dlouhy a jel i jeho bracha, takze rozhodovani bylo velmi rychly...

s pitim alkoholu to u me nikdy nebylo nemocny...myslim, ze za to muze i to, ze jsem nemel tu spravnou genetickou vybavu...;-) nasi nepili, byli to telocvikari a ani to moc neumeli...

jenze na konzervatori jsem cuchnul k onacejsi particce lidi nez jsou rodice...na vojne se ze me stal vic pivar...a pak se nejak stalo kolem tricitky, ze me nebavilo toho piva pit tolik, jako sedet v rozparadeny spolecnosti lidi...tak jsem zacal kombinovat...pil jsem vino cerveny, mix tvrdyho s necim nealko a pak ve finale treba coronu nebo desperados... 

opicky jsem mival vesele, nekdy ovsem prechazely do verbalni agresivity zejmena k tem, ktery jsem mel rad... ale kocoviny byly cim dal macatejsi...a kdyz jsem kvuli kocovine volal s omluvou, ze nedorazim nekam za praci, stydel jsem se... 

no a pak do norska prisla esemeska, ze milostiva pocurala mamatest a ze jsou tam zretelny dve lajny...;-) tak jsme to v tom norsku vydatne zalili a ja dostal napad, ze kdyz nebude moct pit matka, nebude ani otec...predpokladal jsem tenkrat, ze to vydrzim do porodu, u kteryho budu a pak to zalejeme jak se patri... 

jenze me to zaclo bavit...navic jsem shodil tenkrat nejaky to kilo...hlava fachcila na sto procent...zjistil jsem, ze se dokazu dobre bavit i bez toho...usetril jsem spoustu casu a penez...tech vyhod bylo opravdu hodne...;-)

zacal jsem to brat jako takovou osobni modu, byl jsem na to pysnej...v nasi branzi to neni uplne obvykly...jsem s tim spokojen;-) kdyz nejakym zpravam nebo udalostem potrebuju obrousit hrany, nejdu na pivo nebo drbat, zavru se s kavou a doutnikem do pracovny a mrskam playstation...;-)

@DavidNov1893

Maličkosti

Nedávno som čítala príspevok o tom, ako dotyčný zaplatil nákup pani, ktorá, očividne, nemala veľa peňazí. V tej chvíli moje srdce zaplesalo a zamilovalo sa do tej chvíle, do toho okamihu, čistej a úprimnej ľudskosti. Alebo učiteľka, ktorá zaplatila pobyt v soľnej jaskyni dieťaťu, ktorého rodičia si to nemohli dovoliť. Títo ľudia sú pre mňa hrdinovia. Skutoční hrdinovia bez masiek a plášťov. 

Denne vídame malé hrdinstvá a často im nevenujeme svoju pozornosť, či už niekto pomôže druhému vstať, keď sa šmykol, alebo doplatí chýbajúce drobné na spoj, či nákup, podá nám vec z poličky, na ktorú nedočiahneme, alebo nám na twitteri ponúkne rameno, keď to práve potrebujeme atď. Cudzí ľudia, ktorých viac nestretneme, nám dávajú nepatrný kus seba, niečo, čo by sme si mali poniesť so sebou a poslať to ďalej (áno, ako v tom filme). 

Zvykli sme si všetko brať ako samozrejmosť a prestali sme byť vďační za maličkosti, za tie maličkosti, ktoré potichu menia svet. Nie je našou povinnosťou pomáhať, je to naša voľba, voľba, ktorá v tom nestráženom okamihu bežného dňa ukazuje náš charakter, to kým naozaj sme. 

Hovorí sa, že nemôžme byť všetci hrdinami, niekto musí stáť bokom a tlieskať hrdinstvu. Tak ja by som sa, pre dnešok, rada postavila bokom a zatlieskala týmto hrdinom.
E.

Šlechtič

Můj kolega je šlechtic. Opravdový, skoro jako z pohádky ... 

Má vlastní erb, malý zámek a velký nadhled. Preferuje gentlemanské dohody stvrzené podáním ruky. Velmi šlechetné, leč s nulovou auditní stopou, což je v organizaci kontrolované několikrát ročně vyloženě radost. Ale především je unikátním rétorem. Nemá potřebu exhibovat, přesto se při každé oslavě narozenin očekává jeho řeč. Rád ho poslouchám. Při proslovech i v každodenním procesu. Vyjadřuje se hladce a přirozeně, bez kudrlinek a nemotorných slo(v)ních obratů, bez zbytečných cizích slov. Bez vulgarit a hanlivých výrazů. Dokonce i bez slov jako "škaredý" či "hnusný", které nahrazuje "nepěkným" a "nehezkým". Český jazyk je pro něj nástrojem ušlechtilosti a on je šlechticem a šlechtičem českého jazyka.

@Proste_Karel

Zasranej déšť

Vycházím ze školy, když v tom mi na tvář spadne něco mokrého. "Ach ne, prosím, teď ne, teď se to vážně nehodí" říkám si. Nebylo mě vyslyšeno, kapek začíná padat víc a víc a spouští se silný déšť. Utíkám se schovat na nejbližší zastávku, kde je aspoň trochu sucho. Čekám. Pořád prší, prší, jen se leje. Zamračeně se dívám do deště a tiše mu nadávám. Zasranej déšť. 

A jak si tam tak stojím a čekám, tak se mi vybaví vzpomínka z dětství. Vzpomínka na dobu, kdy jsem vyšla na ten "zasranej déšť" a bylo mi... krásně. Když jsem byla malá holka, vůbec mi nevadilo, že budu mít mokré vlasy, obličej a oblečení. Běhala jsem v něm, tančila a smála se. Zatímco teď se před ním schovávám a nadávám mu za to, že mi rozmazal řasenku. Ale proč? Proč byl tehdy déšť "krásnej" a teď je "zasranej"? Vždyť je pořád stejný. 

Déšť se nemění, to lidi se mění. Je to jenom o tom, jak se na ten déšť díváme my. Jak ho vnímáme. Ale... vždyť my ho často ani nevnímáme, prostě ho bereme jako něco nečekaného a nepříjemného, po čem jsme mokří. Někam spěcháme, svíráme deštník nad hlavou a jsme naštvaní na něco, co nám akorát znepříjemňuje a komplikuje cestu. 

A místo deště by tu mohlo být za příklad klidně něco jiného, věc nebo člověk. Cokoliv. Je to jenom na nás, jestli nám něco připadá krásné a nebo příšerné. Jestli něco máme rádi nebo ne. Jestli s něčím souhlasíme nebo ne. Každé ráno máme tu možnost vstát do nového dne a být šťastní. "No a co, že prší. Jsem zdravá a mám se dobře" je úplně jiný přístup, než když řeknu, že ten déšť mi zkazil den. Kolikrát si den kazíme my sami nebo si dokonce hledáme důvody, aby se tak stalo. Náš kolega v práci měl blbé kecy, takže teď je celý den v háji? Ano, v životě se dějí situace, které nejsou vůbec příjemné a kdy je vážně těžké udržet si pozitivní přístup, ale není to nemožné. 

A tak tady stojím na zastávce. Pozoruji lidi. Každý někam spěchá. Někteří si možná ani nevšimli, že už neprší. Venku je nádherně, na nebi velká duha. Škoda, že ji ti lidé nevidí. Mohli by, jenže oni tak moc spěchají a telefonují, že nemají čas se ani na to nebe podívat. Co se dá dělat, třeba jednou tu hlavu zvednou. Moc bych jim to přála, je to krásný pohled.
@_______Jana____

Malé radosti

Mám chronický zánět štítné žlázy. Autoimunitní onemocnění, k jehož vedlejším příznakům patří i zimomřivost, bolesti svalů, zvýšená hmotnost, poruchy spánku a depresivní nálady. Splíny. 

Ano, splíny. Přicházejí vždy kolem úplňku. Jeho obrovskou energii nejsem schopná zvládnout bez ztráty kytičky, a tak prostě smutním, nespím a jsem neklidná. Zbytek měsíce jsem usměvavá, neustále pozitivně naladěná, duševně mladá holka, která na ostatní „září“ a zlepšuje jim den. 

Když mám splín, bráním se zuby nehty a strašně moc se snažím zůstat v pohodě. Pořád se jakoby držím drápkem okraje propasti, a přestože nechci spadnout dolů, ne vždy se to povede. A ne, nejsou na to žádné léky. Lékem je pouze veselá mysl a klid. Jenže jak, když jsem Neklidná? 

Největší klid mi paradoxně přináší situace na hraně. Třeba ta chvíle před tandemovým seskokem nebo jiný adrenalin. A vítr ve vlasech. Ten potřebuji na překlenutí tohoto období, než zase budu v pohodě, plná energie, euforie a radosti ze života ze všeho nejvíc. 

A každý den si vypíchnout něco hezkého. A tak si je píšu. Malé radosti Každý den. Většinou je to hrozně jednoduché, vybrat si ze spousty drobností jednu, ale ve splínu je to zatraceně těžké. 

Ale já mám vás a vy mi pomáháte. Jsem tu s vámi na Twitteru už rok, píšu si myšlenky, které bych se styděla říct i nejlepší kamarádce a našla jsem si i pár už nejen virtuálních přátel Jste tu pro mě a já vám za to moc děkuji. Mám vás ráda.

N.

Všechno

Potkáváme se v kavárně a první slova, která slyším, jsou: „Promiň, víš, já jsem tu jen na chvilku, musím pak ještě za Sárou/na zkoušku sboru/do práce.“ Usmívám se, objednávám kávu a poslouchám svoji kamarádku z Erasmu, jak mi vykládá o tom, že během tří dnů navštívila 4 nové předměty ve škole, vylezla s neznámými lidmi na jakousi horu, přidala se do pěveckého sboru (ale ještě půjde na zkoušku druhého, co kdyby byl lepší) a teď neví, jestli nemarní svůj čas, když nepojede na výlet do Zagrebu o víkendu. Popíjím svou kávu a chápavě přikyvuju. Vím, že až se uvidíme příště, bude mi nejspíš plakat na rameni, že to nezvládá, a že se v noci budí s hrůzou a v úzkostech. 

Jsme generace, která může všechno. Můžeme studovat, pracovat, cestovat a dělat cokoliv nás napadne. Jen nám někdo zapomněl říct, že to nemusíme dělat všechno. V mém životě bylo období, kdy jsem studovala dvě vysoké školy, měla práci na poloviční úvazek, stála v čele charitativní akce, dělala PR pro druhou a k tomu jsem se snažila nemarnit čas a vést sociální život. Když jsem to někomu řekla, obvykle pronesl něco o tom, jak jsem úžasná, že to zvládám, a že by chtěl být jako já. Mé vnitřní já v tu chvíli mlátilo hlavou do zdi a křičelo, že já bych si to klidně vyměnila za jedno odpoledne bez strachu a úzkosti, jednu kávu, kterou nemusím vypít rychle, jednu noc, kdy budu spát víc než 5 hodin. 

„Tak něco zruš!“ říkali mi všichni, když jsem se jim s tím náhodou svěřila. „Vždyť to je úplně jednoduchý!“ V tu chvíli bych do té zdi mlátila hlavou doopravdy. Ono to pro nás totiž jednoduchý není. Jsme přece generace, která může všechno, a tak máme pocit, že se od nás všechno očekává. Že to takhle musíme mít. 

Musela jsem odjet 600 kilometrů daleko, abych si začala dopřávat odpolední kávu bez pocitu, že marním svůj potenciál. Stálo mě hodně úsilí a úzkosti připustit si myšlenku, že nebudu o nic horší, když nebudu dělat úplně všechno. Když možná jednu z těch škol, co studuju, nedostuduju, protože se jí stejně věnovat nechci.

Že je to v pořádku. Je v pořádku nedělat všechno. Mít čas na sebe a myslet na sebe. Že se kvůli tomu nemusím bát, co si o mě kdo pomyslí, a že to ze mě nedělá horší lidskou bytost. Myslet na sebe a nedělat úplně všechno, je totiž úplně v pohodě. Mít úzkosti ne.

@m_jahodova

Být oporou

Ještě nedávno jsem si hrozně libovala ve svém vlastním smutku. Říkávala jsem, že mám depku, ale ráno jsem stejně vstala a s úsměvem odkráčela do školy, šla nakoupit, uvařila si večeři a uklidila svůj pokoj.

Jen pár měsíců na to jsem se ocitla v situaci, kdy mi došlo, že mé splíny s depresí nemají nic společného. Ocitla jsem se v situaci, kdy jsem ve 2 ráno zvedala telefony a chodila přes celé sídliště ke zhroucené kamarádce.

Ocitla jsem se v situaci, kdy jsem na ni čekala na místě určení a nedočkala jsem se. Seděla totiž u stolu v kuchyni u nesnědené snídaně a upřeně koukala na jedno místo. Prý nevěděla, že ten čas tak rychle utíká. Ocitla jsem se v situaci, kdy mě ze spaní budily její zoufalé výkřiky. „Proč já?!“

Nemohla jsem jí dát odpověď. Její přítel se totiž dozvěděl, že mu zbývá jen půl roku života. Rozhodl se, že nechce nikomu svojí smrtí ublížit, a tak se s ní rozešel. 

Jediné, co jsem mohla udělat, bylo právě to zvedání telefonů, spaní s ní na jedné posteli, buzení ze zlých snů. Držela jsem ji za ruku ve dne v noci. Koupila jsem jí deník na to, aby se vypsala ze svého smutku. Ve chvíli, kdy jsem se bála, že moje veškerá snaha vyjde naprázdno, jsem jí pomáhala najít kontakty na lékaře.

Byla jsem jediná, kdo při ní zůstal, když jí bylo nejhůř. Pomohla jsem jí vrátit se do života. Tím, že jsem byla s ní a byla jí oporou.

@jsemdenisa

A takhle my si tu žijem

Stojím u dvanáctiletého bratra v koupelně a barvím mu vlasy. Na zářivě růžovou. Většina matek by z něčeho takového naprosto zešílela. Ta naše nicméně stojí u druhého zrcadla a zbytky barvy si do vlasů dělá barevné proužky. S bráchou si vyprávíme. O holce, která chodila k nim do školy. V deváté třídě si ostříhala vlasy a začala si říkat Kevin. Líbí se jí... Líbí se mu holky. "Občas to příroda poplete," říkám. "Občas se někdo prostě narodí do špatného těla, a tak se to celý život snaží napravit. Na tom není vůbec nic špatného." Matka uznale kývá od zrcadla. "Já vím," usmívá se bratr. "Hlavně, že je teď šťastný." A takhle my si tu žijem... 

Dokončím barvení, na hlavu mu plácnu igelitový pytlík a posílám ho nahoru čekat. Znovu si v hlavě procházím svůj život. Jsou mi čtyři a moji nejlepší kamarádi jsou Mirka a Erik, romští sourozenci z vedlejšího vchodu. Máma nás všechny tři společně bere na dětské hřiště. Je mi čtrnáct a můj nejlepší kamarád mi oznamuje, že je gay. Je mi šestnáct a jsem zamilovaná do bisexuála s maniodepresivní poruchou. Je mi sedmnáct a týden u nás tráví turecká muslimská dívka v rámci výměnného pobytu. Celá rodina jí miluje, stávají se z nás skvělé kamarádky. Je mi devatenáct a našla jsem si přítele italského původu, narozeného v Německu se svalovou distrofií. 

Je prosinec roku 2017, blíží se Vánoce, a život je neuvěřitelně krásný. Jsem učitelka na střední škole, na pracovní tašce nosím placku z Pridu, co mi daroval můj nejlepší kamarád - gay, stále mám svého multikulti nemocného chlapce a zjišťuji, že jsem celý život obklopená zcela nevšedními a úžasnými lidmi, aniž bych to nějak dramaticky registrovala. 

Mám pocit, že je nejvyšší čas poděkovat, že jsem mohla vyrůstat v rodině, která mě naučila nesoudit a nehodnotit lidi kolem sebe podle nějaké nálepky, kterou jim dala společnost, a že mám možnost tuhle nejcennější hodnotu každý den předávat dál a podílet se i svým maličkatým dílem ke tvorbě lepšího světa. Děkuji.

@vivalafuckoff

Jsem nudná a dokážu si to užít

Nenarodila jsem se s žádným zvláštním nadáním, alespoň co se týče něčeho, čím by se dalo živit, pokud za to tedy nepovažujete proříznutou pusu. Rodiče se mne snažili vést do mnoha směrů, pravděpodobně ve snaze něco objevit. Nebo alespoň udělat si dobrý kádrový profil. 

Bohužel, všechny snahy se setkaly se stejným výsledkem – dokážu v něčem být průměrně dobrá, pokud se tomu věnuji. Ale jelikož mi chybí talent, nikdy v ničem nevynikám. Splňuji slušný průměr, čímž ztrácím motivaci. A profil mám spíše kvádrový. 

Nejsem ani člověk, za kterým byste se šli bavit. Jakožto v podstatě introvert, který se naučil komunikovat z pudu sebezáchovy, mne skupiny nad osm osob vadí, protože už se v nich komunikovat nedá. Obvykle se měním v tichého pozorovatele, a když se vytratím po anglicku, nikdo si nevšimne a nikomu nechybím. Nechybím vlastně ani ve chvíli, kdy nedorazím, o čemž mne vždy znovu přesvědčí otázka: „Bylas tam vůbec?“ 

Za ta léta jsem potkala a poznala dost lidí, kteří něčím vynikají, mají talent. Ze začátku jsem měla často vztek – ne na ně, ale na vlastní neschopnost. Pak jsem si zvykla a přemýšlela, jaká je vlastně moje funkce. A pak jsem to pochopila – mojí funkcí je být průměrná, nudná. Proč? Právě proto, aby ti, co vynikají, mohli vynikat, což by se jim v davu výjimečných nedařilo. A tak ano, jsou nás potřeba kvanta nudných a průměrných, abychom dokázali ocenit ty, kteří vynikají. 

Takže – jsem nudná a dokážu si to užít. A vy koukejte vynikat! Ať se mám čím kochat!

@DrakulkaCZ