Jednou

Jednou ji potkáš.

A nebudeš vědět, že to je ona.

Bude mít hezčí úsměv, než já a krásnější oči. Víc hnědý nebo víc hluboký. Bude mít krásnej zadek a v sobě pár životních šrámů, právě takovejch, aby ji dovedly až na tu cestu, po který jdeš ty. Bude strašně chytrá, hodná, něžná a moc vtipná a bude mít třeba ďolíček na levý tváři nebo malou jizvičku nad obočím a bude mít nádherný uši.

Nebudeš o ní vědět nic. Nic o tom, co teď právě už někde žije. A najednou tu bude, zprvu nesměle a tiše, jenom chvílemi se bude dotýkat tvého života a ty jejího.

Ještě ji tam nebudeš chtít pustit třeba, ale pak se zasměješ jejímu prvnímu vtipu a ona tak trochu nakloní hlavu na stranu. Bude moc pěkně vonět a koukne se ti do očí jen o trochu dýl, než jiný holky.

Že je to ona zjistíš, protože ona si bude pamatovat všechno důležitý o tvým životě. Napíše jako první a zavolá ve chvíli, kdy se ti bude stýskat. Bude tě poslouchat, všechny tvý příběhy a bude se ptát, protože ji to bude zajímat. Bude se tě letmo dotýkat a bude se pořád usmívat a když ji někdy vzbudíš, nebude nevrlá, ale šťastná, protože jsi to ty, kdo ji vzbudil. Budete chodit spousty kilometrů a bude se vám líbit stejná hudba. V tu samou chvíli budete myslet na stejný věci a budete si telefonovat v noci a budete oba milovat cheesecaky.

A třeba najednou zjistíš, že holka nemusí bejt citlivá a romantická, jen když píše básničky, ale třeba bude strašně ráda rychle řídit auto nebo skákat padákem. Že nemusí bejt přitažlivý jenom kreslení, ale že mnohem víc sexy je třeba horolezectví nebo basket. Že bude umět stojku a nebude mluvit sprostě a bude třeba zpívat s nějakou kapelou a bude mít spoustu kamarádů.

A nebude se ničeho bát.
A nebude se stydět.
A bude strašně dobře vařit. Prostě všechny tyhle věci, co já neumím.

Jednou ji potkáš. Protože nikdo z nás nemáme na světě jenom jednu spřízněnou duši. Lidí a vlastností a povah a postav a duší a srdcí jsou miliony.

A já věřím na zázraky.

Velcí kluci nepláčou

Jako malej jsem byl rváč. Takovej prcek, kterého se nikdo nebál. Často jsem se postavil starším a větším klukům. S hrdostí a modřinami jsem pak odcházel jako frajer. Tedy, zmlácenej frajer. Nikdy jsem nebrečel.

Vždyť velcí kluci nepláčou.

Na jaře roku 2016 jsme se svou úžasnou manželkou očekávali narození prvního potomka. Jen pár dní před porodem se rodinnej domeček z karet sesypal. Jako by mé mámě hráblo – zjistila, že už nepatřím jen jí, ale z té největší části své ženě a svému synovi. Během několika málo dní se strhla smršť šílených zpráv a telefonátů. Brzy se nepochopitelně přidal i táta a má sestra. Byl jsem nucen číst, jak jsem jejich největší zklamání v životě, že nás nikdy nikdo nebude mít rád, že má žena je čarodějnice a nakonec i že mě z celého srdce nenávidí.

Dostalo mě to.

Krásné chvíle narození našeho syna střídaly chvíle úplné bezmoci. Moje perfektní žena mě často utěšovala pohledem na naše novorozeně se slovy, že jsme dokázali něco úžasného, a že máme hlavně sebe. Já měl ale v hlavě stále to, že jsem rodičů největší zklamání. Nechápal jsem to. Byl jsem si jistý, že si to nezasloužím a propadal jsem depresím. Často jsem seděl u rozepsaného emailu jakési psycholožce, která by mi prý pomohla. Nikdy jsem ho neodeslal. Neuměl jsem o tom mluvit a držel to v sobě. Skoro každou noc jsem se budil a plakal potichu do polštáře. Naštvanej sám na sebe.

Vždyť velcí kluci nepláčou.

Dnes jsou synkovi dva roky. Je úžasnej a brzy bude mít sestřičku. S rodiči jsem rozvázal veškerý kontakt. Nešlo to jinak. Sami se připravili o něco skvělého. Nebyl jsem to já ani má čarodějná manželka, byli to oni sami. Takhle to dnes chápu. Takhle se na to dívám. Jsem obrovsky vděčný za to, co mám a nechci se trápit tím, co nemám.

Už nepláču.

@pekros

Pohádka

Před třinácti lety jsem se vydala na cestu z města. Nebylo to úplně iracionální a neplánované rozhodnutí. Ale proč zapírat. Hlavním důvodem byly čokoládové oči pana Čecha. 

Opustila jsem rodné velkoměsto pro ves s 20 čísly popisnými, kde třetinu obyvatel tvoří moje rodina. Hodila jsem za hlavu slibně rozjetou kariéru a odmítla nabídku, která se neodmítá, pro práci, která se mi stala koníčkem. Ze slečny ve vypasovaném kostýmu se stala máma v holínkách. 

Čtu stále stejné knížky, líbí se mi stále stejná hudba a baví mě stále stejné věci. Jen už pro mě některé věci prostě nejsou důležité. Už nepotřebuji perly a uznání davů. Taky rtěnka mi vydrží i rok, když ji tedy nesežere pes. Z dříve zásadních věcí se staly marginálie. Z drobností poklady. 

A vždycky když malinko zapochybuji, nebo projevím nevděk, osud mi vždycky jasně připomene, že mám o co se bát. Jsem sice v jednom kole, protože seznam toho, co je třeba udělat, se stále rozšiřuje, ale jsem šťastná a žiju na plné pecky. 

A až zestárnu a budu mít spoustu krásných, hlubokých vrásek a bílé vlasy, vidím se sedět na lavičce před naším domem. Dědeček Čech, sice už se stříbrnými vousy, ale se stále stejně čokoládovýma očima mě bude držet za ruku. A jestli neumřeme… :)

@cechova_jana

Sám

Jsem jedináček. Vyrůstal jsem na vsi, jsem z ještě docela silného ročníku, takže jsem tu měl dost vrstevníků, ale nikdy jsme si moc nesedli. Jako malý jsem se tak musel naučit zabavit se sám, roky tak bylo mým nejlepším kámošem Lego, následované plastovými vojáčky a knihami. 

V dětství jsem měl jednoho dobrého kamaráda, byla to má stejně stará sestřenka, pak ale přišel rozchod jejích rodičů a stěhování pryč, vazby mezi námi se přetrhaly a nám se je podařilo dát dohromady zase až po dlouhých letech. Z kdysi široké rodiny jsem v podstatě zůstal sám. Tohle je ale dost moje vina. Jsou věci, které si neodpustím. 

Od mala jsem zvyklý trávit čas sám se sebou. Dejte mi místo, kde mě nikdo nebude rušit, způsob jakým se zabavím už si najdu sám, budu se toulat ve svých světech, ať už na cizích planetách, v jiné době nebo v alternativní realitě, ale budu tam sám, bez závislosti na ostatních. 

Nemám rád, když jsem na někom závislý. Mám z toho strach. Nerad si pouštím lidi k tělu. Navazuji sice spoustu známostí, ale nepotřebuji mít desítky a stovky přátel. Mám pár blízkých, které rád vídám hodně často, ale nechci, aby mezi námi vznikl nějaký bližší vztah. Můžeme se potkat, popovídat, popít a podobně, pak se rok nevidět a nic se nestane, nebudete mi chybět, já nebudu chybět vám a budu spokojený. Zrovna zítra se mám s jednou takovou osobou setkat - neviděli jsme se dva, možná tři roky, ale budeme si mít co říct, pobavíme se a pak zase každý půjdeme svojí cestou.

Nerad přicházím o lidi, které mám rád, to platí i o vztazích a v tomhle případě obzvlášť. V poslední roce jsem si pustil několik žen k tělu, bohužel taky jednu k srdci a nevyšlo to a bolelo to. Z té bolesti mám strach. 

Radši jsem sám. 

Ale někdy se tak necítím dobře a pak díky za sociální sítě.
@realphilhazard

Jak Tomáš Klus

Filosofická debata v hospodě po desátým pivu na téma Den sv. Valentýna. Přes stůl se ke mně nese: „Kámo, já ti tak závidím, že jsi letos sám a nemusíš tohle řešit!” 

Neřeším, to je pravda. Uznale pokývu a možná jsem u toho měl zůstat. Ale pak mi to nedá. Mám kolem sebe totiž spoustu holek, které mám rád. Některé jako kamarádky, některé možná i trochu víc. S některýma jsem byl, ale už je to minulost, tak se to nehodí jim k tomuhle svátku přát. S některýma bych chtěl být, ale vím, že nikdy nebudu, tak se to taky nehodí. Jiné by zase chtěly být se mnou, ale já s nimi ne, tak jim v tento den nechci dávat zbytečnou naději. S některými se máme rádi navzájem, ale ony mají někoho jiného a jsou s ním šťastné. Tam se to taky nehodí. Vlastně jich je dost, kterým bych chtěl ten den třeba napsat, aby to věděly. Ale neudělám to, nehodí se to. Ale jsem rád, že kolem mě ta láska je, i když někdy trochu v jiné podobě a někdy třeba s někým jiným.

Tohle všechno říkám kamarádovi přes stůl a on mlčí a zírá do poloprázdného piva. Možná mě ani neposlouchá, říkám si, tak rychle zakončuji: „Vole, já jsem šťastnej, i že je má rád třeba někdo jinej, chápeš? Prostě dokud kolem mě ta láska je, tak je to ještě v pořádku, to má smysl žít,” ukončuji svůj pozdně večerní výlev duše. 

Za to vše se mi z druhé strany stolu dostane jen jediné věty: „Kámo, ty jsi jak nějakej Tomáš Klus, ty vole…” Tak asi.

@jakub_deml

Zamilovaná

Vždycky jsem se lidí ptala, jak mám vědět, že jsem zamilovaná? Jak poznám, že je to skutečně to ono? 

Až to přijde, tak budeš vědět, říkali mi všichni. A měli pravdu. 

Moje zamilovanost má mnoho podob. Jsou to jeho vrásky kolem rtů, když se směje, je to jedinečný způsob, jakým vyslovuje moje jméno, je to, když se smějeme stejným hloupým vtipům, to, že je ten první, komu chci říct o každý dobrý věci, která se mi stane, to, že vím, že v jeho objetí je svět v pořádku, to, že jsem šťastná, když je šťastný on, to, že pro mě na světě není doopravdy nikdo krásnější, to, jak se o mě stará, když je mi špatně, to, že změní plány, jen aby mi pomohl. 

To, že když ho konečně vidím z okna vlaku, tak se musím usmívat takovým širokým úsměvem, který nejde z obličeje sundat, ani kdybych chtěla. Je to vůně jeho trička, která mi dělá krásno v srdci v těch dlouhých dnech, kdy se nevidíme, jsou to jeho slova útěchy, když se něco nepovede, je to jistota, že spolu všechno na světě zvládneme. To, že mlčet spolu není trapný, ale krásný. Je to pocit, že ten druhý byl stvořený přesně pro Vás. 

Tak náhodně a nečekaně začalo něco, bez čeho by si ani jeden z nás už život představit nedokázal. Práva láska dělá život snazším, krásnějším. Najednou nezáleží na čase, na 4 hodinách ve vlaku, nebo dopoledni stráveném díváním se do očí, které vůbec není ztracené. Nezáleží na penězích, jak by mohlo, za společný čas bych zaplatila milion. Záleží na tom, že jsme spolu a že je nám krásně. 

Teď je to samozřejmě trochu jiné než v prvních měsících, ale ten cit pro něj v mém srdci jenom roste s každým setkáním. Je to prostě můj člověk, který mě už rok a půl přesvědčuje, že každý den je lepší než ten včerejší. S každým dalším setkáním přichází nová definice slova "nejlepší".
@odpadek

Charakter

- Ty máš ráda sladké, viď? 

- Mám! 

- Tak já Ti něco upeču. 

Uf… V téhle situaci jsem byla už xkrát. V situaci, kdy ani jeden z nás nechce s tím druhým vztah, ale současně je nám spolu moc dobře a v posteli to klape. Friends with benefits. A pak se to posere, protože ten druhý začne chtít něco víc a začne dělat blbiny jako “Chtěl bych tě představit našim” a podobně. A já musím zakročit a všechno utnout, protože vím, že to z mojí strany nikdy víc nebude a nechci tomu druhému ubližovat. A pro ty druhé se pak stávám bezcitnou mrchou, krávou, kurvou… Protože “takhle hezky se k sobě lidi přece nechovají, když spolu jen spí a nic víc necítí!” Do jisté míry je chápu – “zrada” vždycky bolí. 

Naše první “rozchodové” setkání bylo dost nepříjemné. Nenazýval mě jmény, ale jen beze slova seděl, díval se do země a mně se chtělo brečet, protože jsem věděla, že ubližuji hodnému klukovi, kterého mám ráda a který vždy dělal vše pro to, aby mi bylo krásně. Ale necítím s ním TO. 

Po několika týdnech jsme se náhodně potkali ve městě, pak na pivě a včera jsem seděla u něj na gauči. Pili jsme pivo a on mě najednou pohladil po tváři a dlouze se na mě podíval. Nemohla jsem dál čekat. 

- Je mi s Tebou strašně dobře a… Mám tě ráda, ale… Nikdy to nic víc nebude. Jsi skvělý kluk a já Ti nechci ubližovat, víš? Takže… jestli to pro Tebe není ok, řekni mi to. 

Tak zvláštně se na mě usmál a řekl: 

- Kdybych Ti někdy řekl, že Tě miluji, protože Tě miluji, neber to tak, že mi ubližuješ. Nejsi zodpovědná za to, co cítím já k tobě. 

A v ten moment jsem ztratila slova. Dostal mě. Nevěděla jsem co říct… Dal mi pusu na čelo, objal a nalil oběma panáku burbonu. 

A po burbonu přišlo ještě víc burbonu a taky jiná spousta skvělých věcí. Kecali jsme spolu do jedné do rána a on mne pak doprovodil přes celé město pěšky domů. Před domem mi dal pusu a řekl: “Chci, abys byla šťastná.” 

A tohle, dámy a pánové, TOHLE chce charakter.

luxusnimicina.cz

Láska

Poznala jsem rozdíl mezi první láskou a pravou láskou. Moje první byla taková ta typická, co se táhla celou střední, prošla všemi možnými fázemi a hodně bolela. Možná jsem zažívala silné a bláznivé pocity, ale zároveň brečela víc, než je pro mladou holku běžné. 

Až po dlouhém trápení a tápání jsem pochopila, že mi spousta lidí vezme dech. Ale člověk, který mi naopak dýchat připomíná, je ten, se kterým chci být. 

Často se říká, že nejlepší věci přijdou, když to člověk vůbec nečeká. Možná existují lásky na první pohled, ale my takový případ rozhodně nejsme. Dřív by mě spojení nás dvou nikdy ani nenapadlo, ale stačilo pár nocí v baru, párkrát odhodit zábrany, být opravdu sami sebou. 

Zamiloval se a já se bála. Situace byla složitá, ale on si mě celou získal. A nebyli to jen nějací stupidní motýlci v břiše, bylo to víc. Chvilku mi ale trvalo si to uvědomit - že v té pravé lásce není třeba ztrácet hlavu, chovat se iracionálně. 

Mozek a srdce nemusí válčit o nadvládu, ale naopak by měly být v dokonalé shodě. A já to všechno cítila, všechno zapadlo. Věděla jsem, že tohle je chlap, se kterým nechci strávit jen jedno léto, ale zbytek života. Že si s ním ten život opravdu umím představit. 

Probouzí ve mně mé světlé stránky a ukazuje mi své, nebojí se mě okřiknout, vyslechne mě, věří ve mě, je na mě pyšný. Ale hlavně mě miluje. 

Ráda bych vám předala to, že láska by neměla být těžká. Má vám dělat život lepším. Nemyslím si, že by vás měla změnit, ale měla by pasovat do vašeho života a posunout vás dál, stát se vaší součástí. Nakonec zapomenete, jaký je život bez ní.

@DianaRybov

I muži mají city a pláčou

Dost často se nudím. Nudím se tolik, že se ke mně dostanou občas i věci, které se ke mně ani dostat nemají. Poslední dobou to jsou články na téma “Jak by měl vypadat váš budoucí muž...”, “Jaký muž si zaslouží sebevědomou ženu...”, … Naštval jsem se. Upřímně. 

Úmyslně se pod tímto textem nepodepíšu. Je mi jasné, že vzbudí ohlasy. Nemám potřebu, aby na mě útočil někdo, kdo nepochopí, co jsem tím chtěl vlastně říct. Každopádně abyste měli představu, že to nepíše vyloženě někdo, kdo to nemá v hlavě srovnané - jsem single, někde na polovině cesty k třicítce, mám vybudovanou kariéru, krásou ani inteligencí nijak nevybočuji z průměru. Prostě normální chlap. 

K ženám jsem se nikdy nechoval špatně, spíš naopak. Hodně se mi líbí citát Williama Goldinga: „Myslím, že ženy jsou bláznivé, když se snaží vyrovnat mužům. Jsou mnohem lepší a vždycky byly. Cokoliv ženě dáš, vždycky to udělá lepším. Dáš-li ji spermii, ona ti dá dítě. Dáš-li ji dům, dá ti domov. Dáš-li ji potraviny, udělá ti jídlo. Dáš-li ji úsměv, dá ti srdce. Cokoliv ji dáš, to znásobí a rozšíří. Takže pokud se k ní chováš jako vůl, buď připraven, že dostaneš kopu sraček.“ 

Žádný chlap, který to má v hlavě v pořádku, nemá problém s tím, že je pasován do role pilíře potenciální rodiny. Problém nastává ve chvíli, kdy si rádoby všeznalky začnou klást pravidla, jak takový borec má vypadat. Nejkrásnější, nejchytřejší, nejbohatší, … Normální ženy jsou samozřejmě střízlivější, ale obě skupiny mají něco společného. Future husband by měl být sebevědomý. Jenže si to bohužel vykládají úplně jinak. Z nás jsou ve výsledku přecitlivělé chudinky. Mnoho žen si totiž nedovede představit, co se muži honí v hlavě. My totiž nejsme bezcitný stroj na štěstí. 

Když se podívám na své přátelé, okolí a ve výsledku i na sebe, mužům chybí někdo, s kým mohou mluvit. Nevím, jestli je to strach, ale hodně žen nemá problém použít muže jako vrbu, ale má problém tou vrbou být. Když se muž svěří se svými problémy, automaticky vypadává ze škatulky sebevědomých mužů. Je slaboch. Neumí si vyřešit problémy “jako chlap”. Víte dámy, ono by někdy bohatě stačilo si o těch problémech mít s kým promluvit, a pak bychom je třeba vyřešili “jako chlap”. Nabízí se otázka, proč se o tom nepobavíme s kamarády? Je to těžké. Když nemůžeme své problémy řešit doma, proč by je chtěl řešit někdo “cizí”? 

Muži jsou prý povrchní, neustále posloucháme řeči o tom, jak to mají ženský těžký. Že koukáme, kdo má nějaké to kilo navíc. Ano, někdo tak ubohý je. Ale co máme říkat my? Už jen blbej vtip o délce penisu může muže dostat na kolena. Však se podívejte, kam mají všichni zapadat - +180 centimetrů, +20 cm dole, bujná kštice, sixpack, … Nejhorší je, že 99% věcí, které mají zapadat do ideálu, člověk ani nemůže ovlivnit. Pak ještě za X měsíců vztahu neuslyšíte ani jednou, že vám to sluší, že se své partnerce líbíte, přičemž vy jí to říkáte každý den. A myslíte to vážně. Vy to ale přece slyšet nepotřebujete, že? Líbil jsem se jí vůbec? Co já vím... 

Pak jsou tu stereotypy. Když se chce žena naučit programovat, jezdit na motorce, … prostě dělat na první pohled mužské věci, je to cool. Ale co když muže nebaví sekat trávník nebo neumí opravit auto, za to vám zašije díry na ponožkách nebo vyžehlí prádlo - slaboch! Pořád se mluví o emancipaci, ale když se srovnávají rozdíly z naší strany, je to úplně to samé a ještě musíme držet hubu. 

Co takové odmítnutí? Ženám nikdo nevyčítá, když spadnou do depresí, když je muž odmítne. My ale musíme jít dál. Nemůžeme se litovat. Musíme hledat dál, pokračovat ve hře. Nesmíme si dovolit projevit slabost, nechat si srazit ego. Byť jen blbá skulinka v našem brnění a je to špatně. Protože přeci sebevědomí je to nejdůležitější na světě. “Musíš mít sebevědomí, když to nevyjde, bude přece jiná. Něco děláš špatně!” Zatímco když je odmítnutá žena, ten muž je automaticky kokot. 

Muži nebrečí. To víte, že brečí. Jenom ne před vámi, protože by to byl další bod, který nezapadá do škatulky ideálního muže. Občas je toho na nás taky moc, taky potřebujeme upustit. Jak pak člověk ocení, když si má komu lehnout do klína, cítit, že na to není sám. Jak důležitý je dotek ženy. A ne v sexuálním smyslu. Obejmutí, pohlazení, chycení za ruku, to není jen sen pubertálních slečen. 

Je toho tolik, co potřebujeme ale bojíme si o to říct, protože nechceme vypadat tak, abyste o nás ztratily zájem. Je na nás vyvíjený takový tlak, že radši budeme se sklopenýma ušima toužit po tom, co nám chybí, než abychom si o to řekli. Protože radši budeme mít někoho, o kom si alespoň myslíme, že je ta pravá, než abychom neměli nikoho. 

Já jsem došel dál. Jsem prostě za každou cenu upřímný. Možná proto jsem momentálně už nějakou dobu sám. Jsem schopen pojmenovat, co potřebuji. Řeknu, co se mi nelíbí a většina lidí to není schopná unést. Dám vám jednu radu. Buďte upřímní. I kdyby to byla sebevíc bolestivá záležitost, je lepší, aby to bolelo hned, než po pár týdnech nebo měsících přetvářky.

O lásce

Jsem ráda, že jsem si počkala na "onoho člověka" a nehrnula se hned "prvnímu pocestnému" do náruče. Byly chvíle osamění a to dost často. Stále mi něco scházelo. Byla to něha, lidské teplo, starost ze strany toho druhého. 

Za tu dobu, co jsem s Davidem, se jakoby naplnily ty prázdné částečky mě samotné. Odešel smutek a prázdnota. Mé srdce poprvé okusilo, co je to ta láska. Podlehla jsem jí a nechala se unášet. Doteď se občas zasním a říkám si, Bože, díky za to všechno! Je mi tak hezky.

Láska vás pohltí, láska vás změní. Mám pocit, jako kdybych začala být o to více vřelejší, otevřenější a také o to méně soudím lidi. Hodně jsme se od sebe s Davidem vzájemně naučili. Já jeho sebelásce, on mě vřelosti.

Společně vaříme. Povídáme si, smějeme se, mlčíme spolu a občas jen tak tančíme po obýváku. Jelikož jsme spolu začali bydlet, poznáváme se každý den. Co, jak, který má ve zvyku dělat. Jak soužít, souznít společně. Být.

Není krásnějšího pocitu než milovat a cítit se milován. Věřím, že každý z nás jednou potká toho pravého. Jeho lásku.

@cranberrryann 

V dobrém i zlém

Milý příteli, víš, co si tak moc přeju? Tak moc a tak moc dlouho? 

Vidět svou ženu, mou milou v našem bytě, jak si čte noviny a pije kávu. Nebo krájí zeleninu a tančí v kuchyni. Nebo se probouzí v bleděmodré ložnici. Mít krásnou ženu v malém bytě. Vím, tobě by se třeba nelíbila, ale mně ano. Jakmile si člověka zamiluješ zevnitř, venek je najednou tak moc růžový. A dokud budeš milovat nitro, růžová nevybledne. 

Mít krásnou ženu, která mě bude milovat tak, jako já ji. A vědět to. Být si tím jistější každým jejím pohledem, každým jejím slovem či dotykem. V dobrém i zlém, víš?

Je mi líto, když si přátelé lámou srdce rozchodem či dokonce rozvodem. Zvláště, když jsem ještě choval naději, že takové řešení není nutné. Lidé mi dnes přijdou zvláštní. Hlavně jejich pohled na lásku. Nejsou ochotní opravovat své vztahy, nechtějí slepovat střepy včerejšího svárlivého večera. Raději zahodí, zapomenou a seženou nové ‚zboží‘. 

Lidé berou lásku na lehkou váhu. Slyšel jsi někdy „Lásku dá každá druhá“? Hodně lidí to říká, ještě víc jich to praktikuje. Ale není to slepé? Možná to lidem vyhovuje, pravda. Já sám dělám věci pro okolí nepochopitelné a jsem vděčný za jedince, kteří mě na základě toho neodsoudí, tak je budu následovat. Ale co přece může být hezčího, než se po padesáti letech podívat na svatební album a říkat si, že jsme to zvládli? A budeme zvládat dál. V dobrém i zlém.

A příteli, neříkej mi, že jsem snílek a sním nezdravě moc. Moje přání není nemožné, tím si jsem jistý. 

Víš, já ji mám moc rád. Už teď. A až ji najdu, ujistím ji. A ujistím i sebe, že trpělivost růže přináší.

@JenMatyas

Pochyby

Možná to taky znáte. Možná ne. Možná jsem ojedinělej případ. Jak jsem si v uplynulých měsících občas sám říkal "fakt pacient". Možná. 

Máte něco, co máte fakt rádi. Možná víc, než cokoliv jiného kdy předtím. Možná až moc. Asi by bylo lepší trochu polevit, netlačit na pilu, vypnout. Ale nejde to. Chtěli byste, ale nejde to. Prostě ne. 

Bojíte se. Bojíte se, že o to přijdete, že to skončí. Bojíte se tolik, až se to projevuje na vašem chování. Poznají to kamarádi, pozná to i ona. Bojíte se tolik, až o to opravdu přijdete. Neměli jste se přece tolik bát, neměli jste tolik tlačit na pilu. Věděli jste to. 

Pak slýcháte jen "to se stává”, "ber to jako zkušenost" nebo "vzpomínej na to v dobrém". Jo, vzpomínám v dobrém. Ale dobře mi u toho paradoxně není. Pokaždé, když si v dobrém vzpomenu, a to je hodně často, tak to zabolí. Víc, než kdybych na to nemohl vzpomínat v dobrém. 

Dobrá rada nad zlato. Neměl jsem tolik tlačit na pilu. Možná.
@jakub_deml

Asexuálka

Ještě na základce jsem žila sladkou idylkou, že potkám skvělého kluka a budeme spolu chodit a pak přijde první pusa a první sex. Nestalo se. Na střední škole taky ne a to už člověk začne panikařit.

Doma jsem vyrůstala v rodině, kde táta ani máma nehráli vůbec žádnou roli. Prostě tam nebyli. Neměla jsem žádný vzor pro vztah s někým. To byla chyba. 

Netvrdím samozřejmě, že kvůli tomu se z člověka stane asexuál. Tak to nefunguje. Jenom jsem díky tomu začala víc přemýšlet o věcech jako je právě vztah s někým, hledání si vztahu a sex. 

Bylo období, kdy jsem se upřímně nesnášela. Bývala na sebe naštvaná. Střední škola a moji vrstevníci mi to neulehčovali. Cokoliv řešili ohledně sexu se svými protějšky se mi hnusilo. Sex samotný se mi hnusil v té nejzákladnější podobě. Bavit se o něm bylo nepříjemné a o pornu ani nemluvě. 

Přiznám si to. Nepotřebuji mít sex. Nemám na něj ani myšlenky. V tomhle zrovna nemám moc, co nabídnout. Většinou někdo jako já dopadne jako kamarád, protože s ním nic nemůžete dělat. 

Pořád ve mně je ale touha po lásce. Milovala bych svého kluka, kdyby miloval on mě. Jenže nechci být ve vztahu, co by skončil sexem. 

Opravdu existují lidé, kteří nemají a nepotřebují sex.

@slecnamonika

Co mě naučila má přítelkyně

Hodně věcí v životě se točí kolem lásky potažmo sexu - tím spíš, když je vám dvacet. Vždycky v tom hraje roli to opačné pohlaví, případně stejný, ale hlavně ta láska. Nějaká nervozita vůči ní. Buď ji nemáš - a hrozně ji chceš. Nebo ji naopak vůbec nechceš - protože máš strach.

Já jsem dostal od své přítelkyně jasnou zprávu o tom, že mě miluje a jsem si tím na sto procent jistý. Jak? Možná to zní naivně, ale člověk to tak nějak cítí. Nemusím o nic bojovat, nemusím být někým jiným, nemusím se někam honit, abych jí něco dokázal. Cítím, že mě miluje takového, jaký jsem a v momentě, kdy mám od ní tuhle informaci, tak k ní cítím naprosto to samé.

Zpomalil jsem a najednou jsem se přestal dívat kolem. Já vždycky měl takovou tendenci dívat se kolem a být furt lepší než ostatní kluci, aby ty holky koukaly na mě, jenomže to člověka hrozně stresuje. Člověk se pak pořád o něco snaží a pak se kolikrát stane i to, že zalže.

A lež to je další věc, která mě osobně hrozně vyvádí z míry. Lidi lžou. Smutné, ale dané. Může to začít u drobností - např. řekneš, že jsi tam byl a přesto jsi tam nebyl. A už jsi ve stresu. Hned je člověk trochu pošpiněnej, protože někdo na tebe může říct tu pravdu a bejt přistiženej při lži je hrozně nepříjemný a proto je člověk furt v tenzi.

No a má přítelkyně mě naučila říkat pravdu. Všem a vždycky. Na nic si nehrát. A v momentě, kdy říkáte pravdu, tak jste úplně čistý, nejste ve stresu, nemáte strach, že vás někdo přistihne při něčem - jste v klidu.

A to je taková má malá rada, jak na šťastné vztahy. Byť od mladého a celkem nezkušeného kluka. Jenom pravda, důvěra a nějaké odevzdání se.

@drawingjakub

Poslední, co si kdy řeknem

Když se ve fiktivních příbězích postavám stane něco zlého, často je to proto, aby si z té situace mohly vzít ponaučení. Ony i čtenář. Tak nějak věřím, že i ve skutečném světě je to podobné. Jen ta kauzalita je možná trochu jiná – věci se nedějí, aby nás poučily, ale hledáme poučení, aby nás neubila bolest beze smyslu. 

Moje první poučení přišlo, když mi bylo osmnáct. Přes dva roky jsem byla zamilovaná, tak šťastně, že už si to teď umím jen těžko představit. Růžový svět, kterým mohlo jen těžko něco otřást. Alespoň jsem si to myslela. 

Dokud mi nezazvonil telefon. Prý měl autonehodu. Zranění neslučitelná se životem. Stačilo pár minut, a z mých vzdušných zámků zbyl jenom popel. 

Popel a rána, která se nikdy tak docela nezacelila. 

Vlastně ani nevím, jaká slova jsme si řekli jako poslední. Nejspíš to byla nějaká banalita. Něco jako „Tak zítra ve tři“ nebo „Ať ti to neujede!“. Ale tehdy mi to došlo poprvé. Jak snadno mohou lidi zmizet. Jsou tu, a najednou tu nejsou. A ty poslední věty, jakkoli banální, mohou být najednou nejdůležitější na světě. 

Snažím se proto dávat si na to pozor. Nikdy se neloučit ve zlém. Nejde to vždycky snadno, někdy to nejde vůbec, a už vůbec to nejde u všech. Ale když mi někdo blízký zmizí z očí uprostřed hádky, mívám strach, že už to nikdy nestihneme napravit. 

Řešením samozřejmě není nehádat se. Vím, že dost často dokáží člověka nejvíce rozčílit právě ti, na kterých mu záleží nejvíc. A slovům, která zraňují, nejde vždycky zabránit. Ta podstata je, myslím, v tom, dokázat i ve vypjaté situace předat zprávu „Sice mě teď strašně štveš, ale i tak tě mám rád/a“. 

Protože nikdy nevíme, která hádka bude ta poslední. A jen málo co dokáže bolest jitřit tolik, jako slova, která jsme si přáli říct, ale už nikdy nedostaneme příležitost. 

@Mrtva_nevesta

Asi to máte jinak

Proč chcete s někým strávit zbytek života? Položili jste si tuhle otázku?

Já si tu otázku pokládám už pár let. Proč? Řekl bych, že je to tím, že táta dost chodil za holkama. Ve dvanácti jsem absolvoval dovolenou s milenkou a jejím synem. Sjížděli jsme Berounku. Byl to brácha, kterýho nemám. Skvělejch pár dnů, nepřišlo mi to divný. Naši se hádali, kdo jsem já, abych je soudil. Taky jsem viděl, když přivedla domů tátu zpitýho pod obraz místní fitnesačka. Ten moment, když se setkaly její oči a oči mámy. Balili jsme kufry, ještě tu noc.

Vím o hodně tátových eskapádách, máma a její resting bitch face tomu nepomohl. Nemaj bejt spolu, jenže jsou, vydrželi to, program pro přeživší. Táta je městskej člověk, máma z vesnice. Oheň a voda, nebo naopak, sám nevím.

Jedno je jasný, nechci dostat každej den na otázku: „Jak ses měla?“ a „Stalo se něco?“ odpovědi: „Dobře“ a „Nic“ Kolik z vás to zná? Řekl bych, že dost.

Chcete spát s jedním člověkem, do konce života? Já ne. Narovinu.

Mám rád sex. Ano v i těch neobvyklých formách. Chci, aby to měla partnerka stejně. Ženskou, která je hotová z hezouna v tramvaji. Fakt. Chci, aby se ke mně vracela, protože chce, ne proto, že mi přece po deseti letech nezahne, bude věrná, zvykli jsme si na sebe, je to tak běžné… Nemusí mi tahat milence domů, ale nikdy se nezeptám, s kým a kde byla. Je mi to jedno. Chci po ní jenom to samé. A aby se vracela kvůli mně, ne věrnosti.

Je pro vás láska spojená se sexem? Pokud ano proč? Není to náhodou tak, že jste se naučili sex konzumovat s přitažlivostí a zamilovaností? Podobně jako když I. P. Pavlov rozsvěcoval před krmením světla psům a začali slintat? Není to strach, že si najde někoho lepšího, než jste vy?

Chci mít stálou partnerku, soulmate, nejlepšího kámoše, vedle který zestárnu. Nechci zestárnout s „bytnou“ nebo „starou“.

Dostáváme se k jádru pudla. Nechci dopadnout jako naši, být posledními v programu pro přeživší. Nedopadnu.
@BlahosM

Jak se rodí táta

"Seš si jistej, že u toho chceš být?"
 - "Jo, jasně!"
"A nebudeš mít blbý řeči a dělat vtipy?"
 - "Pravděpodobně budu."

Potřebovala jsem ho tam z čistě sobeckých důvodů. Jedině on totiž zná moje strachy a úzkosti a umí mi pomoct. Být v takovou chvíli sama byla pro mě ta nejhorší představa, takže jsem byla rozhodnutá vzít s nadhledem i všechny jeho vtipy.

Když mě přijali na "hekárnu", tak si vybral časopis, četl si a pořád mi něco vyprávěl. V tu chvíli jsem přemýšlela nad tím, že úzkost neúzkost a pošlu ho domů. Pak ale přišly první větší bolesti.

Držel mě za ruku, šel se mnou do sprchy, masíroval mi záda. Měla jsem potřebu mu pořád děkovat.

Za pár hodin bylo jasné, že to nebude úplně sranda. Kontrakce slábly a přesouvaly se do zad. Dostala jsem kapačku a ještě nějaké léky, aby se to celé zrychlilo. Do toho jedno vyšetření bolestivější než druhé, kdy jsem v slzách prosila, aby mě nechali být.

A on tam byl pořád u mě, dýchal se mnou, držel mě, hladil a konejšil.

Před samotným závěrem jsem asi na chvilku ztratila vědomí, protože si nic nepamatuju. Probral mě až jeho hlas, který říkal, ať vydržím, ať to nevzdávám, že už to bude brzy za mnou.

13 hodin u mě stál, nechal si drtit ruku, poslouchal můj křik, otíral mi slzy a viděl věci, které by ani vidět neměl.

A když jsem ho před pár dny viděla, s jakou láskou se sklání nad inkubátorem a přes všechny ty hadičky něco vypráví našemu synovi, pocítila jsem takovou lásku, jako ještě nikdy v životě.

Děkuju, děkuju za všechno.
@anetrehakova

Opřu se o tebe, opři se o mě

Sedím v tmavé místnosti na Kavčích horách, naposledy se napiju, na uši si dám sluchátka a jdu na to. Vím, že za pár okamžiků budu komentovat fotbalové utkání Mistrovství Evropy a cokoliv řeknu, uslyší statisíce lidí. Trochu se třesu nervozitou. Ale nakonec udělám to, co vždycky, to jediné, co pomáhá - představím si, že jediný můj divák je Ona.

Poznal jsem ji, když nám bylo jedenáct a sešli jsme se ve stejné třídě na víceletém gymplu. V sedmnácti jsme spolu začali chodit i mimo školu. Oba trochu vyplašení, bez zkušeností. A oba taky ostýchaví – trvalo mi měsíc, než jsem si troufl ji vzít za ruku. A další dva zabralo sbírání odvahy k první puse.

Po gymplu jsme opustili naši Šumavu, ona šla na medicínu, já na novinařinu. Byla to ode mě, lehkého asociála, vlastně docela zvláštní volba. Ale chtěl jsem psát, přišlo mi, že je to to jediné, co umím. Ještě víc zvláštní bylo, když jsem začal pracovat v televizi. Řekl jsem si, že to zkusím, i když jsem nepočítal, že z toho bude nějaká delší epizoda. Mluvit k nepředstavitelnému množství lidí, ukazovat jim svůj obličej. Po čase si na každou z těch věcí zvyknete, ale na začátku každá z nich vypadá jako moře, které prostě nemůžete překročit. Jenže já měl vždcky v takových chvílích vedle sebe ji a mohl jsem se opřít. Uklidňovala mě doma před prvním živým přenosem, psala si se mnou během něj anebo se mnou byla jen pomyslně, když jsem si představoval, že místo kamery tam stojí Ona.

A funguje to i obráceně. Když nesnášela Prahu a každý nedělní návrat ze Šumavy pro ni byl už dopředu strašák. Když na medicíně měla pocit, že si vybrala špatně a nemůže to zvládnout. Když se rozhodla, že ze všech možných doktorek bude zrovna ta dětská a převezme zodpovědnost za štěstí a neštěstí cizích rodin. Vždycky jsem tu byl pro ni. Nevím, jestli někdo z našeho okolí věřil, že náš vztah od sedmnácti let vydrží tak dlouho. Možná ne. Ale vydržel právě proto, že jsme se navzájem podpírali.

Je to jedenáct let, co jsme spolu začali chodit a dva roky, co jsme se vzali. Nedovedu si představit život bez ní. Moje podvědomí to ví a tak mi občas naservíruje sen, ve kterém o ni přijdu. A budím se hrůzou. Ale pak se podívám vedle sebe a ona tam je. Spokojeně odfukuje a já se uklidním. Jsme prostě svoji a byli jsme ještě dávno před svatbou. Nikdy jsem nelitoval, že jsem nepoznal jinou holku a pevně věřím, že ona to má podobně.

Práce, kterou dělám, není něco, o čem bych snil. Uvědomuju si, že spousta lidí by dala nevím co za to, aby mohla víkend co víkend objíždět fotbalové stadiony, dělat reportáže ze Sparty a Slavie, občas si zakomentovat. Vidím kolegy, pro které je to smyl života a přeju jim to. Já v tom ale vidím jenom práci, kterou mám rád, žádné poslání. Já svoje poslání našel, když mi bylo sedmnáct a od té chvíle je pořád stejné. Starat se o ni, o naši rodinu, být jí oporou a sem tam se o ni taky opřít. 
@lukas_pecene 

Vím, co chci

Celkem často slyším, že musím být asi strašně náročná na muže, protože jinak není možný, aby holka jako já byla sama. Pak se ještě objevují teorie, že jsem nezvladatelně žárlivá hysterka a doma chovám hejno jedovatých hadů… K těm hadům se nebudu vyjadřovat, ale u zbytku s klidným svědomím můžu říct, že ne!

Vlastně bych řekla, že jsem daleko víc tolerantní, než jsem bývala. Před deseti lety jsem toužila po něčem „dokonalém“… Po klukovi bez chyb a vztahu, co neskřípe. Priority byly nastaveny na 100% věrnosti a spoustě společného času. Dnes toužím po 100% důvěře, po troše času pro sebe a po respektu a úctě. Něco se nemění – stále se chci těšit z jeho přítomnosti, hodně a upřímně mluvit, umět se smát i umět mlčet. Spolu.

Během života jsem sama udělala spoustu chyb a jistým vzorem pro mě určitě jsou i rodiče. Nebyli vždy ukázkovým párem a prošli si spoustou méně či více těžkých zkoušek. O to je jejich vztah nyní pevnější. Váží si jeden druhého, a i když o tom možná už méně mluví, dokazují to každým činem nebo pohledem. Bez polibku táta nenechá mámu ani odejít na nákup. Tátovi se nestane, aby přišel domu z práce a neměl nachystaný kávovar na svůj odpolední šálek. Vzájemně si chválí uvařená jídla a o hluboké jizvy se naučili starat tak, že se zahojily v něco, co možná není dokonalé, ale rozhodně je to opravdové.

Takže ne, nejsem hysterická, žárlivá a ani přehnaně náročná. Jen už vím, co chci. A že pokud vám na člověku záleží, čas si na něj vždy najdete. Silný vztah nemusí mít začátek a průběh jako z pohádky… Ale budu upřímná, nenáročná taky nejsem, kdo by byl, když má jeho otec po 31 letech s jednou ženou nastaveno jako vyzvánění „Love me tender“, když mu volá… 
@BlondataBehna

Promiň

Už nevim jeho jméno, ale v ten večer, co jsem ho viděla, jsem věděla, že s ním skončím v posteli. Nezajímal mě, chtěla sem jenom sex. A ráno jsem se probudila, protože zvonil telefon. Volal mu jeho pětiletej syn. “Tati maminka se ptá, kdy už půjdeš domů.” Hmm blbý. Jeho boj. Bylo mi to jedno. Sebrala jsem se a šla. Podprsenku v kabelce.

A to nebylo zdaleka to nejhorší, co jsem za těch pár let, co tu korzuju udělala. 90 % lidí mě odsoudí a nenávidí mě za to, ale je něco mnohem horšího než to, když tě lidi odsoudí. Je to ta chvíle, kdy si uvědomíš, že musíš žít sám se sebou a že to, jak normálně z průseru vždycky utečeš, tak tady to neprojde. A to je hodně blbý. Nejsou to druhý, co je důležitý. Je to to, jak koukáš sám na sebe. Pokud na sebe koukáš jako na odpad, nežije se ti moc dobře. Nejdřív musíš zvládnout tohle. Nemůžeš dopustit, aby tě někdo miloval, když ty nemiluješ sám sebe. Nemůžeš. A když to přece jenom zkusíš, dostaneš víc přes hubu než sis kdy dokázal představit. Věř mi. Been there, done that.

Lidi nejsou lepší a horší. Lidi sou prostě lidi. A lidi dělaj chyby. Jediný důležitý je si v určitym okamžiku uvědomit, že ty chyby neničej jenom okolí, ale tebe samotnýho. A proto se za chybama musí dělat tlustý čáry. To neznamená, že ty chyby zmizej, ale to, že sám sobě dáváš druhou šanci. A pak teprve můžeš jít prosit okolí, aby ti jí dalo taky.

A teď nevim, jestli když to čteš, tak jsi na straně toho, kdo by měl udělat tlustou čáru a vzpamatovat se, nebo jsi na straně toho, kdo by měl odpustit lidem jako sem já. Ale ať je to tak jako tak, tak odpuštění je dobrej start. Ať už sobě nebo druhejm. Protože ne každej je natolik silnej, aby nedělal chyby. Ne každej. A já se za svoje chyby některejm lidem už nemůžu omluvit a to je hodně zlej trest, protože se jim pak omlouvám ve svejch snech, a to je tak málo…

Takže pokud jsi udělal něco špatný - odpusť si to a zkus si na mě vzpomenout, až se budeš rozhodovat příště. A pokud ti někdo udělal něco špatný - promiň. 
@diseasezoe