Potkala jsem ji, když jsme doma měli rodinné problémy a já ještě pořád oplakávala ztracenou první lásku. Vysvětlila mi, že na světě nemusí být všechno perfektní, ale já můžu. Vtip spočíval v tom mít skvělé výsledky, vždy skvěle vypadat... znělo to prostě. Upravila jsem jídelníček, přece jen jsem byla trošku oplácaná, chodila jsem pozdě spát, abych se toho stihla co nejvíc naučit.
Sledování váhy jednou týdně mi přestalo stačit, stála jsem na ní denně, pozorovala jsem se v zrcadle, abych už konečně zahlédla vytouženou mezeru mezi stehny. Denně jsem cvičila, chodila spát ve dvě ráno a v pět vstávala. Ještě o něco jsem snížila množství jídla.
Byla jsem sice často nemocná, ve škole mi padala hlava únavou uprostřed psaní zápisků, kamarádi mi lezly na nervy a nechtěla jsem se s nimi vídat, děsila jsem se jít s kýmkoli na kafe, abych nemusela něco jíst, trpěla silnými depresemi a úzkostmi, které mi zabraňovaly se pohnout, leckdy i přijít do školy. Bylo mi to jedno, důležitá byla postava.
Při jedné lékařské prohlídce lékař usoudil, že jsem za krátkou dobu příliš zhubla. Když se ukázalo, že moje hubnutí není způsobeno žádnou chorobou, sdělili mým rodičům, že mám počínající anorexii. Měla jsem jen lehkou podváhu, ale přesto mi hrozili hospitalizací. Rodiče plakali, křičeli, prosili. Naslibovala jsem jim kdeco. Ale ona mi nedovolila sliby plnit. Jedla jsem tři až pět piškotů denně, když jsem měla hlad, napila jsem se černého kafe.
Hospitalizace mě neminula. Stále jsem neměla nijak příšernou podváhu ani smrtelně vážné zdravotní problémy, až na ty v hlavě. Nebyl to příjemný pobyt, zachraňovala mě moje milovaná maminka, která za mnou chodila i při práci na směny, nosila mi knihy a snažila se usmívat, přestože jí asi bylo spíš do pláče. Vrátili mi zdravou váhu, ale nijak zvlášť mi nepomohli. Anorexie se mnou pořád zůstala.
Doma mě hlídali, připadala jsem si jako květina ve skleníku, nesnesitelně mě to žralo. Nedocházelo mi, že moje klec není starost ostatních, ale anorexie. Krom toho jsem se někdy nevyhnula tlaku okolí a musela sníst víc jídla, než jsem si dovolovala. Vyvolávalo to strašlivé hysterické záchvaty zoufalství, v nichž jsem si (doslova) rvala vlasy, nehty zarývala, kam se dalo, abych se potrestala, a dusila se brekem. Lhala jsem svým nejbližším, ale nemohla jsem jinak.
A tak jsem se na několik měsíců ubytovala v další léčebně. Podváha opět nebyla nijak strašná, ale v hlavě byl obrovský, děsivý problém. Prosím, pochopte, že porucha příjmu potravy není o váze ani o vzhledu. Je v hlavě. Pokud znáte někoho, kdo vypadá nešťastně a unaveně, vyhýbá se jídlu, uzavírá se do sebe a změnil své chování, pokuste se zjistit, zda někde není problém. Potkala jsem spoustu “normálně” vypadajících lidí, kteří uvnitř strašlivě trpěli. Potřebují důvěru a podporu, aby našli cestu zpátky k životu, jako se to nakonec podařilo mně.
Už minulo nějaké to léto (ve kterém jsem se konečně nestyděla vzít si krátkou sukni). Studuju vysokou školu, tancuju, když chci, jdu si zaběhat, když ne, sedím bez výčitek doma na gauči a čtu si. Směju se na svět, na lidi, aby se taky smáli, jsem šťastná, když můžu jít někam s kamarády. Cukrárna plní funkci ráje a ne domu hrůzy.
Děkuju všem, kteří neutekli, když to se mnou bylo nejtěžší, snažili se pochopit, co pochopit nejde. A opakovaně mi dokazovali, že má smysl bojovat. Vždycky to má smysl a jde zvítězit! Nejste v tom sami.
@her_Weirdesty
@her_Weirdesty
