Vrtačky

Každý, kdo bydlí v paneláku, se s tím setkal. Může se to stát kdykoliv. Popřejete dětem dobrou noc a najednou se ozve vrtačka. Nejste tolerantní. Nechápete to. Co tam teď zrovna musí vrtat? To nemohl vrtat někdy jindy? Co je to, sakra, za lidi v tom bytě nad vámi, že? Většinou proneseme nahlas pár sprostých slov, pár mocných kleteb nebo popřejeme dlouhou a bolestivou smrt. A čekáme až se to přežene. Ti odvážnější se jdou zeptat souseda, zda je opravdu nutné zrovna teď vrtat a jak dlouho to ještě bude trvat. Většinou jde o poněkud ostřejší dialog.

Mě na tom nejvíc zaráží to vrtání. Ten zoufalý zvuk. Úplně vidím toho zoufalce, který si v hobby marketu koupil vrták do betonu, který strčil do vrtačky s příklepem, aby půl hodiny vrtal jednu díru. Beton je beton. To je marný. Obdivuji tu výdrž a tu potřebu mít v osm večer připevněnou garnýž. I za cenu, že nakonec zkrátí hmoždinku, vrut, klidně tam nalepí i žvýkačku, jen aby to tam bylo. A teď ještě druhou díru… Další půlhodina extatického vrtání až k samotnému osvícení. 

Možná si u toho připadá jako dobyvatel vzácné rudy v hlubinném dolu. Otřít pot z čela po vyvrtaném půl centimetru, nadechnout se a znovu se pustit do té betonové bestie. Na konci toho všeho se určitě musí dostavit nějaké hormonální opojení či co. Jako odměna za výkon. Já bych mu snad dal i medaili. Jsem opravdu tolerantní. Vrtání mi vůbec nevadí. Většina lidí nevrtá v noci a když už něco vrtají, tak potřebují udělat dvě nebo tři díry. Málokdo se rozhodne, že si přes noc rozvrtá celý byt. Teda pokud není váš soused uživatel pervitinu s psychózou. I to se na sídlišti může stát.

Nedávno se takhle večer ozvalo vrtání. A myslím tím to zoufalé vrtání. Ten zvuk už dobře znám. Manželka se šla rovnou zeptat na jak dlouho to vidí. A jestli je to teda nutné a nepočkalo by to na jindy. Vrátila se s tím, že jde o dvě díry a soused to vidí na hodinu, protože zjistil, že je to samý beton a moc dobře to nejde.

A tak jsem vzal své nářadí a šel za sousedem. Vyvrtat dvě díry totiž trvá cca 5 minut. S nářadím, které by se tak nějak mělo používat k vrtání do betonu. A najednou vidíte, co je to nad vámi za lidi. Máte možnost s nimi mluvit. Pomoct jim a trochu se poznat. Domluvit se, že pokud bude potřeba, tak bydlím dole. Být o něco tolerantnější. Za tím zoufalým zvukem vrtání je totiž člověk, který rád uvítá trochu pomoci.

@LexOlah

Člověk člověku člověkem

Před několika měsíci jsem napsala, jak Twitter z mého pohledu mění životy. Já díky Twitteru získala strašně moc a nikdy nepřestanu být vděčná. Díky Twitteru jsem našla snový byt (díky, Dančo), skvělou práci (díky, Luboši), ale především jsem poznala báječné lidi (díky, my dear all).

Můj dnešní článek ale nebude o mně, ale (nejen) o Cvrlikyho #toleranceplno. Všichni jsme viděli za poslední dobu, jak se tu daří pomáhat. Podařilo se vybrat zlaťáky na vozík pro nemocnou holčinu, posílaly se pohledy na dětskou onkologii, vyjádřili jsme podporu pro slečnu, jejíž stalker ji málem hodil pod auto, Judith se do Porta poskytla pomoc a dnes? Dnes Twitter spojil své síly a pomohl hromadně mému kamarádovi Jimmovi.

Jimm žil pár let na ulici. Docela úspěšně se z toho dostal, nicméně má dluhy. Postavil se k nim a je v osobním oddlužnění – takže splácet chce. Chce se tohohle břemena zbavit, a to poctivou prací. Dluhy si nenasekal tím, že by si koupil pračku se sušičkou a k tomu dovču na Kapverdách. Nadělal si je zoufalostí na ulici. Dnes, po druhém dni v jeho nové práci, mu to nebylo umožněno. Jeho nadřízený ho vyhodil za to, že je v insolvenci i přesto, že není právní důvod zrušit se zaměstnancem poměr kvůli tomuhle.

A tak se tedy spojil mocný Twitter. Retweety, lajky, diskuze, telefonáty, osobní zprávy. Jimm, ač nerad, zveřejnil svoje číslo účtu. Někdy prostě člověk udělá věc, na kterou není zrovna pyšný, ale někdy nelze jinak. Výsledek? Jimm mi před pár hodinami napsal, že dobří twilidé mu už poslali několik tisíc (a částka bude naskakovat, protože ne všechny transakce zřejmě byly v rámci stejné banky) a tak v klidu může zaplatit nájem a najíst se.

Vynechám to, že věřím, že celá tahle story bude mít ještě velkou dohru v médiích. Chci říct, že jsem neskutečně ráda, že v mojí sociální twibublině jsou lidé, kteří dokážou nezištně pomoci a udělají to rádi bez vidiny nějakého osobního obohacení. Jsem ráda, že pořád žiju ve světě, kde lidi dokážou projevit soucit a smutek, protože řekněme si to, kurva, na rovinu: tuhle pomoc zítra můžu potřebovat já, vaše mamky, vy nebo kdokoli, na kom vám záleží. A vědomí toho, že pomoc tady existuje, je moc krásný.

Strašně moc díky všem lidem, kterým není lhostejný osud druhého člověka.

@Viking_zeSeveru

Sebevědomí, které roste s vámi

Při posledním rozhovoru s Cvrlikym jsme se dostali k tomu, že mnoho lidí trpí nedostatkem sebevědomí.

Já vlastně ani nevím, jaké to je – nemít sebevědomí. Zažil jsem šikanu, ubližování, ulici, spoustu dalších špatných věcí, ale sebevědomí mi nikdy nechybělo. Čím to je, že sebevědomí má někdo na rozdávání, zatímco jiní jej mají nulové? Podle mě je to o přístupu člověka k vlastnímu životu, možná i výchovou v dětství. Ale z velké části si život můžeme ovlivnit sami. Existují cvičení na zvýšení sebevědomí. Ale nejdůležitější bude vždy mít rád sám sebe. Láska k sobě je klíč ke zdravému sebevědomí.

Jako malý jsem si nikdy nepřipustil, abych se kvůli problémům někdy opravdu nesnášel. I když jsem byl na ulici, vždy jsem v sobě našel jiskru naděje, která mě posunula dál. Slečny mě milionkrát odmítly se slovy, že nejsem jejich typ. Přesto jsem vždy odcházel s hlavou vztyčenou, neb nejkrásnější vítězství je i přes neúspěch se nevzdat. Když jsem během života na ulici neměl co jíst, rozhodl jsem se pro změnu, sehnal si oblečení a šel na pohovor. Mé působení bylo sebevědomé – a tak přestože jsem nebyl oblečený jako ostatní, tu práci jsem dostal. A podobných příkladů bylo více. Nejdůležitější je si uvědomit, že nikdo nemá právo vám brát vaše iluze, vaše štěstí. Vše závisí na vás.

Vždy jsem si říkal, že se sebevědomím vše zvládnu lépe. A je to pravda. Najít v sobě tu sílu a víc si věřit. Nemít o sobě pochybnosti. Jiní je o vás sice mají, ale sám jsem si je nikdy nepřipouštěl. Kdybych to udělal, zničilo by mě to. Neradím vám, abyste to dělali jako já. Ale zkuste v sobě najít hlas, kterým dokážete říct, že se máte rádi. A vaše sebevědomí poroste s vámi. Přeji každému, aby se měl víc rád a nedával příliš na to, co slyší od ostatních. Řídit se svým srdcem je nejlepší cesta k úspěchu.

@sincerojimmy

Ježíš

Do autobusu nastoupil Ježíš. Má umělou nohu, pohybuje se o dvou berlích a vypadá na svůj věk. Neustále mluví. Mluví o všem, co viděl v televizi, co četl v novinách, mluví o lidech, o světě... Směje se a ukazuje přitom dásně skoro bez zubů. Mluví a rozhazuje rukama. Mluví k lidem. Lidé dělají, že ho nevidí a neslyší. Paní naproti němu občas cuknou koutky, jako by se chtěla usmát. Ani ne tak tomu, co říká, jako tomu, jak se směje. Nakažlivě, radostně. Má na sobě jen košili a ještě napůl rozepnutou, zatímco my ostatní jsme v kabátech. Rifle schovávají umělou nohu, přes tělo pověšenou peněženku na kusu šňůry, s sebou dvě igelitky pověšené na berlích. Nesmrdí. Vypadá, že je mu mezi lidmi dobře. Po jedné zastávce vystupuje u nákupního centra. Asi jde kázat davům. Davy jsou ale netečné, nečekají na kazatele. A tak jsem potkala Ježíše.
@Imorihm

Annitka

Celých 41 týdnů jsem se neskutečně těšila na to, až si konečně pochovám svoji holčičku. Nakonec jsem ji opravdu pochovala.

Celé těhotenství bylo bez problémů, dokonce jsem až skoro do porodu vedla kurzy těhotenské jógy. Ráno 7.3. jsem cítila, že se něco děje. Naštěstí jsem zachovala chladnou hlavu a nepanikařila. Celý den byl náročný, ale to už tak u porodu chodí. V šest večer jsme jeli do porodnice, plní pozitivních myšlenek, jak už bude brzy Anittka s námi.

Porod byl naprosto v pohodě zvládnutelný, není to nejpříjemnější věc, ale je to krásné. Přesně 20:47 přišlo na svět nejkrásnější miminko, moje dcera Anitta s mírami 48 cm a 2897 g. Byla jsem tak šťastná, naplňoval mě pocit naprosté pýchy, štěstí a radosti. Radost mi dělal i její pláč. Najednou ten pláč ale ustal. Nepřikládala jsem tomu nějakou důležitost, ale vyděsily mě ty pohledy doktorů a sestřiček. Malou vzali a odnesli ji někam pryč. Nic nám nechtěli říct. Chvíli po deváté přišla doktorka a řekla něco, co už nikdy nechci slyšet. Moje dokonalá dcera s námi vydržela pouze necelých 10 minut. Poté se jí zastavilo srdíčko a opustila nás. Vzala jsem si ji na ruce a plakala. Manžel musel odejít, nedokázal tam být. Musela jsem volat kamarádce, která se mnou byla celou noc. Spolu jsme brečely a brečely.

Pokud máte v okolí někoho, kdo prožil něco podobného, neříkejte jim "příště se to povede" nebo "to bude dobré" tím nikomu nepomůžete. Stačí jen prosté "jsem tady pro tebe". Važte si svých dětí i přes pětky ve škole nebo drzost k vám, protože jsou tací, kteří nikdy nebudou vědět jaké známky by jejich dítě mělo nebo jak by se chovalo a dali by vše i za toho drzého propadlíka.

Adriana

„To bude dobrý“

Stačil jeden pohyb prstem, jeden moment a nemusel jsem se ani narodit. „Dělej, zmáčkni to!“ pamatuje mamka slyšet dědu směrem k mému tátovi majícímu prst na spoušti. Mamka stojící se strachem s rukama kolem břicha, aby mě více přivinula…

Přeskočím 13 let obyčejného dětství rovnou do puberty a přichází rozvod rodičů. Co se týče hlasivek byl asi poklidný, ale jinak vůbec. Rodiče měli půjčky, táta svoje přestal platit a k tomu navíc i dodávku elektřiny, takže potom, co se odstěhoval, nás hnali exekutoři a přes půl roku jsme byli bez elektřiny.

V této fázi přišlo největší vztahový ochladnutí s rodiči a uzavření sám do sebe. Cítil jsem se ve společnosti jako chudák, pro kterého není místo, kdyby někdo tušil, že si nemůžeme dovolit ani platit elektřinu, posmívali by se mi lidi ještě více.

Další ránu jsem utrpěl při svém prvním epileptickém záchvatu. Na otázku „Proč byla u vás před barákem záchranka?“ jsem si vymýšlel, aby mě to znova nezdiskreditovalo. S vědomím, že se nebudu moct bavit tak jako ostatní, jsem zapadl do zdí svého pokoje a stával se ze mě ještě větší asociál. Začínal jsem o sobě pochybovat. 

S příchodem na střední jsem se rozhodl začít od nuly. Nasadil jsem masku, která kryla moje osudy z minulosti. Choval jsem se jako ostatní, smál se, povídal si. Ale při příchodu domů mi stejně bylo pořád smutno. Vypěstoval jsem si kamarádství se všemi ze třídy, a hlavně s jedním spolužákem. 

Byl mi oporou, nekonečným zdrojem vtipných momentů apod. Začínal jsem si všímat, že se nesměji kvůli něčemu, ale kvůli němu. Ten jeho úsměv mě vždycky dokázal odzbrojit, byl jsem bezradný. Postupem času jsem ho měl víc a víc rád. I přesto jsem zachovával pravidlo „s kamarády ne“. Věděl jsem, že spolu nebudeme. Chtěl jsem, aby byl šťastný aspoň on. Takže jsem ho s tímhle vůbec nezatěžoval a místo toho jsem mu radši pomáhal s holkami.

Po mém coming outu se náš vztah ještě více stmelil a to tak, že jsem ho začínal nehorázně moc milovat. Už to dál nešlo. Hrozně mě to užíralo. To dospělo do fáze, kdy jsem se rozhodl postupně se od něho, pro dobro věci, odpoutávat… A znova jsem upadal do zdí ve svém pokoji. Přicházely období sklíčenosti, litování sama sebe a polemizování nad životem.

Nejhorší na tom je, že když vám už nezbude žádný blízký kamarád, nemůžete se nikomu svěřit a doufat v obejmutí a slova „To bude dobrý“.

Nicméně nyní doufám v úspěšnou maturitu, přijetí na vysokou a vyhlídky na lepší zítřky.

AF

Ještě jednou

Někdy vás to nejlepší ve vašem životě potká hned na samém jeho začátku. A i když se to nezdá, vůbec to není super. Je to jako, kdyby happy end přišel hned v prvních třiceti minutách filmu....

Bylo mi 24 a byla jsem šťastná. Měla jsem skvělého muže, krásný domov, a asi tak týden do svatby. Dál asi stačí, když řeknu, že jsem připravovala svatbu, která se nikdy neměla uskutečnit, zdobila domov, o který jsem měla přijít, a nosila v břiše dítě, které se nikdy nemělo narodit. That’s life. 

Prošla jsem všemi stádii smutku jen abych zjistila, že všechna ta slova, kterými se vás v takových chvílích snaží utěšit, jsou prázdná a jalová lež. 

Nikdo se nestane silnějším jen proto, že prošel peklem. Za utrpením vůbec nemusí přijít žádná odměna a za duhou může místo hrnce se zlatem čekat jen bahno a prach. Samota nemá člověku co dát. A spousta Popelek nikdy nepotká svého prince. Natož aby jej potkala podruhé. 

Nedávno si mi kamarádka stěžovala, že její manžel přišel domů z třídního srazu namol opilý. Zuří a doma mají tichou domácnost. A já měla sto chutí říct jí, že má být ráda, že vůbec přišel, že vedle ní leží každou noc a i když trochu chrápe, je živý a zdravý a má ji rád. Že má takové štěstí.... 

Neřekla jsem nic. Nelze mávat lidem před nosem vlastním neštěstím, aby si uvědomili, jaké mají štěstí. Za prvé stejně vděčnější nebudou a za druhé by vás brzy začali nenávidět. A tak jsem prostě jen byla vděčná za ni. Že si má na co stěžovat. 

Čím dál víc uvědomuji, jak strašně těžké je pro mne někoho znovu milovat. Jak moc mne ničí, když nevím, kde je a jestli je v pořádku. Jak hrozně těžké je se loučit, byť jen na chvíli. Protože pro mne je to pokaždé navždy. Ten svíravý strach, že se něco stane a já už ho nikdy neuvidím, mne ochromuje a ničí. A pokaždé si říkám, jestli ještě někdy budu schopná dát mu pusu, a říct: „Tak ahoj večer“ s tou lehkostí, s jakou jsem to říkávala dřív. 

Neříkám nic. Nelze trestat současné milované za to, co nám provedli ti před nimi. Většina lidí to ani neví. Proč taky? Neštěstí nesbližuje. Staví mezi lidi zeď. Některá neštěstí jsou tak strašlivá, že je snazší je popřít, než jim čelit. Je snazší utéct, než pomoci příteli jít s tím smutkem dál. Komu to lze vyčítat? 

Co mi život mohl dát, to už mi dal. A taky si to vzal zpět. Jako kdyby vás přivedli na fantastickou hostinu, nechali vás ochutnat... a pak vás vrhli do hladomorny. Můžete prostě umřít hlady. Nebo doufat, že vás třeba ještě někdo někdy pozve ke stolu. Volím druhou variantu. 

Jsem vděčná za to, že ještě pořád dokážu milovat z celého srdce. I když to zatím pokaždé skončilo pádem na držku, alespoň jsou všichni, kteří přišli potom, živí a zdraví, dýchají a možná trochu chrápou, i když po boku nějaké jiné. A já pořád doufám, že jednou takhle někdo bude ležet vedle mne. A doufám, že se jednou zbavím strachu, že mi tohle křehké malé štěstí zase někdo vezme.

K.

Ta, o které se nemluví

Když jsem byla malá, přišla jsem o andulku. Prý vylítla oknem - rychle a nečekaně. Byla už starší a “tam vzadu, jak jsou ty stromy” je takových andulek víc a tak si s nimi šla povídat, protože to starší andulky dělají… Občas jsem večer tím směrem z okna zamávala a přemýšlela, o čem si tam asi pořád povídají…

Když odešel děda, nebylo to nečekané. Byl nemocný. Mluvilo se o tom, že mu není dobře a že za ním máme jít. Brzy. Nikdo ale nahlas neřekl, že brzy, protože každou chvíli může jít “tam, kde jsou ty stromy, kde je takových dědečků víc”. Proto, když opravdu odešel, očekávané jsem nečekala. A pak se bála, když byl někdo nemocný. A s každým, kdo byl nemocný, jsem si chtěla povídat - to aby nemusel hledat místo, kde si bude mít s kým povídat. Aby to místo bylo tady. Pořád.

Za život pak odešla spousta blízkých - rodina, přátelé, první láska. Někdy byl odchod naprosto nečekaný a jindy člověk tušil, že to přijde. Pokaždé ale byla příčinou ta, o které se nemluví. Ano, ta, co si vzala andulku, dědu a co si jednou vezme každého z nás. Smrt.

Mám kamarádku. Je nemocná. Byla nemocná už ve chvíli, kdy jsme se seznámily. Od prvního momentu ona i její maminka mluví zcela otevřeně a smířeně o tom, že nikdo neví, jak dlouho tu bude. O tom, že další transplantaci už nechce, že i menší zánět může být osudový. Nebylo mi příjemné to poslouchat. Nechtěla jsem se bavit o smrti a o tom, že je možná někde za rohem…

Včera mi přišla zpráva, že N byla převezena na oddělení akutní medicíny a nevypadá to dobře. Sedím tu, piju čaj a cítím se zvláštně klidná. Až mě to skoro děsí. Ale vlastně cítim neskutečný vděk, že mě ta 19 letá holka naučila mluvit o něčem, co není příjemné, ale k životu to patří. Díky ní teď můžu nabídnout její mámě rameno a podporu a otevřeně s ní mluvit o tom, jaká situace opravdu je. Naučila mě, že “ta, o které se nemluví” je mnohem snesitelnější, když se pravidlo mlčení prolomí…
@BlondataBehna

Co jsi mi způsobil

Nevím, co jsi zač, neznám tvé motivy. Ráda bych je pochopila, na druhou stranu mi mohou být ukradené. Nevím, jestli jsi někdy litoval. Jestli jsi se nesnášel tak intenzivně, že jsi počítal dávky léků, které by co nejefektivněji ukončily tvůj život. Nevím, jestli jsi nenáviděl každou část svého těla tak, že jsi byl schopný týrat se nekonečné dny v kuse hladem, jen aby tě to už netrápilo. Nevím, jestli jsi několikrát denně zvracel pryč svou důstojnost. Nevím, jestli znáš ten pocit, že naprosto ve všem selháváš. Nevím, jestli jsi kvůli své úzkosti a neschopnosti se odvázat nepřišel o tolik zážitků a zkušeností, typických pro většinu dospívajících. Nevím, jestli znáš ten pocit, že si nezasloužíš lásku, nebo podporu. Nevím, jestli jsi se trápil tím, že v sobě něco jako lásku nikdy v životě nedokážeš probudit. Nevím, jestli jsi někdy zdánlivě bezdůvodně panikařil tak, že se ti klepaly končetiny a zastavoval dech. Nevím, jestli jsi byl někdy k smrti unavený, a přesto nemohl spát. Nevím, jestli víš, jaké to je žít v neustálém napětí. 

Já každopádně ano. Byla jsem malá holčička, která se i tak na svůj věk až moc trápila. Možná sis nemohl pomoci, ale věřím, že ani já jsem tě nespasila. Doufám, že jsi své problémy začal řešit. Já totiž ano. A na rozdíl od tebe, si, ty zasranej kreténe, ten klid v duši zasloužím.
@zrzninja

Proč chodím do kina na Tajný deník Bridget Jonesové

Bylo mi asi tak dvacet. Mladá intelektuálka, co se spolužáky z fakulty u vína do noci diskutovala nad myšlenkami Nietzeho, Sartra a Freuda, nosila dlouhý batikovaný sukně, na krku barevný korálky, každou chvíli držela nějakou dietu a doktorka mi do karty zapsala: střední nadváha, cvičit!

Na jednom docela divokým mejdanu se mi i tak podařilo sbalit kluka, do kterýho byly zamilovaný snad všechny holky v ročníku. Po pár lahvích vína jsme skončili v posteli, a i když si vlastně nedokážu vybavit, co všechno jsme tu noc dělali, na ráno nezapomenu.

Probudila jsem se zamilovaná a šťastná, že mám konečně kluka na chození. Škoda, že pocit trval asi jen 20 vteřin - chvíli se na mě koukal, pak mi dal kamarádskou pusu a řekl: víš co, ty seš fakt skvělá holka, ale měla bys cvičit a zhubnout tak deset kilo.

Když jsem se dostala z kolotoče deprese a přejídání, vyhodila jsem knížky, sundala korálky, sukni vyměnila za tepláky a začala sportovat. A dostala se až do fáze, kdy už prakticky jen chodím do práce nebo cvičím a vlastně mi kvůli tomu všemu cvičení nezbejvá čas ani na to spát v jiný posteli než ve svý.

Proto mě tuhle v crossfitovým gymu docela rozhodilo, když jsem po třiceti letech slyšela skoro to samý. Ptala jsem se trenéra, co mám dělat, abych konečně udělala víc než dva shyby. Ozval se kluk, co právě dodělal pátej shyb s desetikilovým kotoučem pověšeným u pasu. Chvíli se na mě koukal a pak řekl: chceš Drážo udělat shyb? Tak ZHUBNI!!! 

Až se vyhrabu z kolotoče deprese a přejídání, vyměním tepláky zas zpátky za sukni, vezmu si korálky a místo permice do gymu si koupím lístek do kina na Tajný deník Bridget Jonesové a to největší balení Nutelly. 

A cvičení? Na cvičení sere pes.

@drahomiraba1

Nikdy nevíš ...

Sedím v kanceláři zaražený v křesle. Místností duní můj rozčílený tep. Jsem rozzuřený. Na kolegyni, která mě před chvílí zpucovala jako malého kluka. Ale hlavně na sebe, že jsem nebyl schopný reagovat. Znám Lucku už 5 let a vždycky jsme si rozuměli. Teď na mě naběhla způsobem, který jsem zažil naposledy v 7 letech, kdy jsme u kamarádových rodičů rozmlátili lustr v obýváku. 

Moje reakce na podobné momenty je pořád stejná. Sklopím oči a mlčím. Teď si za to nadávám. V hlavě si pořád dokola přehrávám scénku, která před chvílí proběhla. Měl jsem se víc bránit! Měl jsem přejít do protiútoku! Ale neudělal jsem to. Nebyl jsem schopen. Nejsem stavěný na hádky. I když to ve mně vře, zmůžu se nanejvýš na nějaký křečovitý úšklebek. Neumím se hádat. Jsem tragéd. 

… 

O dva týdny později stojí Lucka ve stejných dveřích mé kanceláře. Tentokrát se nehádáme. Přišla mi říct, že si nahmatala bulku a po předběžném vyšetření to nevypadá dobře. Za dalších pár dnů už nemá vlasy. Myslím na naši hádku a uvědomím si, že jsem vlastně rád, že se neumím hádat. Že jsem jí neřekl nic, co by mě teď mohlo o to víc mrzet.

K.

Bez názvu

Dneska jsem měla mít termín porodu. Dobrej den na vypsání se. 

Končí tak prý až padesát procent těhotenství. A jste ještě mladá, můžete mít ještě kupu dětí. Příroda ví, co dělá. Už jedno zdravý dítě doma máš, představ si ženský, co nemají žádný. Tak vám něco píchneme, ať je TO brzo venku. TO ještě ani nebylo dítě, prosím tě. Brzo si zaděláte na nový a bude to v pohodě. No co, v tomhle týdnu TO pak putuje do spalovny s dalším biologickým odpadem. To se stává, tak nebuď smutná. Příště už to určitě vyjde. 

Slyšela jsem je všechny. Některé opakovaně. Všechny ty věty, z nichž některé měly nejspíš utěšit a zároveň uštědřily jen další ránu tím, jak bagatelizovaly fakt, že ve mně nezemřel plod, ani jen nedokonalý shluk buněk, ale milované dítě, miminko. 

Až budete mluvit s ženou, která přišla o dítě, zkuste jí neutěšovat. Vemte jí za ruku a řekněte jí pravdu: Netuším, jak se musíš teď cítit, ale je mi to líto. A pak jí nalijte panáka a mlčte. Ticho léčí víc než nevhodně zvolená slova.

R.

Zničený život

Můj život byl pohádka. Přítelkyně, která byla má nejlepší kamarádka, dítě na cestě. Jenže po porodu se u ní začaly ozývat deprese. Kolotoč psycholožka, psychiatrie, antidepresiva. Krom vydělávání jsem vařil, uklízel a staral se o prcka. Pak přišlo druhé dítě a vše se ještě zhoršilo. Šťastných dní ubývalo. Ale nikdy jsme se nehádali, nic si nevyčítali. Jen prostě ona nebyla šťastná. 

Jednou jsem vybíral schránku a ... exekuce. Půjčka, kterou nebyla schopna splácet. Hrála automaty na internetu. Zaplatil jsem, rodičák mi chodil na účet a myslel jsem, že mám vyhráno. Jednou jsem hledal rodné listy dětí a našel jsem hromadu dalších výzev k zaplacení. Udělal jsem scénu, trochu bububu. Miloval jsem ji a za každou cenu jí chtěl pomoct. Nakonec začala chodit do áček a do centra pro závislosti. Vypadalo to, že z nejhoršího jsme venku.

Chodíte do práce, snažíte se vydělat a modlíte se, že už nehraje. Zároveň se snažíte, aby byla šťastná. Najednou nedala telefon z ruky, furt ho brala sebou, usmívala se na něj. Tušil jsem, že si někoho našla. Jednou měla tak poškrábaná záda... Nemusíte být génius, aby vám to došlo. Sousedka mi řekla, že tam někdo chodí, když mám noční. Do mého bytu, kde spí moje děti. Samozřejmě jsem byl schopný jí vlézt do batohu, deníku. Nejsem na to pyšný, ale vím, že bych to udělal znovu. 

Pro rodinu jsem žil, proto jsem jí navrhl, že když se na něj vykašle, můžeme to zkusit dát dohromady. Nereagovala, tak jsem se odstěhoval. Všechno jsem jí nechal, kvůli dětem. Po doplacení hypotéky a všech jejích dluhů mi toho moc nezbylo.

Do smrti nezapomenu, co mi potom jednou řekla. Zrovna jsem jí vyčetl, že mi zničila život, že jsem úplně na dně. Odpověď? "Aspoň konečně víš, jak mi je celý život". Po tom všem tahle věta, nulový soucit. Má chlapa, je bez dluhu a chodí jí alimenty. Já díky placení alimentů a podnájmu vlastně nemám na život. Vítěz a poražený. Slýchám často: "hlavně že máš zdravé děti". To ano, ale taky mám život, co už nikdy nebude pohádka.

Zdenek

Lamentování nad osudem

V dnešní moderní době se vyskytuje velmi rozšířený trend všeobecné nespokojenosti vůči všem a všemu. Ti co nemají zaměstnání, stěžují si na nedostatek pracovních příležitostí, ti co jej mají zase na nízký plat. Stěžují si mladé maminky, stěžují si důchodci, stěžují si téměř všichni, na každého a všechno. I já bych mohla patřit do kategorie neustálých stěžovatelů a troufám si říci, že na rozdíl od většiny z nich, bych měla i pádný důvod. Do dnešního dne žehrat na osud a stále dokola si pokládat otázku, začínající pověstným 'proč zrovna já…?' A proč tedy zrovna já? 

Protože se mi místo toužebně očekávaného zdravého miminka narodila těžce postižená dcera. Je to již více než 10 let, co se můj život od základů změnil. Nádherná budoucnost a rozsáhlé plány se během jediného dne rozsypaly jako domeček z karet. Stála jsem nad tou hromádkou a klidně přiznávám, že naprosto bezradná. Nikdo se mě neptal, zda to takhle chci, zda jsem připravená na ránu osudu, kterou mi život nachystal. I já jsem si prošla fází vět, které začínají slovem 'proč'… i já měla pocit, že můj život právě skončil. Naštěstí už dnes mohu s čistým svědomím říci, že já do kategorie notorických stěžovatelů nepatřím. 

Brzy jsem totiž pochopila, že lamentováním nad nepřízní osudu nic nevyřeším, a hlavně už vůbec nepomůžu svojí dcerce, která mě prostě potřebovala. Krůček po krůčku jsem se učila tomu, jaký je život s postiženým miminkem, batoletem, předškolákem a dnes už školákem, i když svým způsobem stále miminkem. Na naší cestě nečekalo tolik krásných věcí, které běžně maminky se zdravými dětmi potkávají. Naopak nás provázeli a vlastně provázejí stále především lékaři, rehabilitace, lázeňské pobyty, shánění různých kompenzačních pomůcek a jiné podobné záležitosti, o kterých nemají rodiče zdravého dítěte ani ponětí. 

Tisíckrát už jsem řekla, že nemůžu dál a tisíckrát se pokaždé opět zvedla, abych tady byla pro svou milovanou dceru, která mě potřebuje. Myslím si, že pravou zkoušku dospělosti jsem nevykonala na závěr středoškolského studia, ale vlastně až teď… Nedokážu slovo teď přesně specifikovat, ale už nějakou dobu mám prostě pocit, že jsem všechno zvládla, že jsem obstála ve zkoušce nejtěžší. Už si nemyslím, že můj život skončil narozením postiženého dítěte. 

Dnes už vše vidím z jiného úhlu pohledu - v duchu hesla 'vše zlé je pro něco dobré'. Poznala jsem samu sebe, objevila skryté rezervy, pochopila, že člověk musí k životu a hlavně zdraví, přistupovat s obrovskou pokorou. Víc než kdy dříve jsem si ale uvědomila ještě jednu věc. Veškeré rány osudu se mnohem lépe snáší, pokud na ně člověk není sám. A my s dcerkou samy nejsme. Máme kolem sebe spoustu lidí, ať už mezi lékaři, jinými zdravotními pracovníky, či jen 'obyčejnými' úředníky a přáteli, kteří nás v tom nenechali a snaží se pomáhat a vycházet vstříc tak, aby nám naši situaci pomohli maximálně ulehčit. 

Do této skupiny počítám i všechny Dobré anděly… Děkujeme z celého srdce za příspěvky, které nám pravidelně posílají, a díky nimž je náš život zase o kousek jednodušší. Je moc fajn vědět, že i v dnešní době, kdy se stará každý hlavně sám o sebe a řeší věci, kterým se já musím leckdy smát, se stále najdou lidé, kteří bez vlastního prospěchu pomáhají tam, kde je opravdu třeba. A já si jich za to velmi vážím! 

Martina z Lounska

Andělka strážná

S tím člověk nikdy nepočítá. Najednou se stane, že v tom rozběhaném životě, ve dni plném povinností v práci i doma, najednou nastane střih a vy ležíte opaření na popáleninách. Bezmocně, s obrovskými bolestmi. Mozek se snaží šroubovat, co se stalo špatně a jak honem dodělat to, co dneska nestihnete, ale naštěstí je dostatečně tlumený sedativy, takže nic nedošroubuje. 

Horší je to s fyzickými možnostmi. Sice je to jen kůže, ale obrovská plocha a nohy strašně bolí a ono se po těch infuzích taky musí nějak dojít do koupelny na konci dlouhé chodby. Sestřička říká, že se to musí rozchodit a vy ji v duchu proklínáte a vymýšlíte, jak napíšete dokonale stylizovanou stížnost primáři, ministrovi i řediteli zeměkoule. Copak nikdo nevidí, jak jsem tu zubožená, zoufalá a nešťastná? 

A pak stojí ve dveřích anděl. Tedy Andělka. Přes dva roky, v ústavním pyžámku. Sestřička se ji snaží odvést, “Andělko, tady nechoď, paní odpočívá”. Andělka je na popáleninách sama, bez maminky. Žijí v azylovém domě, hodně sourozenců, utekli před otcem alkoholikem. Na Andělku se převrátil hrnek čaje, ovázaná půlka hlavy, ramínka, bříško, nožky. 

Stojí ve dveřích, nudle u nosu a odzbrojující úsměv. “Teto, poď pápá. Pudeme pápá.” Natáhne ovázanou ručku. Ona se to nikdy nedozví. Ta malá dlaň umí vytáhnout člověka z propasti sebelítosti a strachu. Teta se zastyděla a přes všechnu bolest a vrávorání se postavila a přešla chodbu. “Pusu, teto!” Pošle vzdušný polibek a odejde se sestřičkou dál. 

V životě potkáváme anděly, ať tomu věříme nebo ne. Oni sami to ani možná neví. Jedno pronesené slovo může u druhého rozbít okovy strachu a ulevit od trápení. Paní, co potkávám u školy, řidič autobusu, skoro neznámý člověk na Twitteru. Díky za ně, jedna dobrá věta a život je hned lepší. 

Važme si andělů, co nám pomáhají. A opatrně, ať jim nikdy nepřišlápneme křídla, už by nepřiletěli.

@marki13viden

Člověk bohatne i ze svých útrap

Člověk poznává sám sebe, když zápasí s překážkami. 

Přijmi tento den, jak ti je dán, a nepotýkej se s tím, co nelze napravit... 

To se hezky čte, ale hůř žije. 

A z čeho si já bohatnu? 

V 8 letech mi zemřela maminka. 

V 18 jsem dostal akutní myeloidní leukémii. 

V 29 kardiomyopatie. 

V 39 jsem dostal nové srdce, teď je to rok. 

Ale jiný jsou na tom hůř. 

V práci řeším, co se může pokazit a jak tomu předejít. Když to zkusím u sebe, akorát spadnu do deprese, taková profesionální deformace. Pokora, vděčnost a pocit, že všechno zvládnu rychle vyprchá, hlavně to nějak vydržet a nestresovat rodinu, za čas to přejde. Už jsem to zažil, nebude to jiné. 

To nejhorší není v nemocnici, ale potom doma – nezahořknout, najít si denní rytmus a ukočírovat hlavu. Tohle když zvládnu, budu spokojenej. 

Už vím, že nikdo kolem mě to nemůže pochopit. A je to vlastně dobře. Takže se stačí jenom usmívat a pokyvovat u dobře míněných rad. Přeci taky nevím, jaký je to rodit. Jaký to pro ně asi muselo bejt, koukat jak mi je blbě. Chtěj něco říct, nějak pomoct a nevěděj jak, chápu, nesoudím. 

Potýkám se jenom s důsledky, ale bejt v Americe ještě řeším, kde vzít peníze na léčbu. Peněz mám dost, okolí má pochopení, doktory sem si vybral ty nejlepší, takže si aktuálně užívám nesnesitelnou lehkost bytí. 

Co mám teď dělat, když si můžu konečně dělat, co chci? Ještě to nevím, ale bude legrace to zjišťovat. 

Kdybych to všechno neprožil, tak jsem dneska jinej, ale já nechci. Můj recept je v tom to prostě nevzdat, žádnej boj, jenom to nevzdat.

@hvarcz

Jedna ulice, dva světy

V posledních týdnech jezdím navštěvovat svou babičku do nemocnice. Leží na psychiatrickém oddělení Všeobecné fakultní nemocnice nedaleko pražského Karlova náměstí. Má Alzheimerovu chorobu a do toho trpí depresemi a úzkostí. Nic pěkného. 

Ostatní pacienti jsou tam na tom dost podobně. Lékaři jim podávají silné léky, které jim sice pomáhají bojovat (nejspíš marně) s jejich nemocí, dělají z nich ale na pohled ještě větší “trosky”, než jsou. Někteří jakoby nevěděli o světě. Babička je na tom nyní paradoxně o dost hůře, než když ji na oddělení přijímali. 

Budova psychiatrické kliniky sousedí s porodnicí U Apolináře. Pokaždé, když v ulici parkuji, zamyslím se nad tím. Na jedné straně ulice vzniká nový život. Veselí tatínci s kocovinou si tam jezdí pochovat své nové přírůstky, láska a štěstí tam jsou skoro hmatatelné. O pár metrů dál je situace zcela jiná. Někteří by možná raději své trápení ukončili dobrovolně, kdyby mohli. 

Jedna ulice, dva světy. Odděluje je jen silnice a třímetrová zeď. Zeď mezi štěstím a utrpením. Je to zvláštní ulice.

@jakub_deml

Tomáš

Můj kamarád, kterého jsem poznal během puberty se jmenoval Tomáš. Potkali jsme se, jak už to na maloměstě bývá, přes společné známé. Začali jsme spolu trávit víc času. On byl takový nimrod a lesák a tahal mě k vodě, kde jsme nahodili pytlačku nebo jsme vzali vzduchovku a šli jsme plnit ještě nezralé ořechy olovem. 

Na druhou stranu jsme v marketu dokázali nakoupit krabičáka a colu a umně to slít, promíchat a vyprázdnit do našich hrdel. K tomu si ubalit jointa a jen tak se poflakovat. Prosedět v hospodě, na rybách nebo v autě celé hodiny nebyl žádný problém. 

Když jsme dospěli, tak se život začal odvíjet jinak. Já se odstěhoval a nakonec i on šel za holkou a za prací až na dálnou Moravu. Uplynulo pár let. Pak jsme se opět potkali a rozpomenuli jsme se na ty staré časy. Bylo to úplně přirozené, takže nám vůbec nepřipadlo, že jsme se roky neviděli. Takhle jsem si říkal, že to bude v pohodě. Zase uplynula nějaká doba… 

V pondělí jsem se vracel večer na otočku k našim do toho malého města, když najednou mi pípnul mobil. Koukal jsem na tu zprávu a nemohl jsem uvěřit, co tam bylo napsáno. Taková ta reakce, kdy víte, co čtete nebo slyšíte, ale i tak se zeptáte: “Cože?“ 

Tomáš se oběsil. Ten den ráno. 

Četl jsem nebo jsem slyšel několik reakcí různých lidí na sebevraždu. Většinou jsou to reakce plné pohrdání, odsouzení a obvinění ze slabošství. Mě ale napadla jiná věc. A to, jakou silou musela ta zoufalost z člověka vysát tu vůli k životu a sebrat mu veškerou naději. 

Když se nad tím totiž zamyslíme takhle, tak možná budeme více všímaví a bude méně lidí s podobným smutným osudem.

@Kubayz6

Expatriate

Žiji za hranicemi. Bohužel ne všedních dnů, ale jen za těmi státními. 

Nemám k tomu v podstatě žádný dobrý důvod. Přestože jich může být nespočet. Sny, scenérie, láska, příležitosti, či možnost si vydělat na mezonetový byt. Když se dívám na ledový déšť bičující pláže Severního moře a pomyslím na letošní daňové přiznání, nedokáži se vpasovat do žádné z těchto kolonek. Nedává to moc smysl. Já vím.

Nejsem tu ani kvůli kultuře, dodnes neovládám jedinou ze základních frází. Popravdě právě neznalost jazyka je naprosto osvobozující. Co říkala ta paní v obchodě? Byla to lichotka? Rada? Výhrůžka? Chtěla to poslední balení pomerančového džemu? Je mi to srdečně jedno. 

Systém funguje, lidé dělají chyby a politikaří, těžko se na tom výhledově něco změní. Někteří cizinci to nedokáží vystát. Cítí se odříznuti od okolního světa. Stejně tak někteří místní nedokáží vystát cizince. Lidé jsou všude stejní. Zlí, hloupí, zákeřní a frustrovaní. Společnost je však jiná. Liší se tím, co toleruje, jak funguje. 

Přesto je každodenní život zaměnitelný. Práce, párty, hudba, knihy, seriály. Stejný život jako kdekoliv jinde. Ani zdaleka není rozdíl tak magický jako před lety, kdy v cestě sem bránily dva elektrické ploty s ostnatým drátem. 

Mám pocit, že si lidé příliš neuvědomují luxus svobody a života bez strádání. Já je rozhodně nemůžu soudit, protože pro mne je život v cizině jen pouhý rozmar. Pracovat a žít můžu kdekoliv, a to, že jsem právě tady, je víc dílem náhody než čehokoliv jiného. I když možná právě o tom ta svoboda je. Že si můžete dělat, co chcete. Jen tak. Z čiré marnivosti.
@eoexe

O umírání, aneb báječní lidé z Cesty domů

Kdybyste se mě ještě v půli listopadu zeptali, jestli bych sáhla na mrtvolu, zbledla bych jen z té představy. Dnes už bych vám odpovědět dokázala. A to jen díky báječným lidem z Cesty domů. 

Babička zemřela na rakovinu 19. listopadu. Zemřela doma, obklopena nejbližší rodinou. Jen tři týdny poté, co lékaři rozhodli, že v další léčbě už nemá cenu pokračovat. V této fázi nemoci přichází na řadu paliativní péče, protože důstojné a bezbolestné umírání je stejně důležité jako kvalitní léčba. Jen se o tom tolik nemluví. 

I díky Twitteru jsme se dozvěděli o organizaci Cesta domů. Fungují jako bezchybně seřízený strojek švýcarských hodinek, který je poháněný maximální dávkou empatie. Na první návštěvu přijela paní doktorka se sestřičkou, udělaly diagnózu, upravily léky na bolest a ještě ten den odpoledne přivezli jejich kolegové pomůcky pro ležící pacienty. Byli nám 24 hodin denně k dispozici – přijeli v noci, když babička upadla a my ji nemohli zvednout. Přijeli ráno, aby nám pomohli s hygienou. Přijeli na zavolání, aby jí píchli injekci, když už nemohla polykat prášky. Když jsme si potřebovali na pár hodin odběhnout, přišla nás vystřídat dobrovolnice. 

Přijeli dokonce i poté, co babička zemřela. Sestřička nám ji pomohla omýt a obléct do rakve. A pak s námi čekala na příjezd koronera a pohřební služby. Čekání se protáhlo až do půlnoci, ale ona s námi zůstala po celou dobu. Jejich přítomnost nejen uleví od bolesti umírajícím, působí i jako balzám na duši pro pozůstalé. 

Doufám, že sestřičku Katku a Aničku, paní doktorku Katku, ani dobrovolníky ještě dlouho nebude naše rodina znovu potřebovat. Zároveň doufám, že je ještě někdy potkám, abych jim mohla poděkovat. Jsou to báječní lidé a dělají skvělou práci.

@klepnepepka