Kam čert nemůže, nastrčí předsudky

V Indii je menstruující žena považována za nečistou. Podobné je to ve většině států Afriky. V Ghaně nesmí krvácející holky překročit řeku, což má za následek třeba to, že nemohou do školy. V Nepálu jsou na týden vyhnané do studené chatrče k ostatním menstruujícím ženám, nesmí jíst stejné jídlo, nesmí se bavit se svou rodinou. V Afghánistánu se dívky během menstruace nesmí koupat.

Neznalost biologie vyústila nejen do mýtů, ale i do šikany. V různých koutech světa se lidé pošklebují ženám, které mají na sukních a kalhotách tmavé fleky. Způsobuje to nejen nedostatek informací, ale i nedostatek hygienických prostředků. Žádnej flek na kaťatech – žádná šikana. Jenže v zemích, kde není vždycky voda, nebývá ani vložka. Holky pak používají bahno, listí, kusy matrace, staré utěrky a další věci, které často vedou k zánětům a jiným nemocem.

Čtyři měsíce jsem pracovala u neziskovky, která se statečně snaží bojovat proti této stigmatizaci. Byly chvíle, kdy jsem se cítila fakt blbě, protože všechny ty brožury, videa s vysvětlením a další podpůrné materiály jsou někdy stejně ignorovány. I lidmi, kteří mají přístup k internetu a mohou si vygooglit, co je a co není pravda. Stejně vám budou psát, že měsíční cyklus není normální. A je jedno, jestli jsou z Nigérie, Etiopie, Nepálu nebo Malajsie.

Bude trvat spoustu let, než to holky z Afriky a dalších míst budou mít tak lehké, jako já, které přítel napíše, že mi tampóny klidně koupí a ještě vyfotí regál v supermarketu, abych si mohla vybrat, které tedy chci. Ostatně, nad touhle samozřejmostí se občas protočí panenky i některým kolegům z oboru.

@AlbinaMrazova

O strachu a pohledech

A nebojíš se ho?“, ptá se mě babička, když jí vyprávím o svém novém panu domácím. Je to totiž černoch, navíc z Afriky, takže kdo ví, co se mu honí hlavou. Trochu popuzeně odpovídám přednáškou o rasové rovnosti a předsudcích, načež přidávám informaci o tom, že pan domácí má rodinu ve Francii a doktorát z biochemie. Nakonec radši měníme téma. Když o chvíli později vypínám Skype, mám pocit, že moje vlastní rodina je plná rasistických hňupů.

Abych si spravila náladu, vyrážím ven. Na rohu vyzvedávám kamaráda z Indie, a společně zamíříme k nedaleké hospodě, kde čeká zbytek naší Erasmácké skupinky. Složení je různorodé, ať se na to podíváte jakkoli – zastoupeny jsou téměř všechny světadíly, 3 různé rasy, 4 náboženská vyznání a 6 studijních oborů. Pořád ještě trochu rozhozená tlumočím svůj rozhovor s babičkou. Kamarád z Francie se směje a přidává historku o tom, jak k němu před pár lety přišel kamarád ze školy – také černoch – a jeho babička s výkřikem „čert“ utekla do pokoje. Zamkla se, a dokud neodešel, nevyšla ven. Celý život totiž žila na vesnici, a černocha viděla poprvé.

Ukazuje se, že podobný příběh má téměř každý. A i když se okolnosti v mnohém liší, jedno mají všechny společné. Strach. Konkrétně strach z neznámého, který je přirozenou, a dokonce zdravou reakcí. Uvědomila jsem si, že svět, ve kterém žiju já, a svět, ve kterém celý život funguje moje babička, jsou si v některých věcech hodně vzdálené. Zatímco pro mě je kontakt s lidmi z různých koutů normální a přirozený, pro babičku, která kromě několika dovolených v Bibione s cestovkou nikdy neopustila Čechy, je to úplně neznámý svět. Černochy zná jen z televize, a pak možná jako kanibaly z Robinsona Crusoe. Samozřejmě, že nemá tušení, co od nich čekat.

Smířila jsem se s tím, že babička bude k cizincům s nedůvěrou nejspíš přistupovat pořád, a moje morální kázání s tím mnoho nenadělají. Rozhodla jsem se ale přeci jen něco zkusit – při dalším Skype hovoru jsem babičku přesvědčila k zapojení se do Postcrossingu. Napsala jsem jí anglický text a do emailu poslala vylosované poštovní adresy. Včera jí přišel první pohled zpátky, z Holandska, od dětí z jedné základní školy. Vím, že cestování a setkávání s různými kulturami nejspíš pohledy nenahradí. Když jsem ale dneska Holanďanům překládala babiččinu odpověď, měla jsem z toho radost.

Důležitější než přesvědčit druhé o své pravdě je v diskuzi často umění podívat se na věc jejich očima. A kdo ví – třeba se díky těm pár pohledům babička nakonec dokáže na svět podívat očima mýma. Alespoň trochu. 

unevesty.blogspot.cz

Normálně divná

Normalita se zpravidla posuzuje podle většiny v měřeném vzorku. Přiznejte se, jak často si říkáte o někom, jestli je vůbec normální, když/že (doplňte dle potřeby). Moje mamka mi v pubertě neustále říkala, že se mám tvářit normálně. No prosím, ale jak to mám udělat, když se od většiny v měřeném vzorku výrazně liším? 

To už mi nikdo neřekne. Problém „nenormálnosti“ je, že vás na to nikdo nepřipraví. Že si vás nikdo nevezme stranou a neřekne vám: „hele, nejsi jako ostatní děti, ale to nevadí, protože to není nic špatného.“ Kdepak. Naopak se vás snaží nacpat do škatulky, do které se očividně nevejdete, jen aby měli klid. Problémy nemá nikdo rád. 

Hrozně dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomila, že být jiná než ostatní není nic špatného. Že to je vlastně něco, co mě dělá svým způsobem výjimečnou. Ale než mi to došlo, dost jsem se natrápila. A abych byla stoprocentně upřímná, čas od času bych si přála být normální. Ačkoli už vím, kdo jsem, nemění to nic na tom, že to prostě není snadný. 

Protože jsem si ze začátku neuvědomovala, že vidím svět jinak než ostatní, nedokázala jsem pochopit, proč mi okolí nerozumí. Proč na moje otázky neodpovídají, proč se mi spolužáci posmívají a proč ctitelé mých hezkých kamarádek o mně mluví jako o „té divné kámošce té kočky z vedlejší třídy“. Když se k tomu přidá to, že jsem od přírody spíš introvert, volià – máme tady outsidera. K šikaně už pak chybí jen krůček. 

Na rodiče se člověk v tomhle moc spolehnout taky nemůže, protože přes snahu zachránit rozpadající se manželství nemají už energii zjišťovat, co se s jejich dítětem vlastně děje. Snažila jsem se zapadnout a odkoukat chování od ostatních, ale čím víc jsem se snažila, tím víc jsem byla nešťastná, protože jsem to prostě nebyla já. Občas se mi povedlo nějaký čas předstírat, že jsem stejná jako všichni.. ale jen do té doby, než jsem se zapomněla a pak měli hned jasno. Prostě všechna snaha přišla vniveč. Nakonec jsem se přestala snažit a najednou mi došlo, že to je asi to nejlepší, co pro sebe můžu udělat. 

Tímhle vším si ale nechci stěžovat na to, že je celý svět ke mně nespravedlivý a zlý. Vůbec ne. Dostala jsem spoustu skvělých příležitostí právě díky tomu, že ten svět vidím trochu jinak. Poznala jsem pár skvělých lidí, ze kterých se stali mí (sice trochu jinak, ale taky) divní přátelé. Čas od času sice narazím na blbce, co má potřebu mi dokázat, jak moc divná jsem, ale už vím, jak si s ním poradit. 

Tímhle vším jsem chtěla jen říct, že pokud se vám narodí dítě, které bude svět vnímat jinak než vy a vaše okolí, tak se ho nesnažte napasovat do škatulky. Mějte ho rádi se vším všudy, i když mu nebudete třeba vůbec rozumět. A hlavně mu vysvětlete, že to není jeho chyba. Ale hlavně mu tu lásku dejte pořádně najevo.

@krysa_skliba

Ti puberťáci

Na dovolenou s námi cestovala taková neobvyklá skupinka. Dvě paní a 7 puberťáků. Asi 14 let, samá ruka, samá noha, přilepení k mobilu. Při jejich vystupování o pár kilometrů dříve než my zaznělo od někoho z autobusu: „To mají odvahu, vzít na dovolenou děcka z děcáku." 

Pro upřesnění, byly to dvě vychovatelky a děti z dětského domova, které ten pobyt dostaly jako odměnu za vzorné chování a slušné výsledky ve škole. Já jsem se k lítosti přidala taky, ne však kvůli tomu "děcáku". Představa, že bych měla týden na krku apatické otrávené puberťáky, mě dost děsila. 

Na zpáteční cestě jedna z vychovatelek seděla vedle mě. Povídaly jsme si zážitky, my se měli skvěle, moje děti byly hodné. „A co vy?", ptala jsem se trochu s obavou. „My jsme řešili tonutí", potichu špitla. 

Ach jo, určitě puberťáci dělali pitomosti, přecenili svoje síly, skákali z nebezpečných útesů... hlava mi už vytvářela katastrofické scenáře. „Kousek od břehu se koupala asi osmdesátiletá paní", pokračovala vychovatelka. „Lokla si vody a začala se topit. Dva kluci si toho všimli, okamžitě pro ni plavali, vytáhli ji z vody a zavolali jsme záchranku. Burcovali celou pláž, ale většina dospělých lidí se odvracela, aby si nekazili dovolenou. Pak jsme ještě vyhledali, ke komu paní patřila, aby o situaci věděli. Záchranáři babičku odvezli a řekli hned, že jí kluci zachránili život." 

Měla jsem chuť kluky obejmout a říct, jak jsou skvělí. Ale co, puberťáci netečně seděli, samá ruka, samá noha, sluchátka v uších a koukali do mobilu.

@marki13viden

Nic není zadarmo

"No jo. Hezká holka. To je jasný, že si tu práci dostala. Cos měla na sobě?”

Ono na té větě možná na první pohled není nic špatného, ale zároveň to není nic, co byste chtěli slyšet po každém “úspěchu”... Nemusím se míň připravovat, “protože moje modrý oči”, nemusím se míň vzdělávat nebo být míň pohotová, “protože štíhlý nohy”... Možná se tomu budete divit, ale musím odvést nějakou práci, aby mi na účet přišly peníze a taky prokázat nějaké schopnosti a znalosti, abych tu práci dostala…

Nestěžuju si. Jsem zdravá, pro někoho asi i atraktivní a troufám si říct, že mi to docela myslí. Ale takové ty “společenské předsudky” mě potkávají celkem často. Nejčastěji mě odhadují na slečnu, co vaří kafe a důležité úkoly se jí nezadávají… Naučila jsem se s tím žít, naučila jsem se to dokonce i využívat/zneužívat a brát to tak, že to, co se tváří při seznámení jako nevýhoda, může se ukázkově obrátit… Ale byly doby, kdy jsem z toho byla unavená, kdy jsem skoro vzdala snahu o získání pevné pozice vybudované tím, co umím. Nakonec jsem v tom našla svou motivaci. Není totiž kolikrát větší odměny, než jsou překvapené výrazy těch, co si vás “zaškatulkovali”.

Takže až příště uvidíte vcházet do místnosti pohlednou ženu nebo třeba muže, kterému z ohrnutých rukávů u košile lezou barevné obrazy, nepokřikujte na ně, že byste rádi kafe. Minimálně počkejte, až vám podají ruku nebo vznesou první dotaz… Možná budete (mile) překvapeni. 
@BlondataBehna

Druhý pohled

Na první pohled nevzniká jenom láska. Když někoho vidím poprvé, mám tendenci ho hodnotit a zařadit. Je divnej, je v pohodě, otrapa, nudnej patron, sympaťák… Ne, že bych tak jednala schválně, mozek to dělá automaticky. Myslím, že takhle funguje každej a dost často si to ani neuvědomuje. Podle prvního dojmu zařadí ostatní a už je tak vnímá.

A je dotěra, nedrží si odstup a leze mi do mojí osobní bubliny. Navíc mluví hrozně hlasitě.

B je náfuka. Většinu času mlčí a tváří se nad věcí. Občas se pobaveně usměje a udělá poznámku.

C je šlapka. Podívej se, jak se oblíká a jak se vyjadřuje?! Je tak přímá a bez skrupulí, až se jí skoro bojím.

A špatně slyší, ale snaží se to nedávat najevo.

B neumí dobře komunikovat s cizími lidmi. Dělá mu problém zapojit se do konverzace, i když poslouchá a vaše společnost ho baví.

C nemá žádné sebevědomí a ve skutečnosti je hrozně stydlivá. Svou extravaganci používá jako ochranný štít.

Mohla bych pokračovat do nekonečna. Snažím se dávat bacha na to, jak ostatní vnímám a posuzuju a zkouším nedávat na první pohled a utvořit si i ten druhý. Často totiž je první dojem úplně mylný. Jde jen o to druhého líp poznat. Většinou se to vyplatí. Většina lidí je totiž děsně fajn. 
 @Madla_G

Lekce ze stereotypů

Balím se na CeBIT a dochází mi, jak málo slušného oblečení mám. Zhubnutí šatníku nesvědčí. Říkám si, že mě jistě nebudou posuzovat podle oblečení, ale podle mé pronikavé inteligence, s níž jim budu prezentovat naši práci.

Na nádraží zjišťuju, že rychlík má dvacet minut zpoždění. Opírám se na Hlaváku o zábradlí a všímám si váguse, který se plíží k piánu. Obezřetně ho sleduju a přemýšlím, jak se pokusí to piáno ukrást. Zmenší si ho do kapsy?

Vágus si odborně vytočí židličku jedním trhnutím ruky a holení její točení zastaví na milimetr přesně. Sedá za piáno a mně dochází, že krást se nebude. Přerovnává si ledvinku u pasu, aby mu netlačila do pupku. Popotáhne si šusťáky, lyžařskou čepici značky Adidas starou půl století si vytáhne z čela. A udeří do kláves. Hraje čtvrt hodiny, chvíli úryvky z Rachmaninova, jindy to buďto nepoznávám, nebo jen tak improvizuje.

Přicházejí dvě turistky. Poslouchají, pak se mě anglicky ptají, o co jde. Přemýšlím, co na to mám říct. Že nějakej vágus umí trochu na piáno mi přijde banální. Vysvětluju jim, že jde o jednoho z nejznámějších českých pianistů. Turistky na něj fascinovaně hledí a všichni tři ho najednou vidíme úplně jinýma očima. Představujeme si ten tým kostymérů, který ho takhle skvěle vystajloval.

Hraje prý excelentně, říká jedna a ona to prý musí poznat, protože taky hraje. Já poznám prd a skoro se stydím, ale zase proč nedarovat dvěma turistům zážitek. Turistky odcházejí, zdvihá se i pianoidní vágus. Jde ke mně šouravým krokem. „Víte, von si na mě už každej nevzpomene,“ povídá. „A já už taky dneska moc veřejně nehraju. Ale když jsem tady to piáno viděl, tak jsem si k tomu sednul.“

Moje příručka Ajťákovo kompendium pro interakci s humanoidními objekty na tohle nepamatuje, takže se omezuji na neutrální poděkování za produkci. Zjevně touché, pánovi to stačí a vesele kráčí vstříc světu ledvinek, tepláků a třírohých lyžařských čepic. A já děkuji Bohu za lekci ze stereotypů. 
@tangero

Škatulky

Dnešní doba po nás chce spoustu věcí, je přísná ke všemu a ke všem. Máme být sami sebou a zároveň někým, kým skutečně nejsme. Co to má pak za smysl? Svět je plný škatulek a pravidel. Nemyslíme na člověka jako na bytost s emocemi, sny, ambicemi, potenciálem a inteligencí. Ne, my radši místo toho vidíme škatulku 'kráva', 'debil', 'tlusťoška', 'anorektik', 'šprt', 'buzerant' a mohla bych vyjmenovávat do nekonečna.

Taky jsem zařazována do škatulky, takže si možná léčím svoje komplexy slovy o ničem. Ano, jsem tlusťoška a ne, nepřejídám se noc, co noc. Neležím v posteli s čokoládou a chipsy. Víte co? Miluju umění a knihy. Miluju být milována. I tlusťošky mají city a bolí je slyšet urážky.

Tolikrát jsem si na čelo chtěla napsat, že jsem nemocná a jen si přeju, aby to ostatní akceptovali, ale neudělala jsem to. Proč? Protože my uvnitř jsme silné. Vydržíme hodně a bojujeme. Ale taky existují chvíle, kdy se choulíme do peřin a potichu pláčeme.

Potkáte mě ve škole, na ulici nebo v obchodě a jakou škatulku mi dáte? Odpornou a bezdůvodnou? Zkuste to, prosím, bez předsudků. Nesuďte to, co je na povrchu. Bije mi v prsou stejné srdce jako to vaše. Mám sny jako máte vy a chci něco v životě dokázat. Být šťastná.

@twinklouisskink

Šaty nedělají člověka

Sedím u hanojského jezera Hoan Kiem s odhadem asi sedmdesátiletým dědou a popíjíme jeho domácí pálenku. Zaháním myšlenky na to, jestli zítra ještě budu vidět. Kouří ty nejlevnější místní cigarety, na sobě má roztrhané kalhoty a špinavou košili, tak o dvě čísla větší. Vlasy neučesané.
Nakonec z něj vypadne, že v Hanoji vlastní síť kaváren, maluje a jeho největším koníčkem je stavění reproduktorů na zakázku. Vyrábí je jak pro místní zákazníky, tak třeba i celé ve zlatě pro šejky z Arábie. Znovu si ukládám do paměti: Nikdy nikoho nesuď a nepodceňuj. Zvlášť, když o něm nic nevíš.
@tomslavicek