Virtuálno versus realita

Umět si k sobě pustit reálné lidi je pro mě těžké. Stejně tak jako držet si od těla ty virtuální.

Moje dětství nebylo zrovna nic, co bych měla spojené s hezkými vzpomínkami. Rozhádaní rodiče, jeden s nezdravým odstupem, jiný týrající a nepřirozeně lpějící, pověst „tý divný“ už od školky, objektivní důvod k pochybování o vlastní atraktivitě, utíkání do bubliny vlastní fantazie.

Dnes už dávno dítě nejsem, moje zázemí se rapidně změnilo k lepšímu a z estetického nedostatku už po letech dokážu vytřískat trochu charismatu. Nemůžu si stěžovat na nedostatek lásky a přijetí od blízkých, jsem zdravá, mám skvělou práci.  Z minulosti už mi zbylo jen pár ošklivých vzpomínek a pocit aspoň částečné neustálé vnitřní prázdnoty. A taky maska vtipný neustále něco bagatelizující pohodářky. Maska, kterou jsem si nasadila, abych si držela okolí dál od sebe.

Vždycky jsem měla velkou fantazii, ráda jsem psala a myslím, že umím být docela zábavná korespondenční partnerka. Tedy aspoň do chvíle, než odhodím masku a pak se na protistranu upnu v bláhové naději, že se mi tak podaří tu prázdnotu zaplnit. Pak následujou písemné hysterické scény, komunikační partner neví, co se stalo, ani jak reagovat, a tak logicky uteče. A pak přijde zoufalství, beznaděj a další prázdno.

Kolotoč chtění něčeho nedostupného a následného trápení se mě provází už od puberty, kdy se projevoval chronickým nešťastným zamilováváním se. Moje současné vytížení a mezinárodní složení okolí mi moc nedovoluje navazovat reálná přátelství, protože na to já vždycky potřebuju spoustu času. Myslím, že jsem si to tak podvědomě schválně vybrala, protože reálné lidi si nemůžu tolik přikrášlovat vlastní fantazií. A taky myslím, že těch, co to mají v nějakém ohledu podobně, je mezi vámi víc než dost. Dobrá zpráva pro ně i pro mě je, že se z toho dá aspoň malinko ven, když se naučíte svou pozornost rozptýlit mezi víc podnětů. Nejdřív třeba víc virtuálních lidí, pak nějaké ty nevirtuální koníčky a nakonec se i těch živých lidí pár objeví. A pokud máte problémy s tím, že vaší fantazii je realita malá, nechte si někde otevřené nějaké tvůrčí okýnko. Nebo třeba rám obrazu ;-)

@Namalovana

Dneska by to nešlo, zítra snad

Tohle je pro všechny, kteří na mě musí čekat. Jsem asociál trpící na deprese. Během let jsem se mnohokrát projela po vlastní horské dráze. Dnes už jsem stabilizovaná a své vnitřní pochody dokážu, až na výjimečné momenty, ovládat a mírnit. I za cenu časté letargie a bezcílného plynutí, je mi teď lépe než kdy předtím.

Ráda pracuji s lidmi a ještě raději trávím čas s přáteli a rodinou. To se ovšem děje zřídka. Vy jste tady vždy byli pro mě a já nedokážu být tady ani pro jednoho z vás, pokud nemáte vážné problémy, které nelze nevyslyšet. Vidím své prarodiče stárnout. Vidím nemocný vztah rodičů a jejich vzájemnou propast. Vidím a cítím jejich stesk a péči o mě. Já jim to oplácím úsměvem a polibkem, jenže také dlouhými týdny a někdy i měsíci v odloučení. Chodím tam a zpět jako přívalové deště.

Obvykle je společnost jehlou zabořenou hluboko v hlavě a panika je měkkým župánkem a bačkorami s bambulí. Je mi líto, že s vámi nedokážu být tak často. Mám vás všechny moc ráda. Usilovně na sobě pracuji a dělám malé krůčky kupředu, ale bojím se toho, abych vás stihla navštívit (kolikrát?), ještě před tím, než přijde hlína, která vás zakryje.

@DneskaByToNeslo

Velcí kluci nepláčou

Jako malej jsem byl rváč. Takovej prcek, kterého se nikdo nebál. Často jsem se postavil starším a větším klukům. S hrdostí a modřinami jsem pak odcházel jako frajer. Tedy, zmlácenej frajer. Nikdy jsem nebrečel.

Vždyť velcí kluci nepláčou.

Na jaře roku 2016 jsme se svou úžasnou manželkou očekávali narození prvního potomka. Jen pár dní před porodem se rodinnej domeček z karet sesypal. Jako by mé mámě hráblo – zjistila, že už nepatřím jen jí, ale z té největší části své ženě a svému synovi. Během několika málo dní se strhla smršť šílených zpráv a telefonátů. Brzy se nepochopitelně přidal i táta a má sestra. Byl jsem nucen číst, jak jsem jejich největší zklamání v životě, že nás nikdy nikdo nebude mít rád, že má žena je čarodějnice a nakonec i že mě z celého srdce nenávidí.

Dostalo mě to.

Krásné chvíle narození našeho syna střídaly chvíle úplné bezmoci. Moje perfektní žena mě často utěšovala pohledem na naše novorozeně se slovy, že jsme dokázali něco úžasného, a že máme hlavně sebe. Já měl ale v hlavě stále to, že jsem rodičů největší zklamání. Nechápal jsem to. Byl jsem si jistý, že si to nezasloužím a propadal jsem depresím. Často jsem seděl u rozepsaného emailu jakési psycholožce, která by mi prý pomohla. Nikdy jsem ho neodeslal. Neuměl jsem o tom mluvit a držel to v sobě. Skoro každou noc jsem se budil a plakal potichu do polštáře. Naštvanej sám na sebe.

Vždyť velcí kluci nepláčou.

Dnes jsou synkovi dva roky. Je úžasnej a brzy bude mít sestřičku. S rodiči jsem rozvázal veškerý kontakt. Nešlo to jinak. Sami se připravili o něco skvělého. Nebyl jsem to já ani má čarodějná manželka, byli to oni sami. Takhle to dnes chápu. Takhle se na to dívám. Jsem obrovsky vděčný za to, co mám a nechci se trápit tím, co nemám.

Už nepláču.

@pekros

Sourozence za čokoládu nevyměníš

Mám dva mladší bráchy, jednoho o rok a půl, dalšího o pět let. Mám je oba moc ráda. V dětství jsem si ale často přála být spíš jedináček. Obzvlášť počet „tři“ se mi zdál jako pěkně blbý číslo. 

Čokolády, sušenky a další dary od tetiček, babiček a návštěv se prostě špatně rozdělují na stejné části. Vždycky jsem chtěla spíš tu čokoládu sníst sama, než přesně počítat kostičky, aby nikdo neměl ani o jednu víc. Pak tu byly ty praktické věci, jako třeba nedostatek místa na zadní sedačce v autě. Dodnes si pamatuju, jak tvrdý byl systém na střídání míst. Když jsme jeli nějaké delší vzdálenosti, přesně jsme počítali, kdy končí čtyřhodinový interval, po kterém následovala výměna sedaček. Měli jsme (vážně jen symbolicky) nakreslené čáry na to, kde ještě je naše část sedačky. Běda tomu, kdo nám do vymezeného prostoru "přečuhoval". A to nezmiňuju často zbytečné pošťuchování a sourozenecké bitky, kterým jsme se taky nevyhnuli. 

Teď už bych ani jednoho neměnila. Najednou jsme si vzácnější (a taky o čokoládu už se nemusím dělit, protože si ji prostě koupím sama). Všichni jsme vyrostli v Olomouci, postupně se přesouváme do Prahy. Já tady žiju přes dva roky, jeden mladší brácha se do hlavního města nedávno přestěhoval po svatbě. Ten nejmenší tu bude žít nejspíš od září. Najednou už se nepotkáváme jen doma u rodičů, ale na oběd (nebo večeři) chodíme do svých nových domovů. Dalším bonusem je i to, že právě díky bráchovi mám (do budoucna snad ne jen jednu) skvělou švagrovou. 

Doufám, že jednou budu mít děti. Kolik jich bude, netuším. I pro jejich dobro ale chci věřit, že víc než jedno. Mít sourozence je totiž ten největší dar, co člověk od rodičů může dostat. Jednou tady totiž zůstaneme jen my tři a občas jsou chvíle, kdy se člověk o tu čokoládu přece jen rozdělit chce.

@PavlaLioliasová

Rozvod rodičů

Než nastal ten den D, který mi ukázal, že není všechno růžové, tak musím říct, že jsem měl takřka idylické dětství. Rodiče mě vychovávali ke slušnosti, všeobecnému přehledu (tatínek každý den z práce přinášel noviny), rozmazlovali mě a podporovali mé koníčky (a když to vezmu zpětně, tak jsem byl v podstatě maminčin mazánek).

Měl jsem se jako v bavlnce, ale jak jsem později zjistil, pod povrchem bublala láva, která postupně šla na povrch. Když nastal den D, tak má psychika šla do věčných lovišť. Stalo se to měsíc před mojí maturitou. Přišel jsem ze školy a táta mi oznámil „rozvedli jsme se“. Podotýkám, že již 4 měsíce předtím oba žili s jinými partnery jinde, ale já jsem si pořád naivně myslel, že se k sobě vrátí. 

V okamžiku, když jsem se toto dozvěděl, tak jsem se rozbrečel a dobrých 14 dnů jsem rezignoval na veškerou činnost kromě chození do školy a domů. Logika velí, že když se mi stala nějaká taková událost, tak se mám zabavit, ale i když jsem se měl plně připravovat na maturitu, tak to nešlo a stále jsem myslel na to, proč se naši rozešli, co bude následovat, když budu s jedním biologickým rodičem, jak a kde budu žít dál atd. 

Maturitu jsem samozřejmě neudělal, nějakým záhadným způsobem jsem ji udělal na druhý pokus, ale i nadále jsem si nesl to „stigma rozvodu“ a psychiku nadranc. Když to vezmu zpětně, tak jsem si myslel, že rozvody rodičů a dětská rozervaná psychika je jenom ve filmu. 

Letos je to 8 let od doby, kdy moji rodiče nejsou spolu. Pořád jsem nepříjemný na své nevlastní rodiče, ale tak nějak jsem se s tím smířil. Moje psychika se sice vylepšila, ale není na 100%. Kvůli tomu rozvodu jsem si vzal do hlavy, že manželství je jedno velké zlo, dokážu navázat vztah (přátelský), ale nedokážu to přátelství přetavit do partnerského vztahu, asi mám nějaký blok.

@Pavlikruza

Pohádka

Před třinácti lety jsem se vydala na cestu z města. Nebylo to úplně iracionální a neplánované rozhodnutí. Ale proč zapírat. Hlavním důvodem byly čokoládové oči pana Čecha. 

Opustila jsem rodné velkoměsto pro ves s 20 čísly popisnými, kde třetinu obyvatel tvoří moje rodina. Hodila jsem za hlavu slibně rozjetou kariéru a odmítla nabídku, která se neodmítá, pro práci, která se mi stala koníčkem. Ze slečny ve vypasovaném kostýmu se stala máma v holínkách. 

Čtu stále stejné knížky, líbí se mi stále stejná hudba a baví mě stále stejné věci. Jen už pro mě některé věci prostě nejsou důležité. Už nepotřebuji perly a uznání davů. Taky rtěnka mi vydrží i rok, když ji tedy nesežere pes. Z dříve zásadních věcí se staly marginálie. Z drobností poklady. 

A vždycky když malinko zapochybuji, nebo projevím nevděk, osud mi vždycky jasně připomene, že mám o co se bát. Jsem sice v jednom kole, protože seznam toho, co je třeba udělat, se stále rozšiřuje, ale jsem šťastná a žiju na plné pecky. 

A až zestárnu a budu mít spoustu krásných, hlubokých vrásek a bílé vlasy, vidím se sedět na lavičce před naším domem. Dědeček Čech, sice už se stříbrnými vousy, ale se stále stejně čokoládovýma očima mě bude držet za ruku. A jestli neumřeme… :)

@cechova_jana

V minulém životě jsem byla zlobivá holka

V minulém životě jsem byla asi zlobivá holka. 

Život se se mnou nemaže. 

Otec zálibu v holčičkách, máma v alkoholu a penězích. 

Možná jsem zlobivá i v tomto životě (nevím, jestli se příštího nemám bát :)) 

Potkala jsem skvělého chlapa, tátu mých dětí. Bohužel to je chlap. 

Potkala jsem ženu. Skvělou. Je trochu chlap. Právě má rýmičku. 

A máme společné třetí dítě. Naše děti, všechny tři, mají taky divné rodiče. Ale vím jistě, že jim všichni dáváme to nejlepší ze sebe. Umí dobře trpět s rýmou, stejně jako jsou občas otravně líné po mně. 

Potkala jsem twitter. A několik troufám si říct přátel. Prožívají se mnou trable, co mi tu nechala máma, provází mě nemocí a úsměvy všedních dní. Tímto zdravím KEJDA GANG. 

Jsem lesba. Nic pestřejšího jsem asi potkat nemohla. Nebudu popisovat, jak jako lesby fungujeme. Jak vtipné je vysvětlovat lidem, proč jsem, čím jsem. Kdo má potřebu, ať se zeptá. 

Potkala jsem spousty zlého, spousty dobrého. A nezáleží na tom, jak moc jste studený, nebo teplý.

@ChytraJako

Stopa

Slunečné a přesto mrazivé nedělní ráno. I přes možnost dospávat ze sebe (trochu neochotně) odhazuji peřinu. S mamkou se vydáváme na vlak do vedlejší vesnice, potkáváme se s babičkou a jdeme na hřbitov zapálit svíčku. Důvod je prostý. Můj děda by dnes měl 72. narozeniny. 

Zemřel ve 48 letech. To není moc, není to věk na smrt. Je to jako kdyby měl můj táta zemřít za dva roky a já o něm jednou svým dětem vyprávěla jen historky. Nevěděly by, jaký byl. Ale třeba by jim bylo taky smutno, jako mně, když se dívám na fotku toho přísně vypadajícího kníratého pána, který byl prý má rodina. 

Neznám ho, ale mám ho ráda. Něco málo mě naučil. Jeho příčina smrti mě odjakživa drží daleko od cigaret. Je zvláštní a správné, jak v nás i mrtví lidé dokážou zanechat stopu.

@poetic_brambora

Můj táta

Můj táta kdysi od někoho dostal radu, že dcery jsou moc fajn, dokud nepřijde puberta. Pak se z nich stanou malé bestie. A on se toho chytil a drží dodnes, i když mi je už dvacet čtyři. 

Můj táta se před kolegy a příbuznými moc rád chlubí úspěchy svých dětí. Ale nikdy nás za ty úspěchy nepochválí. 

Můj táta chtěl, abych studovala v zahraničí. Ale po střední škole jsem z toho měla hrozný strach, necítila jsem se na to a on mě nechápal. A občas mi to dost vyčítá – asi proto, že se tím teď nemůže chlubit. 

Můj táta ale hodně nerad cestuje. Považuje to za zbytečné vyhazování peněz. Když jsem chtěla jet na gymplu kamkoli na zájezd, byl z toho vždycky strašný boj a hádky. Vlastně jako ze všeho, co se týkalo peněz… 

Můj táta kdysi někomu do telefonu řekl, že má radši mou mladší ségru. Prý je to normální, každý rodič má k některému dítěti blíž. Omylem jsem to slyšela. 

Můj táta mi dal jedinou radu do vztahu: „A uvědomuješ si, že tyhle věci nejsou jenom o šukání?“ Tehdy mi došlo, že si o mně pořád myslí, že jsem malá bestie, jinak by se mě přece na nic takového nemohl zeptat. A že kvůli tomu odstupu, který si ke mně vytvořil, o mně nic neví. Ten vztah trvá už skoro sedm let, to jen tak mezi řečí… 

Můj táta mě odmalička podporoval v tom, abych se učila jazyky. Odhadl mě dobře, teď studuji jazyky i na vysoké. A jsem díky tomu teď na stáži v Německu. Už nemám strach, ale můj táta vypadal, že je mu to vlastně jedno, že jedu někam pryč. 

Můj táta se mnou prý zase chlubí. Ale do očí mi nikdy neřekl, že je na mě hrdý.

Můj táta o mně dokáže mluvit hezky, jen když nejsem poblíž. A ono to někdy bolí.
@Nesikovna

Máma

Vždycky se mi líbilo, když mi ostatní holky vyprávěly, jak s nimi chodí mamka nakupovat, chodí spolu na obědy, probírají kluky atd. Vždycky jsem to chtěla zažít, ale nejde to. Moje mamka taková není. Všude vypráví, že má se mnou kamarádský vztah, ale nemá. Kdykoliv jí něco řeknu, tak mi odpoví: jsi jen puberťák, mysli na školu, staráš se jen o to, abys byla namalovaná, učesaná, a tak bych mohla pokračovat dál.

Pro někoho jsou tohle maličkosti, ale pro mě to znamená hodně. Svoji mamku mám ráda, ale tohle mi u ní chybí. Myslím, že pro dceru je hodně důležité, aby jí matka naslouchala.

Pokaždé, když přemýšlím o budoucnosti, napadne mě moc otázek. Jaká bych byla já? Byla bych lepší máma? Svěřovalo by se mi moje dítě? Byla bych pro něj vzor? 

Doufám, že až si to za pár let přečtu, zjistím, že jsem byla takovou matkou, kterou jsem já neměla.

@princesss_ell

O rodičích a dětech

Jsem unavená, vyčerpaná, snad dokonce nemocná. Ne snad fyzicky, i když léta stresu se na mně podepsala víc, než by bylo přirozené a zdrávo. Zjišťuji, že po letech, kdy jsem zapomínala žít aspoň chvilkami pro sebe, to už neumím, a přitom bych tolik chtěla! A nejvíc mě děsí, že asi znám příčinu.

Kořeny všeho leží ve vztahu k mým rodičům. Táta – můj první hrdina z mužského světa, táta – nepraktický snílek, ale přesto všechno to byl můj nejlepší učitel. Táta, který měl snahu pochopit můj vnitřní svět, a dokázal jej nesmírně obohacovat, táta, který uměl spálit i vodu na čaj a uměl si sám ze sebe dělat legraci. Táta, kterého pomalu, ale jistě užírala skutečnost, že jednou jedinkrát „ohnul záda“, což ve všech důsledcích vedlo i k jeho předčasné smrti. 

Máma – nesmírně hrdá paní i „umanuté“ dítě, které nikdy plně nedospělo a které naneštěstí svou hrdost a uraženou pýchu stavělo výš než zájmy svých dětí. Máma, která mi nikdy nedokázala říct, že mě má ráda takovou, jaká jsem. Už ve dvanácti jsem byla dospělejší než ona, a dávala mi to z pozice silnějšího „sežrat“. Máma, která mi dost možná nevědomky od raného dětství vnutila pocit, že ať udělám cokoliv, nikdy to nebude v pořádku a správné, protože to nebude podle jejích představ. Možná ze vzdoru, možná z pocitu nebýt jako ona, jsem v životě mockrát šlápla vedle, ale s důstojností a se ctí se s tím srovnala.

Máma zemřela téměř před čtyřmi lety. Otřáslo to mnou – už nikdy nebudu mít šanci si to s ní vyříkat, zůstalo mezi námi spousty nepochopené zášti, možného odporu, ale i veliké lásky, protože přesto všechno to byla moje máma, žena, která mě přivedla na svět a ovlivnila mě víc, než bych si kdy dokázala představit. Odešla i jako můj životní soupeř, kterému jsem celý život „něco“ dokazovala, někdo, kdo mě táhl dál a výš, aniž by o tom měl nejmenší tušení.

Dost možná i proto jsem svůj život, své sny a přání věnovala druhým – handicapované dceři, podobně postiženým dětem, snažím se pomáhat, kde se dá, jako bych v sobě měla vykřičník, který mi donekonečna přikazuje, co dělat, aby máma byla i na tu svou nemilovanou dceru hrdá. Teď teprve mi dochází, že jsem zapomněla na to základní, žít jen sama pro sebe, dělat si radost, být aspoň chvíli sobecká… Nejhorší na tom je, že jsem si „přikázala“ být na to sama, obrnit se silou a nečekat na to, že někdo by mohl chtít být se mnou a to břemeno nést se mnou jen tak, protože by si to přál …

Ten vykřičník ve mně zemřel s mámou a já ztratila impuls, komu co mám dokazovat, protože jsem nikdy nic nedokazovala SOBĚ. A proč také, okolí mě vnímá jako někoho, kdo o sobě mlčí, všechno zvládne, ví a umí, jako silnou osobnost, aniž by tušili, co se skrývá v mém vnitřním světě. Že právě teď mi dochází, že jsem se celá léta starala o druhé, ale o sebe jsem se dávno přestala starat, natož abych to chtěla po někom jiném. Že o svých pocitech zmařeného života vlastně vůbec nemluvím, abych neměla pocit, že obtěžuji, a snažím se tu prázdnotu maskovat humorem, který má skrýt, že se za to vlastně stydím. Vím jedno, nevím, jak dál žít a jsem z toho bezradná ...

D.

Jsme na to tři

Byly jsme doma tři holky. Hádaly jsme se, praly, dělaly si naschvály. Nejmladší sestře jsme pravidelně našeptávaly, že je adoptovaná, že není naše, protože byla blondýnka a my dvě brunety. Děti umí být kruté. 

V dětství jsem naši početnost vnímala jako velkou nevýhodu. Vzadu v autě jsme se mačkaly. V restauraci měli málokdy stůl pro pět – vždycky jsem nesnášela, když jsme museli sedět zvlášt. Co pamatuji, nikdy nešlo přistrčit židli. Psací stůl jsme měli jen jeden, v obýváku. Jedna se učila konferenčního stolku, jedna u psacího stolu a „Máma má mísu“ se psalo v kuchyni. 

Nyní vcházíme do druhé půlky života a jsme pořád tři. Každá trošku jinde. Zeměpisně i jinak. Už se nehádáme, máme se rády a víme, že jsme z jednoho vrhu. A najednou nám dochází, jak moc nás rodiče měli rádi. Že si nás pořídili tři. Protože ve třech se to lépe táhne. Nejen v dobách radosti a hojnosti, ale i v dobách zlých. Těch nejhorších. 

Nevím, jestli rodiče mysleli i na to, až budou odcházet. Že to bude na jednoho moc. A kvůli tomu nás měli tři. A taky nás tak vychovali. Abychom se navzájem podrželi, až nám bude kvůli jejich odchodu nejhůř. Za to jim moc děkuji. 

Rodičové jedináčků, jestli máte rádi své dítě, pořiďte mu sourozence. Nebo ještě lépe, dva. Pokud to jde. Je to to nejlepší, co pro něj můžete udělat.

@JitkaKopecka

Prostě spolu

Možná tupě prázdný příspěvek, ale... Byla jsem oslovena a nerada zklamávám. 

Kdo četl Na východ od ráje, ví. Vše plné bolesti a přitom tolik lásky plné přes veškeré zrady a rány osudu. 

Dětský domov byl mým prvním "domovem" společně s mým bratrem, ale ne na dlouho. Vzali si nás velmi hodní lidé i se svými dětmi, dvěma syny. Naši rodiče jsou andělé. V životě jsem nezažila rozdíl ze stran rodičů mezi námi dětmi. 

Že nás máma do děcáku dala nebolelo tolik jako, když měl "vlastní" bratr nehodu a je vozíčkář. Ale žije! Nepřestanu děkovat! Má tak dobré srdíčko, vždy a stále by se pro každého rozdával a rozdává. Je jak neustále vzkvétající růže. On je moje inspirace a celý svět. Směje se, dokonce víc než já. 

A co víc dodat, i naše celá rodina. Máme tolik, tolik lásky. 

Ale nebyla jsem tak silná, chodila jsem do AA - anonymní alkoholici a díky bráškovi to zvládla, a nyní do AA - anonymních anorektiček - ne vše se dá zvládnout a rychle se se vším vyrovnat... 

A jak bratr říká: Svět je krásný a nejen pro dnešní den a usměj se už, je to fajn. Změníme k lepšímu jen to co chceme a bude-li nám umožněno, hlavně začít u sebe, to je první krok. Říká: "Mám Tě, znám Tě, chyby máš, ale neodmítl, nedal bych Tě, mám Tě vážně rád. 

Žiji skromně, nemám toho moc, ale jsem víc než bohatá. Já nepotřebuji víc, a stále mohu rozdávat.

L.

Když se rodičovská láska zvrhne

Už dva a půl roku počítám každý den, kdy to všechno přestane. Výhrůžky, násilí, pronásledování, bezesné noci. Ale navenek vypadáme jako relativně spokojená rodina. 

Je krásné, když se rodič odmala dítěti věnuje a přeje mu krásnou budoucnost. Horší je, když se to zvrhne v případ, kdy má rodič pro skoro 18letou dceru naplánovaných dalších 10 let života. Přes jeho rozhodnutí nejede vlak. Žádné soukromí. Urážky za jiný názor a vlastní myšlení. Omezování sociálního kontaktu. Počítač a telefon byly tolik let zakázané. Vybraná VŠ i povolání... 

Dlouho jsem se s tím snažila vyrovnat a hledat, co jsem udělala špatně. Ale nevím. Jsem neskutečně moc vděčná příteli a jeho rodině za velkou podporu. I když to odnesl také, protože když se mne zastal, skončil v úrazové nemocnici. Řeší se to neustále, dlouhou dobu. Otce nezajímá ničí názor. 

Neváhal přijít na mé gymnázium a odhlásit mě ze studia. Měla to být další pomsta, aby jedničkářka neměla maturitu... Naštěstí nepochodil, ale tu nenávist pořád nedokážu pochopit. Nejhorší je ta přetvářka před ostatními. Obrácení skutečnosti proti mně. 

Čeká mě teď maturita, za pět měsíců mi bude osmnáct a já budu konečně moci žít normálně. Radovat se a netřepat se strachy. Jen mám někdy obavu, že se toho nedožiji...

L.

Babička

Vyrůstala jsem na vesnici, obě babičky bydlely na druhém konci. Nechodila jsem k nim často, protože u nich bydleli strejdové a tety s rodinami. Jen o prázdninách, když jsme lítali celý den venku, jsem občas zašla.

Jedna babička byla taková pravá, s šátkem přes vlasy. Pořád pracovala. Doma, starala se o vnoučata i zvířata, zahradu. Když vyšla ven, buďto do kostelíka nebo na kopřivy. I když měla vrásky, oči se jí pořád usmívaly. Při práci si zpívala.

Když k ní přišlo vyzáblé vnouče, vždycky řekla to stejné: “Bože, seš jak lunt, najez se”. A všeho nechala a šla čarovat k plotně. Úplně jedno, v jakou denní dobu, za pár minut v kastrůlku vykouzlila jídlo. Nikdy nemělo název, bylo to jídlo z kastrůlku. Ta nejlepší zelenina nebo domácí vajíčka, maso. Než dobrotu vykouzlila, stačila se poptat, jak mi je. Zatímco z masa se dusila voňavá šťáva, ze mě se trousily radosti i bolesti a babička s tím laskavým úsměvem věděla, co s tím.

Za pár minut na stole na slaměné podložce voněla ta největší dobrota pod sluncem. Mezi cinkáním lžíce o dno kastrolu jsem stačila povyprávět svoje sny, plány i obavy. Pohladila mě po hlavě, dala napít malinové šťávy a na cestu ještě dala mrkev nebo jablko. A zase běžela k další práci.

Duše se nejlíp čistí, když máte laskavou babičku a bříško plné dobrot.

@marki13viden

Bude tu vždycky chybět

Bylo mi 21, psala jsem bakalářku, kterou jsem měla za 3 měsíce odevzdat, a seděla jsem akorát v kavárně, když se to stalo. Volá mi máma a pak brácha, ale já si toho všimla až po chvilce. Volám zpátky. Máma se rozbrečí a říká mi, že táta dostal infarkt a nepřežil ho. Že jsme sami a že to musíme zvládnout. Nebylo mu ani 50 let. 

První týdny si moc nepamatuju, jen pocit, že tu musím být pro mámu, protože jí právě umřel nejbližší člověk na světě. Jsem starší sestra a měla jsem pocit, že se musím o všechny postarat. Po měsíci jsem se poprvé zhroutila, protože moje tělo ten nápor na psychiku nezvládlo. Měla jsem pocit, že musím něco dělat, protože jinak se v tý prázdnotě, co jsem cítila v hrudi, utopím. Měla jsem "kliku" - byl únor 2012 a zrovna vrcholily protesty proti Dobešově reformě vysokých škol. O tom, co se stalo, vědělo jen pár lidí, zoufale jsem totiž potřebovala, aby se ke mně všichni chovali jako dřív. Potřebovala jsem prostor, kde je všechno normální. A tak jsem organizovala demonstrace, chodila do školy a psala bakalářku. 

Myslím, že dokud to člověk nezažije, neumí si to představit. Možná paradoxně mi hodně pomohlo, že jsem se smířila s tím, že už nikdy věci nebudou dobrý a jako dřív. Že tu není někdo, kdo by tu měl být a nikdy nebude. Nebude tu na moji promoci, na moji svatbu, nezažije svoje vnoučata. Nevyhlížela jsem dobu, kdy bude líp, protože jsem měla pocit, že prostě nebude. Uvědomila jsem si, že zítra můžu odejít tak náhle jako on. Že život může být moc krátký na to, abych žila podle scénářů jiných lidí, i když to třeba bude znamenat, že si k některým z nich definitivně zavřu cestu.
@KnapovaKatka

Jaká matka, taká Katka

S maminou to máme od dětství jako na houpačce. Jednou jsme nerozlučné kamarádky, potom se zas nebavíme.

Pravdou je, že celý život se jí marně snažím zavděčit jako spousta dcer svým matkám. Když řeknu svůj názor a jí se nelíbí, ihned mě odsoudí. Když řeknu cokoliv na svou obhajobu, už jsem podle ní uražená, drzá a vůbec ta nejhorší.

Přitom celý život pro ni dělám první poslední, se vším pomáhám. Na rozdíl od bráchy, který dělal průsery, nešel daleko k tomu, aby na ni šáhl, ale stále je zlatíčko.

Vždycky tvrdí, že jsem celá po otci. Ve skutečnosti jsem celá po ní, z otce nemám nic. Vidí to každý. Jen ona to vidět nechce. Poslední období ticha trvalo 4 dlouhé měsíce. Skončilo 2 týdny před termínem mého porodu.

Ale víte, co? Ať jsou naši rodiče jakýkoliv, ať nás na našich dětech cokoliv štve, neodsuzujme jeden druhého za názor, neříkejme jim, co na nich nemáme rádi, přehlížejme jejich chyby. Nelze člověka změnit k obrazu svému. Můžeme si vybrat přítele, ale nevybereme si rodiče ani vlastní děti. Musíme se jednoduše naučit milovat jeden druhého.

Já totiž vím, že to poslední období ticha jí trhalo srdce na milion kousků stejně tak, jako mně, jelikož i přesto, že se tomu brání, v mnohém jsme jedna jak druhá. A obě jsme byly stejně dotčené a hrdé.

A kdykoliv se podívám na svou dceru a maminu, jak si s ní hraje, jsem šťastná, že jsme zakopaly naší válečnou sekeru snad dostatečně hluboko, a že malá má babičku, která jí bude nadevše milovat a bude tu vždy pro ni.

Protože jak stálo na mém svatebním oznámení: Bez rodiny se člověk chvěje zimou v nekonečném vesmíru. A je to pravda. Ať se nám to líbí nebo ne.

@CernaOvca

Osud byl proti

Táta nebyl nejsvatější. Chodil do hospody, rád se bavil. Nakonec se máma rozhodla pro rozvod. Byly mi 4 roky. Táta si našel novou ženu, oženil se se svojí kolegyní z práce. Byl řidičem tramvaje. Od rozvodu jsem ho viděla už jenom jednou, když jsem byla s ním a jeho novou ženou na výletě. 

Život mi změnilo datum 19.9.2011. Stala se ošklivá nehoda na Kotlářce, řidič byl na místě mrtvý. Když přišlo parte, zastavil se mi dech. Tátovo jméno. Už ho nikdy neuvidím. 

Vím, že i přes všechny neshody s mámou mě miloval. Chtěl se mnou obnovit vztah. Jak jsem se dozvěděla od své starší nevlastní sestry, napsal mi tenkrát na můj starý Twitter, na který jsem ztratila přístup. Ta slova mi běží hlavou doteď: Jsem rád, že jsem Tě našel, táta.

Není den, kdy bych si na něho nevzpomněla, ve hvězdách vždycky hledám tu nejjasnější. Na jeho památku moje tělo zdobí růže. 

Všechno zlé je k něčemu dobré. Seznámila jsem se s jeho ženou, kterou si vzal po mámě. Máme se rády a už šest let je tady pořád pro mě. Naučila mě spoustu věcí o tramvajích a díky ní jsem znovu našla lásku k nim, kterou ve mně táta probudil, když jsem byla malá.

A začala jsem si od té doby mnohem, mnohem víc vážit své mámy, protože jiného rodiče už nemám a mít nebudu. 

Važte si svých rodičů. Nikdy nevíte, co se může stát a věřte, že ať se děje cokoliv, milují vás. Jděte, obejměte je a řekněte jim, že je máte rádi.

@alfinak412

U babi

Chodím k babičce pravidelně jednou týdně na návštěvu. Pokaždé mě překvapí, jak moc je z mé návštěvy nadšená. Vždycky mě vítá tak, jak kdyby mě viděla po roce.

A chápu proč. Má si s kým pokecat, dáme si kávu, něco sladkého. Díváme se spolu na televizi, povídá mi o minulosti, o rodině.

Vidím, že je ráda, že ji vůbec někdo poslouchá. A takové jednoduché činnosti jí ke štěstí stačí. Pro mě to je maličkost věnovat jí pár hodin týdně.

Přesto je hodně seniorů osamocených. Vzpomeňte si na svoji babičku, dědu, klidně jim jen zavolejte, nejlépe je navštivte a naslouchejte jim, povídejte jim.

@fewwordsdotrick

První láska na druhou

Den před didakťákem z češtiny mi bylo strašně zle. U někoho by to bylo pochopitelné, protože stres dělá divy, ale já se nikdy nějak nestresovala. V den maturity mě k ránu vzbudilo zvracení, bylo mi mdlo, točila se mi hlava. Šla jsem k doktorce, aby mi na to něco dala, abych mohla jít do školy. Zeptala se na otázku, která mě zaskočila víc než cokoliv jiného. Prý jestli nejsem těhotná. Neuměla jsem odpovědět. Hned jsem běžela do lékárny a koupila si těhotenský test. Pár hodin před písemnou maturitou jsem seděla na vaně s pozitivním těhotenským testem v ruce. 

Po maturitě nastal krušný týden, jak to říct rodině a jak příteli. Po týdnu jsem šla na první těhotenskou prohlídku, kde mě napadlo, jak to oznámit. Do krabičky jsem poskládala botičky pro miminko, těhotenskou průkazku, první ultrazvuk a pozitivní test. Dala jsem to příteli jako dárek. Tehdy jsem ho viděla podruhé v životě brečet, brečet štestím. 

Během května jsem úspěšně odmaturovala i ústně a oznámili jsme to našim rodinám. Obě byly šťastné, z čehož mi spadl kámen ze srdce. V červenci jsme se s přítelem nastěhovali do domku, který jsem dostala po babičce a začali si ho zařizovat pro sebe a pro naše prvorozeňátko. 

Těhotenství je krásné období. První kopanec, ultrazvuky, nakupování věcí pro miminko, zařizování pokojíčku. Ale ovšem má to i horší stránky. Nejdřív je vám blbě, pak vás bolí záda, pak musíte chodit co dvacet minut čůrat. Nejhorší jsou ovšem ty hormony. V jednu chvíli nejšťastnější na světě a za okamžik nadávám příteli za to, že kvůli němu vypadám jako kdybych snědla planetu, že mě všechno bolí, a že je to všechno jenom jeho vina. Dalším extrémem jsou chutě. Běžně jsem jedla hranolky se šlehačkou atp. 

Oficiální termín jsem měla 8.11., ale naše zázračné miminko se rozhodlo na svět přijít 1.11.2017 v 1:11 v noci. V okamžik, kdy jsem ho viděla, šla všechna bolest stranou, byla jsem máma. Těch 9 měsíců nošení a hodiny porodu stály za to. Za ruku mě držel přítel, říkal mi, jak je na mě pyšný a jak mě miluje, doktor říkal, že mám zdravého chlapečka. 

S mým prvním klukem, se kterým jsem už skoro 5 let, mám nádherného syna. V roce 2017 jsem dokázala něco neskutečného. Tenhle rok je pro mě zatím nejlepší rok života. 

S láskou napsala Lea (@JsemMatka)