Občas se musím zastavit a poděkovat za to, že jsem prožila
výjimečný den.
Třeba ten den, kdy se mi podařilo v práci požádat kolegy
několikrát o pomoc, dojít na druhý konec kanceláře na oddělení, kde nikoho
neznám, zapojit se do několika konverzací o společných zájmech, a nezávazně
prohodit vtipnou poznámku, které se zasmála i druhá strana a nejen já. A ještě
vděčnější jsem, když takových dnů následuje několik po sobě, a jsou završené
třeba pozváním na pivo, které dokonce přijmu.
Pokud vám to přijde jako naprosto normální den, přeju vám
to. Jenomže pro mě tohle normální není ani trochu. Takové dny v mé mysli ještě
nedávno existovaly jenom jako mlhavá představa toho, jak asi proplouvají
životem „normální“ lidi, které nebrzdí diagnózy jako Aspergerův syndrom,
sociální fobie, úzkostná porucha, ani nespočetné zážitky, kdy jim někdo dal
najevo, že fakt nikoho nezajímají a nemají si s ostatními co říct.
Využívala jsem toho, že udržím v hlavě neskutečné množství
informací, a snažila jsem se vstřebat všechno, jen abych nemusela nikoho žádat
o pomoc. Bála jsem se být jakkoliv závislá na ostatních lidech, a tak jsem byla
pořád, prakticky celý život, sama. Někdy jsem se radovala, jak je mi bez lidí
dobře, jindy jsem probrečela hodiny jen proto, že jsem si tak strašně přála
zažít ten pocit, že žiju normálně, že mám kolem sebe lidi, se kterými si
rozumím, a že nejsem sama úplně na všechno.
Trvalo 27 let, než se mi podařilo – aspoň občas – prožít
den, který by se dal popsat jako normální, mít plány na několik dní dopředu a
nemuset je odmítnout, protože mě přemohla úzkost, být někam pozvána a nemuset
se vnucovat. A za tyhle všechny dny opravdu upřímně děkuju, protože je jich
málo a nepřicházejí samozřejmě. Pořád ještě převládají takové, kdy mi moje
vnitřní nastavení nedovolí se zapojit mezi lidi, mozek servíruje jeden
katastrofický scénář za druhým, a srdce tluče na poplach, a když už se
probojuju skrz nějakou společenskou interakci, jsem vyčerpaná.
Proto jeden z nejkrásnějších pocitů, které znám, je cítit se
jako vítaný host, konverzační partner, normální člověk, a nikoliv jako chodící
balík diagnóz.
@HolubiPrincezna
