Kam čert nemůže, nastrčí předsudky

V Indii je menstruující žena považována za nečistou. Podobné je to ve většině států Afriky. V Ghaně nesmí krvácející holky překročit řeku, což má za následek třeba to, že nemohou do školy. V Nepálu jsou na týden vyhnané do studené chatrče k ostatním menstruujícím ženám, nesmí jíst stejné jídlo, nesmí se bavit se svou rodinou. V Afghánistánu se dívky během menstruace nesmí koupat.

Neznalost biologie vyústila nejen do mýtů, ale i do šikany. V různých koutech světa se lidé pošklebují ženám, které mají na sukních a kalhotách tmavé fleky. Způsobuje to nejen nedostatek informací, ale i nedostatek hygienických prostředků. Žádnej flek na kaťatech – žádná šikana. Jenže v zemích, kde není vždycky voda, nebývá ani vložka. Holky pak používají bahno, listí, kusy matrace, staré utěrky a další věci, které často vedou k zánětům a jiným nemocem.

Čtyři měsíce jsem pracovala u neziskovky, která se statečně snaží bojovat proti této stigmatizaci. Byly chvíle, kdy jsem se cítila fakt blbě, protože všechny ty brožury, videa s vysvětlením a další podpůrné materiály jsou někdy stejně ignorovány. I lidmi, kteří mají přístup k internetu a mohou si vygooglit, co je a co není pravda. Stejně vám budou psát, že měsíční cyklus není normální. A je jedno, jestli jsou z Nigérie, Etiopie, Nepálu nebo Malajsie.

Bude trvat spoustu let, než to holky z Afriky a dalších míst budou mít tak lehké, jako já, které přítel napíše, že mi tampóny klidně koupí a ještě vyfotí regál v supermarketu, abych si mohla vybrat, které tedy chci. Ostatně, nad touhle samozřejmostí se občas protočí panenky i některým kolegům z oboru.

@AlbinaMrazova

Otevřený dopis

Vážený pane předsedo senátu,  

vážený pane předsedo sněmovny, 

s úzkostí sledujeme, jak Ministerstvo vnitra ČR zamítá žádosti o mezinárodní ochranu (tzv. azyl) žadatelům, které známe jako „72 čínských křesťanů“. Ministerstvo svá rozhodnutí zdůvodňuje faktem, že se žadatelům nepodařilo objektivně prokázat pronásledování, které uvádějí ve svých žádostech o azyl v naší zemi. Ministerstvo, které podniklo podle slov ministra vnitra vlastní šetření v Číně, tak postupuje podle platných zákonů naší země a Evropské unie. 

Podle svědectví čínských žadatelů jsou ale ve své zemi ohroženi a pronásledováni kvůli své víře tajnými službami čínského státu. Získat o tom objektivní informace je z principu nemožné, musely by je poskytnout právě tyto represivní složky. Přes důkazní nedostatečnost se nám zdá, že obavy o život a z pronásledování jsou velmi pravděpodobné nebo pravdivé. Proto považujeme za velmi důležité, jak se my, naše země, zachováme k těmto lidem i po neudělení azylu, zda jim poskytneme např. doplňkovou ochranu nebo povolení k pobytu z humanitárních důvodů, tedy že je nevyhostíme do země původu. Pronásledování, které dnes neumíme doložit, by se po emigraci a navrácení změnilo v děsivou jistotu.

Apelujeme na vás, my, občané České republiky, věřící i nevěřící, abyste trvali na tom, že naše země patří mezi světové bezpečné země, které v případě nedostatku důkazů, ale při vysoké pravděpodobnosti existenčního ohrožení, žadatele o azyl ochrání. Charakter naší země spoluvytvářelo a spoluvytváří křesťanství. Proto je naší prvořadou povinností ochránit kohokoliv, kdo je v nouzi. Takový solidární postoj je pro nás ctí, ale i největší lidskou, státnickou a zcela jistě i ekonomickou investicí do budoucnosti. 

S úctou, poděkováním a s pozdravem vaši 

Svatopluk Karásek, David Titěra, Alžběta Lněničková, Tomáš Cejp

Dopis v plném znění a petice k podepsání - e-petice.cz/cina

Život v multikulti světě

Už pár let slýchám, že ČR by se měla bát multikulti společnosti. Nikdy jsem tomu moc nevěřila, ostatně jsem měla od dětství možnost cestovat, kultury opravdu poznávat a udělat si vlastní obrázek. Nicméně pravé multikulti jsem začala zažívat před půl rokem, když jsem nastoupila na vysokou do Anglie. 

A víte co? Je to boží. Multikulturalismus je absolutně úžasná a nesmírně obohacující věc. Kupříkladu na kolejním bytě je nás zhruba stejně "bílých" a "černých" a navrch dva asiati. Měla jsem s nimi někdy problém? Ne (teda krom toho, že jsou ohromní bordeláři, ale to je problém napříč všemi národnostmi a rasami). Naopak na některých mě baví spontánnost, u jiných obdivuju cílevědomost. Stejně tak ve škole je to ohromná výhoda. Dělíme se o různé zážitky a zkušenosti ze všech možných národností a kultur. Takto by mě čistá teorie nikdy neobohatila. 

Británie mi oproti Česku přijde jako ráj rozmanitosti. A líbí se mi to. Naopak mi vadí, když proti cizím kulturám brojí někdo, kdo v životě potkal maximálně Vietnamce na tržnici (no offense, je to nejblbější příklad, co mě napadl). 

Evropská kultura je skvělá, važme si jí, ale nezavrhujme ty ostatní. Mohli bychom totiž zamrznout na jednom místě a to by nebylo dobře.

@_ohh_deer

O strachu a pohledech

A nebojíš se ho?“, ptá se mě babička, když jí vyprávím o svém novém panu domácím. Je to totiž černoch, navíc z Afriky, takže kdo ví, co se mu honí hlavou. Trochu popuzeně odpovídám přednáškou o rasové rovnosti a předsudcích, načež přidávám informaci o tom, že pan domácí má rodinu ve Francii a doktorát z biochemie. Nakonec radši měníme téma. Když o chvíli později vypínám Skype, mám pocit, že moje vlastní rodina je plná rasistických hňupů.

Abych si spravila náladu, vyrážím ven. Na rohu vyzvedávám kamaráda z Indie, a společně zamíříme k nedaleké hospodě, kde čeká zbytek naší Erasmácké skupinky. Složení je různorodé, ať se na to podíváte jakkoli – zastoupeny jsou téměř všechny světadíly, 3 různé rasy, 4 náboženská vyznání a 6 studijních oborů. Pořád ještě trochu rozhozená tlumočím svůj rozhovor s babičkou. Kamarád z Francie se směje a přidává historku o tom, jak k němu před pár lety přišel kamarád ze školy – také černoch – a jeho babička s výkřikem „čert“ utekla do pokoje. Zamkla se, a dokud neodešel, nevyšla ven. Celý život totiž žila na vesnici, a černocha viděla poprvé.

Ukazuje se, že podobný příběh má téměř každý. A i když se okolnosti v mnohém liší, jedno mají všechny společné. Strach. Konkrétně strach z neznámého, který je přirozenou, a dokonce zdravou reakcí. Uvědomila jsem si, že svět, ve kterém žiju já, a svět, ve kterém celý život funguje moje babička, jsou si v některých věcech hodně vzdálené. Zatímco pro mě je kontakt s lidmi z různých koutů normální a přirozený, pro babičku, která kromě několika dovolených v Bibione s cestovkou nikdy neopustila Čechy, je to úplně neznámý svět. Černochy zná jen z televize, a pak možná jako kanibaly z Robinsona Crusoe. Samozřejmě, že nemá tušení, co od nich čekat.

Smířila jsem se s tím, že babička bude k cizincům s nedůvěrou nejspíš přistupovat pořád, a moje morální kázání s tím mnoho nenadělají. Rozhodla jsem se ale přeci jen něco zkusit – při dalším Skype hovoru jsem babičku přesvědčila k zapojení se do Postcrossingu. Napsala jsem jí anglický text a do emailu poslala vylosované poštovní adresy. Včera jí přišel první pohled zpátky, z Holandska, od dětí z jedné základní školy. Vím, že cestování a setkávání s různými kulturami nejspíš pohledy nenahradí. Když jsem ale dneska Holanďanům překládala babiččinu odpověď, měla jsem z toho radost.

Důležitější než přesvědčit druhé o své pravdě je v diskuzi často umění podívat se na věc jejich očima. A kdo ví – třeba se díky těm pár pohledům babička nakonec dokáže na svět podívat očima mýma. Alespoň trochu. 

unevesty.blogspot.cz

Světoběžnice

Odmala jsem si sepisovala místa, kam bych se chtěla podívat. Když jsem dospěla a našetřila, hned jsem vyrazila na dva týdny do Francie a na týden do Srbska. Další rok jsem donutila kamarády, aby se mnou jeli na den sv. Patrika do Dublinu a celé léto jsem pak strávila na Islandu.
Teď studuji v Dánsku. Ve třídě je nás 11 národností. Společně se učíme přijímat nejen dánskou kulturu, ale i kultury všech našich rodných zemí a dohromady se to hezky mísí. Moje finská spolubydlící třeba jednou přitáhla maso z losa, a protože neuměla moc vařit, nechala přípravu na naší maďarské a iránské spolubydlící. Z půlky jsme tak měly guláš, z druhé půlky kebab. Jasně, že to není jako domácí knedlík nebo máminy koláče, ale v zahraničí jsem zjistila, že domov je tam, kde si ho udělám.
V Dánsku mi to netrvalo ani dva týdny. Dánové sice působí na první pohled uzavřeně, ale ve skutečnosti jsou velmi otevření. Když se staneš jejich přítelem, vždycky vymyslí, jak ti pomoct, kdykoli to potřebuješ. Jsou svým způsobem velmi skromní – nevadí jim platit vysoké daně nebo zaplatit větší sumu v restauraci, protože si uvědomují, že to funguje, a že na oplátku bude mít číšník z čeho žít. Daleko více si užívají maličkostí, což doufám, že se od nich naučím a třeba mě to zláká se tu usídlit napořád.
Cestování se ale vzdát nehodlám. V dubnu se školou pojedeme do San Francisca, v létě chci v Africe zkusit dobrovolnictví. Příští rok se chystám na stáž na Nový Zéland. A dál? Zatím neplánuju. Uvidím, kam mě vítr zavane.
@AlbinaMrazova

Národnostní ombré

Vstávám.

„Chào bố,” pozdravím tátu.

„Ahoj,” řeknu mamce.

Blíží se nový lunární rok, což znamená přibližně stejné množství jídla jako na Vánoce, akorát místo řízků, bramborového salátu a cukroví budou na stole jarní závitky, vietnamská polévka phở a samozřejmě bánh chưng. Táta pozve mamky bráchu, který se oženil s Ukrajinkou, a přijde i mamky sestra, která se provdala za Slováka. Všichni si v 18:00 (ve Vietnamu půlnoc) popřejeme hodně štěstí do nového roku a budeme se bavit do noci. 

V pátek večer budu nejspíš u své české kamarádky společně s mojí vietnamskou kamarádkou. Národnostní ombré tomu říkám. Probíráme, co se stalo ten týden ve škole, v našich životech, mluvíme o knihách a filmech, při tom posloucháme korejskou nebo americkou hudbu a cpeme se pizzou.  

Rodiče jsou každý jiné rasy, mají různé mateřské jazyky, uctívají jiné tradice a kulturu, přesto jsou šťastně svoji už 20 let a já, společně se svými dvěma sourozenci, jsem toho důkazem. Táta mi rád povídá o tom, jaký je život ve Vietnamu, mamka zase ráda mluví o svém dětství tady v Čechách, je ale jedno téma, o kterém mluví oba rádi: „A jak bylo ve škole? Dostal jsi jedničku?” 

Každý jsme úplně jiní, ale svým způsobem jsme si vlastně neuvěřitelně podobní.

@spacemanDom