Další skvělý ráno, kdy se probouzím vedle přítele a potichu vyklouzávám z postele, abych si nachystala snídani a mohla jít odcvičit svých 30 minut. Jako každý den pak musím stihnout vyvenčit psa a dojet do práce, do které se těším. Hodiny ukazovaly 8:16, bylo úterý a já s pobaveným úsměvem zvedám telefon, na kterém svítí jméno mé lékařky. Asi jsem tam zase něco zapomněla, celá já…
Nevím, kolik ukazovaly hodiny. Seděla jsem na patníku před ordinací a doufala, že se mi vše jen zdá… Další dny jsem byla jako šílená. Jen jsem běhala, s nikým nemluvila, pracovala a sledovala telefon. Konečně zazvonil…
Byla zima, blížily se Vánoce, mně bylo 25 a nevěděla jsem ani co je za den, natož kolik je hodin. Rakovina? Já? Ale já mám přece tolik plánů! Chci sportovat, mít rodinu, něco dokázat, chci žít…
Spousty slz, operace, zmizelá kila, nalezené strachy… Ty hlasy, co zní, jako by to byla jen ozvěna. Ty hlasy, co říkají, že musím zpomalit, musím věřit… Přijímání faktu, že možná nikdy nebudu máma, že možná nebudu…
“Ukradlas mi plány, nechci žít…”
Je středa, hodiny ukazují 16:16. Už nemám toho přítele, už nemám toho psa, tu práci a ani to už nejsem možná tehdejší já. Jsem o pár let starší. Ale taky už nemám takový strach, že něco nedokážu, protože tohle jsem dokázala! A možná nebudu nikdy těhotná, ale rozhodně vím, že jednou budu máma a že mám plány a že chci žít!
B.
