Pojď, dnes rozvrátíme heterosexuální rodinu

V poslední době se v Česku bouřlivě diskutuje o tom, jestli je naše země připravená na změnu občanského zákoníku, který by umožnil gayům a lesbám uzavřít manželství. Ruku v ruce se společenskou debatou padají zvláštní otázky: Ale co když tím rozvrátíme heterosexuální rodiny? Nedojde ke společenskému úpadku? A proč to vůbec měnit, když se můžou registrovat?

Skupina poslanců už sněmovně předložila návrh, který by sňatky umožnil a zároveň zrušil registrované partnerství. Podepsalo ho 46 zákonodárců. Na druhé straně přišlo 37 poslanců s novelou, která chce změnit Listinu základních práv a svobod, a která by stejnopohlavním manželstvím ve výsledku zabránila. Doslova se má rozšířit věta „Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona“ na „Rodina, rodičovství a manželství jako svazek muže a ženy jsou pod ochranou zákona.“ Poslanec, který novelu navrhnul, přispěchal s bonmotem, ve kterém svazek muže s mužem nebo ženy se ženou přirovnal k manželství psa a kočky.

Nynější definici manželství je podle skupiny poslanců, kterou vede člověk přirovnávající lesby a gaye ke zvířatům, potřeba chránit před „ohrožením ze strany snah o její zpochybnění či přetvoření“. Co to znamená v praxi? Dva kluci ráno vstanou, dají si kávu, chytnou se za ruce a vyrazí do světa rozvrátit nějakou heterosexuální rodinu?

Ne. Ti dva kluci spolu chtějí spokojeně žít a mít zodpovědnost za druhého. Věřte mi. Důvěra nebo láska pro ně mají úplně stejný význam jako pro heterosexuální pár. Na rozdíl od něj ale nemůžou prožít svatbu se všemi náležitostmi, výhodami a zodpovědností. Mají nárok na vdovecký důchod? Ne. Mohou společně osvojit dítě z ústavu? Ne. Mohou se stát společnými pěstouny? Ne. Mají při registraci nárok na pracovní volno? Ne. A to ještě nezmiňuji otázku společného jmění manželů nebo třeba společného příjmení…

Že je hlavním důvodem uzavírání manželství výchova dětí? Ano, jedním z mnoha důvodů bezesporu je! Nesmíme ale vidět svět černobíle. Existují totiž taky heterosexuální páry, které děti nechtějí, případně je mít ani třeba ze zdravotních důvodů nemůžou. A stejně se berou a mají svatbu. Je to tak naprosto v pořádku.

Nehledě na to, že mnoho stejnopohlavních párů děti vychovává. Jsou jich v Česku stovky až tisíce. Nejde o nic jiného než přizpůsobit legislativu současnému stavu světa. Dítě by mělo mít stejná práva ke svým rodičům v gay a lesbických rodinách stejně jako v těch heterosexuálních.

Nejde ale jen o praktické záležitosti. Manželství je taky symbolem. Jde o pocit, že se všem dostane stejného společenského uznání. Neexistuje rozdíl mezi hetero a homo láskou. Manželství pro všechny navíc společnost podporuje. Podle únorového průzkumu agentury Median je pro manželství párů stejného pohlaví 75 % Čechů.

Čeho se tedy bojíme? Nebyli bychom první zemí na světě, která by přišla se sociálním experimentem. Institut manželství už zrovnoprávnilo 26 států, ve kterých žije asi miliarda lidí.

@FilipTitlbach

Láska bez hranic

Matka měla svou třináctou komnatu. Dramaticky to oznamovala při každý mý návštěvě ve snaze vyvolat lítost. Tak jsem se pokaždý pokusila o soucitnej pohled a řekla něco ve smyslu, že každej máme něco a někdy je to těžký přijmout. Úmyslně jsem moc nepátrala, matka byla velmi nešťastná, nespokojená a manipulativní žena a s oblibou používala větu: já mám v životě takovou smůlu, že koupit si trpaslíka, tak mi vyroste. 

Jenže nakonec jsem to nevydržela, a když zas začala o třináctý komnatě, vyzvala jsem ji, ať mi to buď řekne, nebo ať o tom už přestane mluvit. 

Šlo o mýho tátu. Učil na fakultě a jeden student u něj pracoval jako pomocná vědecká síla. Stal se i našim rodinným přítelem: každou chvíli se zastavil na návštěvu, půjčoval si naše auto, jezdil s náma na chalupu a já se do něj ve svých 14 zamilovala. Chodili jsme spolu večer po vesnici, líbali se a schovávali před mou mladší sestrou. No a matka přišla s tím, že jednoho dne našla v tátově psacím stroji rozepsanej milostnej dopis právě tomuhle studentovi. A že z toho dopisu pochopila, že to není jen nějakej úlet, ale že otec je gay. A že sama nechápe, jak pak dokázal sám sebe zapřít a zůstat s ní. 

Možná by mi jí bylo líto, možná bych byla i šokovaná, že otec byl teplej a já to nevěděla. Jenže v tý době sem za sebou měla rozchod s partnerem, kterej mi po třech letech vztahu oznámil, že si potřebuje ujasnit svou sexuální orientaci a odešel žít s mužem. Já nemám moc žádný hranice, vnímám víc duši toho druhýho než jeho pohlaví. Je mi jedno, jestli byl táta gay nebo ne, akceptuju, že můj ex dal přednost mužům a absolutně nechápu jakýkoli projevy homofobie. Jo, a zejtra mám rande s holkou:-) Oslovila mě její duše.
@drahomiraba1

Věc MartinMartina

Byla jsem ráda a hodně, hodně jsem se smála. Držela jsem se za ruku se svojí slečnou a chodily jsme spolu po městě a dávaly jsme si polibky, všechno to bylo jako vytržené z romantického filmu a hezké. Bylo to v době, kdy venku rostly pampelišky a v době, kdy vyšlo v naší třídě najevo, že má nejlepší kamarádka a spolužačka nechodí s klukem jménem Martin, ale se slečnou jménem Martina.

Já se nikdy tím, že chodím i s vílami i s chlapci netajila a prostě s nimi byla. Ale právě má kamarádka žila v paralelním vesmíru. Doma o její sexualitě nikdo nevěděl a ostatním kamarádům se to bála říct. Nevím, jestli se naši spolužáci cítili ukřivděni a obelháni při tomhle coming outu, ale celé to bylo bolestivé. Posměch a urážky. Čekala bych, že v dnešní době už se to bere jinak.

O mně to lidé věděli, že to mám jinak. Brali, že nejsem na pohlavní rysy, ale na lidské duše. Nechápali, ale brali. Neuráželi mě a koexistovali se mnou, ale když vyšla najevo celá ta MartinMartina věc, udělalo to bum i v mém světě.

Protože mě kdysi znásilnili, nemám ráda, když na mě lidi mluví a sahají, když jim nedám svolení a v době, kdy rostly pampelišky a zjistilo se, že má nejlepší kamarádka a spolužačka nechodí s klukem Martinem, ale slečnou Martinou, se s tím mluvením a saháním roztrhl pytel. Pánská populace mojí třídy zjišťovala, jestli mě jakožto holku-chodící-s-holkou vzruší jejich doteky a úmyslně si vedle mě sedali a úmyslně na mě sahali. A úmyslně sahali na mou spolužačku, protože taky je holka-na-holky. Nevzrušovalo to ani jednu a ani jedna po tom necítila chuť po mužském údu. Naopak.

Naštěstí to skončilo ze dne na den. Bály jsme se to řešit. Sahání a komentáře se sexistickým podtextem zmizely z ničeho nic, ale ten pocit špinavosti na kůži zůstal ještě dlouho potom. Zase jsem brečela ze spaní a zase jsem myslela na to, jak na mě sahá někdo, komu jsem to nedovolila.

Ono se mluví o tom, jakého se homosexuálům, pansexuálům, bisexuálům a vlastně celé LGBT komunitě dostává pochopení, ale nedostává. Můžeme předstírat, že jsme si rovni, ale pořád NEJSME. Vždycky tady budou kluci, který chtějí zjistit, jestli udělají lesbu vlhkou.

@DekadentniBarca

V minulém životě jsem byla zlobivá holka

V minulém životě jsem byla asi zlobivá holka. 

Život se se mnou nemaže. 

Otec zálibu v holčičkách, máma v alkoholu a penězích. 

Možná jsem zlobivá i v tomto životě (nevím, jestli se příštího nemám bát :)) 

Potkala jsem skvělého chlapa, tátu mých dětí. Bohužel to je chlap. 

Potkala jsem ženu. Skvělou. Je trochu chlap. Právě má rýmičku. 

A máme společné třetí dítě. Naše děti, všechny tři, mají taky divné rodiče. Ale vím jistě, že jim všichni dáváme to nejlepší ze sebe. Umí dobře trpět s rýmou, stejně jako jsou občas otravně líné po mně. 

Potkala jsem twitter. A několik troufám si říct přátel. Prožívají se mnou trable, co mi tu nechala máma, provází mě nemocí a úsměvy všedních dní. Tímto zdravím KEJDA GANG. 

Jsem lesba. Nic pestřejšího jsem asi potkat nemohla. Nebudu popisovat, jak jako lesby fungujeme. Jak vtipné je vysvětlovat lidem, proč jsem, čím jsem. Kdo má potřebu, ať se zeptá. 

Potkala jsem spousty zlého, spousty dobrého. A nezáleží na tom, jak moc jste studený, nebo teplý.

@ChytraJako

Ani holka, ani kluk

Jako dítě jsem svoje pohlaví nevnímala. Na jednom karnevale jsem byla za Pocahontas, na druhém za Asterixe a nepřišlo mi to ani trochu divné. Když jsem se v sedmnácti mámě svěřila, že se ve svém ženském těle necítím dobře, zeptala se mě, zda bych chtěla být mužem. Řekla jsem ne, mužem ne. To už radši dítětem, co žádný gender neřeší. Skoro deset let poté jsem to, že se necítím být ženou - ale ani mužem - řekla sexuologovi a znepokojilo mě, jak snadno mě i tak zařadil do škatulky "FtM transsexuál". Původně jsem chtěla vyzkoušet, co by s mým tělem udělal testosteron, ale vysrabila jsem ze strachu, že by mě někdo mohl tlačil do něčeho, co ve skutečnosti nechci.

To, že existují nebinární lidé, takoví, kteří nejsou ani muži, ani ženami, jsem se dozvěděla teprve před pár lety. To, že je spousta lidí (bohužel i v rámci LGBT komunity) pohrdavě tituluje jako "special snowflakes" a jejich identitu považuje za nějaký rozmar a módní výstřelek, jsem se dozvěděla velmi záhy po tom.

Můj vnitřní coming out byl obrovská úleva, ale taky začátek boje o vlastní sebeurčení a sebepřijetí. Víte, když vám okolí pořád otlouká o hlavu, že si své pocity a zkušenosti vymýšlíte, abyste byli zajímaví, začnete časem přemýšlet, jestli na tom přeci jen něco není. Takže se pak sami trýzníte otázkami jako: Můžu být trans, když o sobě mluvím v ženském rodě? Když ňuchám roztomilá zvířátka? Když si občas místo binderu a trička vezmu podprdu a šaty? Můžu svou zkušenost se sexismem označovat jako zkušenost ženy, i když vlastně žena nejsem, ale 99 % lidí mě tak vnímá? Můžu žít s mužem, který je "hetero"? Můžu používat růžový šampon "pro ni", protože prostě voní mnohem líp než ty ostatní?!

Můžu. Můžete. Protože nic z toho nemění nic na tom, kým jste. A to, kým jste, víte nejlépe vy. Nikdo jiný.

PS: Pokud řešíte jakékoli otázky ohledně své genderové identity a hledáte komunitu, kde by vás přijali a podpořili, na 100 % se zaručuju za lidi z Trans*parent (www.transparentprague.cz). Jejich podpůrné skupiny jsou vstřícné k introvertům a klidně můžete celou dobu jen mlčet a poslouchat.

Deset let

Před deseti lety jsem si vzal chlapa.

Chlapa o 16 let mladšího.

Můj partner měl po dlouhodobých problémech doma nastoupit na psychiatrii pro akutní deprese.

Toho rána někdo zaklepal na parapet a tam stál on.

Měl jsem jít do práce, ale napřed jsem musel vyvenčit psa.
Tak jsem šel ven a s Michalem jsme si povídali.

Říkal mi své pocity, strachy a obavy.

A najednou řekl: vezmeš si mě?

Nemusel jsem vůbec přemýšlet a odpověděl ano.

V prosinci byla svatba a začal společný život.

Bylo to takové nové, prostě krásné.

Vše zalévalo slunce, vše bylo tak snadné, i problémy.

Jak plynul čas, přišlo i období, kdy to vypadalo na rozchod, ale ani jeden nebyl schopen to ukončit.

Prostě krize, tvrdá krize.

Trvalo to zhruba rok. Štěstí se změnilo v neštěstí.

Smutek, absolutní zmatek. Láska odešla.

Ale když už byla beznaděj neúnosná, tak najednou se vše zlomilo.

Vše je opět zalito sluncem.

Vztahová krize nás zocelila, posílila a teď víme, co dělat, když se něco nedaří.

Máme se na koho spolehnout.

Vážíme si jeden druhého.
@Ales89199867

Coming out

Pocházím z vesnice, kde na lesbu koukají, jako kdyby se jim po ulici procházel kyklop. Proto byl pro mě coming out něco, co mi způsobilo utrpení. Utrpení v podobě nocí strávených schoulená v klubíčku, klepajíc se, vystrašená.

Strach z reakce okolí dělal v mé hlavě šílený věci. Panické ataky. Až mě napadlo - „Možná by to nakonec bylo lepší, kdybych nebyla. Asi by mi bylo líp“. V tu chvíli jsem nespala už třetí den.

Uvědomila jsem si, že potřebuju pomoc.

Byla skoro půlnoc. Sebrala jsem se a šla jsem všechno říct rodičům. Jejich reakce byla skvělá. Oni jsou skvělí. Jediný, z čeho měli strach, bylo to, jak to vezme okolí. Že díky tomu budu mít těžký život. 

Ale proč by se gayové měli stydět držet se na ulici za ruku? Jsme přeci stejní jako vy ostatní. 

To, jak jsou dnes lidé v rámci možností tolerantní k LGBT komunitě je určitě pokrok. Ale tolerance se může lehce přehoupnout ke lhostejnosti. Uvidíte, jak někdo na ulici nadává gayům a půjdete dál.

Proto se mi líbilo téma Prague Pride 2017. „Nechceme toleranci, ale respekt“

Tolerance znamená, že když uvidíte na ulici dva gaye držící se za ruku, budete se na ně sice koukat skrz prsty, ale nezačnete jim nadávat. Respekt znamená, že se nad tím vůbec nepozastavíte a budete je brát jako sobě rovný. Stejně tak, jako kdyby tam šli dva heteráci.

Bylo by hezké, kdyby si už nikdo nemusel projít stavy, které potkaly mě. Stavy, které mě dohnaly k chuti umřít. I vy můžete pomoct někomu, kdo nebude muset od svých patnácti let brát antidepresiva a usínat jen díky Neurolu. 

Netolerujte.

Respektujte.
@teplyzvasty

Homofobie = nenávist

Nechápu, co někteří proti gayům mají?
Opravdu jsem tolik jiný?
Dýchám, jím, spím, žiju a pracuju stejně jako všichni lidé.
A přesto podle dost lidí, včetně vlastní mamky, "nejsem normální".
"Chytit se ve městě za ruku se nesluší. Co by si pomysleli lidé?"

Já si tento úděl nevybral. Nebylo to moje přání a rozhodnutí.
Ale je to tak. Jsem jaký jsem a jiný už nebudu.
Smířil jsem se se svým osudem a pochopil, že nejsem odlišný.
Jsem normální. Mám právo žít a milovat.
Ať si říká, kdo chce, co chce.

Nechci fňukat a stěžovat si. Ale některé věci zamrzí.
Ostatní ať si trhnou, lidi nezměním. Ale když je to v rodině...
Mámin přítel, de facto nevlastní táta, a táta mojí mladší sestry.
Nikdy se s tím nesmířil.
Zakázal příteli vstoupit k nám domů.
A když si jej sestra přidala do přátel na FB, tak se rozzuřil a donutil ji si jej odebrat.
Jsme snad já a můj přítel méněcenní?
To on a jemu podobní jedinci zaslepení homofobií nejsou normální.
Homofobie není normální.
@JanHonzaProusek

Cesta za sebepřijetím

Fází, kdy jedinec nachází sám sebe, si v určitém období života musí projít takřka každý člověk. Něco takového je dost individuální, někdo od začátku ví, co chce, a jde si za tím. A pak tu jsou takoví (jako třeba já), kteří všechno, včetně sebe samotných, objevují postupně.

Vyrostla jsem na konzervativním maloměstě, kde má vše svůj řád, a ze strany prarodičů o mně bylo předem rozhodnuto, že ze mě bude křesťanka, jak se sluší a patří. Vše šlo podle plánu do té doby, než mi začaly docházet jednotlivé souvislosti. Postupně jsem ztrácela víru v Boha a přicházela na to, že se vymykám tomu, co mi bylo celou dobu vtloukáno do hlavy. Požadavky, které na mne byly celou dobu kladeny, způsobily, že jsem se čím dál víc uzavírala do sebe a nemohla se srovnat s tím, že nejsem tak úplně hetero a celkově do svého okolí nezapadám.

To se změnilo po mém nástupu na střední v Brně, kde jsem mimo jiné poznala lidi, kteří mi dodali naději, že nejsem tak divná, jak jsem se zpočátku viděla. Jednoho dne jsem dojela domů s tím, že do kostela jít nechci. Dupla jsem si. Prarodiče se na mé rozhodnutí nedívali nijak nadšeně, ale později sami uznali, že to, v co věřím, je moje věc a nemá cenu mě do ničeho nutit.

Od té doby se leccos změnilo. Víru v Boha nahradila stále rostoucí víra v sebe samotnou. S prarodiči mám hezký vztah. Je mi jedno, co si o mně místní drbny povídají. Už dvakrát jsem byla na Pridu, tedy na akci, která je v "našich končinách" stále považována za něco vysoce kontroverzního. O své orientaci jsem řekla zatím jen mladšímu bráchovi, na povídání si na toto téma s ostatními členy rodiny stále sbírám odvahu. 

Co se týče sebepřijetí, čeká mě ještě dlouhá cesta. Jsem si ale jistá, že kdybych se vrátila v čase a svému 14 letému tápajícímu já řekla o svém dosavadním pokroku, nebylo by zklamané, ba naopak.

@leenspe

12 fází, které zažije každý gay z maloměsta

1. Na maloměstě coming out neřešíš a jen zjišťuješ, že kromě tebe existují i jiné buzny. Je příjemným zjištěním, že nejsi sám – najednou se objevují gayové, kteří nevypadají jen jak chlupatí medvědi oblečení v přilnavém latexu z pražského pridu. 

2. I přes všechno to porno, na které pořád koukáš, vůbec nechápeš, jak vztahy mezi gayi fungují. Postupně zjistíš, že se ve skutečnosti v sexu dělí na dvě skupiny – aktivní a pasivní (ok, zanedbatelná část je mezi). Těm, co se neorientují, možná pomůže metafora z baseballu: Aktivní je nadhazovač a pasivní je chytač. 

3. Odjedeš z maloměsta do Prahy na výšku, vyřešíš coming out (protože na střední se ti to řešit nechtělo). Na moje štěstí, všichni včetně rodičů s tím byli naprosto v pohodě – což je odkaz taky dalším generacím: I když si všichni z buzen dělají prdel, to ještě neznamená, že to přijmou nějak špatně. 

4. Protože si vůbec gaye na střední neřešil, dozvíš se o něčem jako je iBoys. 

5. Po nějaké době si uvědomíš, že všem jde jen o sex. 

6. Najdeš si první lásku. A zdá se, že nejde jen o sex. 

7. Zjistíš, že první láska byl nevyoutovanej kluk z hluboce věřící moravské rodiny. Takže o svoje panictví si přišel s někým, o kom již v životě nikdy neuslyšíš. 

8. Po několika měsících (nebo možná letech) najdeš kluka, který se zamiluje do tebe. Ale tobě je to jedno, protože alespoň máš ten sex. 

9. Takhle to pokračuje několik dalších let, zkoušíš vztahy, různé fetiše různých kluků na různých místech. A k ničemu to nevede. 

10. Uvědomíš si, že ti není ani pětadvacet a všichni gayové na tomhle světě dělají vše jen proto, aby se již první zprávou na kterékoliv seznamce (jako „chcu sex“) nebo prvním setkáním (až osobně přiznám, že chcu sex) zařadili do black listu lidí, se kterými nechceš mít nic společného. Ale překvapený být nemůžeš, protože jsi to dělal posledních pět let také – protože chceš mít, co jsi během dětství (tedy na střední), neměl. 

11. Tváříš se, že tvůj život je v pohodě a svým nejlepším hetero kamarádům vykládáš, že se nic neděje, i když jsi najednou přestal za jeden měsíc střídat několik chlapů. Začínáš si uvědomovat, že něco jako opravdová láska mezi gayi asi opravdu ani neexistuje. Poslední naději ti dává ten starej strýc, bývalý přítel manželky bratrova bratrance od babičky, o kterého homosexualitě víš samozřejmě od první třídy na základce, protože na vesnici se v rodině za posledních deset let o ničem jiném nemluvilo. 

12. Ale pak si uvědomíš, že ani to nemá smysl. Smíříš se s tím, že i když by mezi gayi láska existovat měla, tak ji ve Friends/Termixu/Termaxu nebo na grindru/tindru/ibku/ badoo/planetromeu/hornetu a kdo ví ještě kde, nenajdeš, protože všude tam jde všem jen o sex. A začínáš zoufat, protože opravdu nevíš, kde ještě bys tu lásku hledat mohl.

@BTweetuje

Jak se to mohlo najednou stát

Být bi aniž by to rodina věděla není nic těžkého. Když jste k tomu introvert, bydlíte sami a ke všemu v zahraničí, tak je to vlastně úplně snadné. Co je taky komu do toho s kým spím. Nic. A tak to taky až do nedávna bylo. Jasně, před lety jsem s jedním žila a rodičům ho představila. Jenomže zatímco oni v myšlenkách plánovali svatbu, já se odhodlávala k rozchodu. Ale o tom třeba někdy příště. 

A pak to přišlo. Pohádka 21. století - na Tinderu swipnete doprava, napíšete na WhatsApp, povedené rande u výběrové kávy a najednou už nejste na Twitteru za největšího cynika a Polovička má vlastní hashtag. Zkrátka je tu vážná známost a je třeba jít s kůží na trh. 

Rodiče jsou tolerantní, chápající, milující a předevších překvapení. Teď se musí s tou novinou poprat. A poprat je přesný výraz. Vědí, že by jim to mělo být jedno, ale ono to tak úplně není. Místo aby se tešili, až je představím, jsou nervózní. Snaží se. Usmívají se, nasadí masku a já předstírám, že to nepoznám. Jediné co se dá dělat, je dát jim čas. 

Teď už to ví i babička. Také je tolerantní, chápající, milující, překvapená a k tomu ze staré školy. Najednou neví, jak se má se mnou bavit a hlavou se ji honí spousta myšlenek. Jak se to mohlo z čista jasna stát? Kdyby zůstala v Praze, tak se to nestane. Co má říct, když se jí někdo zeptá na vnučku?

Ano, přáli by si, aby Polovička byla ve skutečnosti statný Čech a ne drobná Rakušanka. A bylo by hrozně snadný je za to odsoudit, ale to by bylo hrozně nefér. To co já vím několik let, oni vědí jen pár týdnů. Teď je na nich, jak se s tím poperou. 

@klepnepepka

Proč chodím na Pride

Když jsem se poprvé účastnila průvodu Prague Pride, bylo mi 21, měla jsem svoji první přítelkyni a byla jsem natěšená i vyděšená zároveň. Václavské náměstí zářilo v záplavě duhových vlajek, všichni kolem mě se usmívali, tančili a za ruce se držely zamilované páry ve všech věkových kategoriích. Připadala jsem si jako v jiném světě. Pocházím z malého města, se svou orientací jsem se stále ještě trochu prala, nedokázala jsem se svěřit ani rodičům a najednou jsem měla kolem sebe tisíce lidí, kteří se nestyděli, že milují osobu stejného pohlaví a nebáli se s nimi jít ruku v ruce po ulici. Úleva. Smíření. Štěstí.

Tohle všechno a ještě mnohem jsem cítila, když jsem ruku v ruce s holkou, kterou jsem milovala, procházela Prahou, obklopena přáteli a cizími lidmi.

A proto se na Pride stále vracím.

Protože to není tak dávno, kdy i samotná existence Prague Pride byla nepředstavitelná.
Protože to není tak dávno, kdy se lidé báli na ulice držet za ruku.
Protože Prague Pride dává mladým lidem, kteří si uvědomují svoji odlišnou sexuální orientaci, naději, že je čeká šťastný a spokojený život s milovanou osobou.
Protože ve světě stále existuje sedm států, kde se homosexualita trestá smrtí a ve více jak sedmdesáti zemích světa je stále nelegální.
Protože ačkoli LGBT komunita v České republice žije svobodně, miliony leseb, gayů, bisexuálů a transgender osob žijí ve strachu, jsou pronásledovány a čelí diskriminaci a jejich utrpení je potřeba připomínat.
Protože ani u nás jsme ještě nedosáhli rovnoprávnosti, jelikož nemůžeme adoptovat děti našich partnerů, které v mnoha případech od malička vychováváme a rodiči jsme jim ve všech oblastech života, jen stát to po právní stránce neuznává.
Protože jako spousta holek sním, že mě táta jednoho dně odvede k oltáři a já před svými nejbližšími řeknu své vyvolené „ano, beru.“
Protože Prague Pride je oslavou. Oslavou života ve svobodné a otevřené společnosti. Oslavou respektu a tolerance. Oslavou odlišnosti. Oslavou lásky. A na oslavě lásky přece není nic špatného. 
@princessdomik 

Je OK být gay

Nedávno se mě někdo zeptal, proč cpu sexualitu do firmy. Rozuměj, založil jsem na firemním Workplace skupinu Queer a někoho se to dotklo. Ano, jsem gay a nebojím se o tom mluvit. A myslím si, že české firmy by měly být v přístupu k LGBT komunitě více otevřené.

Já sám jsem si prošel coming-outem ve dvaadvaceti, ke konci 90. let, kdy zdaleka nebylo normální chytit na ulici kluka za ruku. Měl jsem možná to štěstí, že jsem znal v té době jednoho gaye, kluka o 15 let staršího než já sám, který mi řekl zhruba – buď to přijmeš a budeš na to hrdý a budeš šťastný, nebo budeš žít dvojí život a trápit se. A já si vybral to první. Moje máma, silně věřící, mě chtěla vyhodit z domova, dva roky jsme spolu nepromluvili ani slovo, táta, voják z povolání, se za mě postavil a řekl, že důležité je, abych byl já šťastný a v pohodě. To období nebylo lehké, já i rodiče jsme se s tím museli vyrovnat každý po svém, prošel jsem si divokou etapou, rodiče jsem nešetřil – z ušlápnutého introverta to byla asi citelná proměna. Dnes mám s rodiči skvělý vztah a podporují mě a vždy měli rádi i mé partnery. Jsem rodinný typ a můj partner je součástí mé rodiny a já zase jeho.

Komunitu jsem nikdy moc neřešil, až mě bývalý přivedl do PraguePride teamu. A dneska už dělám na čtvrtém ročníku festivalu. Bohužel o to víc jsem začal vnímat ty různé homofobní nálady a celé mi to začalo dávat ještě větší smysl. Ne nadarmo naše letošní kampaň říká, že mezi tolerancí a respektem je velký rozdíl. Nedá se také říct, že by se české firmy přetrhly se snahou o spolupráci s námi, všechny jsou najednou strašně konzervativní a rodinně orientované. Ještě víc mě to mrzí u českých poboček nadnárodních firem, které ve světě patří mezi lídry podpory LGBT diversity. Ale věřím, že i u nás se dočkáme posunu a třeba si jednou svého partnera i budu moci vzít za muže.
@MaroshKramarik

Medvěd na medvědy

Bylo mi asi 20, když mi došlo, proč mě ten „tělocvik“ s mými dosavadními dvěma přítelkyněmi moc nebavil. Detaily nejsou důležité, pocházím z malého města, silně věřící rodiny… samozřejmě, že se u nás nemluvilo nejen o sexu, natož o různých orientacích. Rozhodl jsem se, že teda zůstanu sám a bude.

Tahle představa mi vydržela až do jedné párty, po které jsem skončil v pelíšku s jedním pohledným klučinou. Legrační bylo „ráno poté“ – Jdu se podívat z okna, kde to vlastně jsem. Naprosto anonymní sídliště. Já nahý v cizím bytě. „Kde to do prdele jsem?“ Z pod peřiny se ozvalo: „Vinohrady“. „Do hajzlu, co dělám v Praze?“ „V Brně na Vinohradech, trubko.“

Po několika letech a několika vztazích, nebo snad pokusech o ně,  jsem v podstatě z nudy (při čekání na kamarádku) kouknul na svůj profil na seznamce. Byl tam. Míša75. Ještě teď se mi klepou ruce. Odpověděl jsem a od třetího společného večera spolu žijem. Dnes je to přesně 15 let, 1 měsíc a 22 dní.

Něco, co jsem si na začátku nedokázal představit je pro mě realita. A ano, jsem šťastný, děkuji. V sobě jsem si nakonec všechno srovnal a vyřešil. Dnes je svět jednodušší, s nějakou formou negativní reakce jsem se setkal asi jen dvakrát. Ono si moc lidí nedovolí nějakou urážlivou poznámku, když jeden váží dost přes 100 kilo.

Horší bylo, když se TO dozvěděla Maminka. Věty „co jsem udělala špatně“ byly ty lehčí. Asi po třech měsících mi volala: „Byla jsem se poradit s panem farářem, a on se mě ptal, jakou mám krevní skupinu, a prý matky s krevní skupinou 0 nemívají syny homosexuály. Prý jsou na to terapie, kdybys chtěl najít pomoc.“ Tohle už bylo moc i na mě, i přesto, že jsem sám v podstatě věřící člověk, kontroval jsem: „Fajn, takže ty mi chceš říct, že já deset let kouřím ptáky a přitom stačilo brát penicilin“? Tehdy mi poprvé zavěsila telefon.

O tři měsíce později jsme se usmířili. Mohla za to moje sestra. Zeptala se jí na jednoduchou věc: „Když ho Pán Bůh stvořil takového, jaký je, kdo jseš ty, abys posuzovala, proč to udělal?“ Jít na to teologicky mě nenapadlo. Dnes jsme všichni téměř v pohodě. Dokonce asi před dvěma lety mi Maminka (před Míšou) řekla, že je šťastná, že mám z jejích dětí vlastně nejnormálnější vztah.
@77erup

Spolubydlící

Když se mě někdo zeptá, s kým bydlím, řeknu, že s kamarádem. Když se zeptají, jestli to na mě nezkouší, řeknu, že je gay. Protože mi na tom nepřijde nic zvláštního a je to celkem jasná odpověď na položenou otázku. Často pak přijdou dotazy, jestli si holí nohy, jestli má ten ,,teplej“ hlas, jestli nosí podpatky/krade mi make-up/má čivavu/přebírá mi nápadníky… No… Ne. Je to chlap – nechává nahoře prkýnko a nechápe, proč mám dva ručníky nebo 4 krémy. Bez problému přidělá poličku, odnese prázdný lahve od (mýho) vína, protože jsou těžký a dost toho sní. Taky je to kamarád, takže mi případné nápadníky přeje a nepřebírá. Má větší nohu a lepší pleť, tudíž moje podpatky i make-up mu jsou volný. A i kdyby měl ten ,,nejteplejší“ hlas v Praze, dvě čivavy nebo oholený nohy, bylo by mi to jedno, pokud by se choval tak, jako teď – jako někdo, kdo si mě váží a kdo se podílí na chodu domácnosti dost velkým podílem. Je to člověk, s kterým sdílím koupelnu i občasný večerní splín nebo radost z blbostí. Má stejný smysl pro humor a všude chválí, jak jsem skvělá kuchařka.

A jasně, že si občas vezme růžovou a někdy dýl řeší, co si vzít na sebe. Já zase občas řeknu úplnou kravinu nebo si nasypu sůl do čaje – ale ne proto, že jsem blondýna, ale prostě proto, že jsem jenom člověk… 
@BlondataBehna

První pusa

Už ve dvanácti letech jsem si přestal hrát na schovávanou ve skříni. Místo cesty do Narnie jsem za kabáty objevil svou schovanou sexualitu, která hned věděla, že ke mně patří a že mi pomůže dosáhnout mého pravého já. 

V té době jsem chodil s jednou opravdu krásnou holkou. Místo toho, abychom se drželi za ruce, jsem jí upravoval vlasy a místo líbání jsem jí lakoval nehty. Na naši první pusu jsem se připravoval jako na válku. Starší kamarádi mi řekli, že líbání je úžasný a že nic lepšího nezažili. Důvěřoval jsem jim. Se svou první a poslední dívkou jsme šli do parku, políbili se - a já si říkal: "Tak kde je sakra ten úžasný pocit?!" ... Rozešli jsme se, hned jak jsme se políbili, jelikož ani ona ten pocit neměla.

Když po čase přišlo na líbání se s klukem u hry jménem "Flaška", poprvé jsem zažil ten úžasný pocit, o kterém kluci povídali, a nehodlal jsem si ho nechat vzít. Hodně lidí mě odsuzovalo a ze začátku jsem si z toho dělal hlavu, ale když se nad tím zamyslím, tak je hlavní, abych byl JÁ spokojený sám se sebou. Protože já se sebou budu do konce mého života trávit nejvíce času a né nějaký Franta z 9. B.

Důležité je se najít a milovat sám sebe. Pak vám řeči lidí budou u prdele.
@Mr_Curlicue

Bál

Queer Ball (ples menšin LGBT a jejich přátel) je pro mě každý rok vrcholem plesové sezóny. Tradice návštěv se mě drží již čtvrtým rokem a zatím jsem nikdy nebyla zklamaná. Ráda pozoruji tančící muže s muži, ženy se ženami, ale také kupříkladu muže oblečeného za ženu s jeho lesbickou kamarádkou. Je to normální a nikdo se tomu tady nediví, nikdo se nepohoršuje. Můžete se vodit za ruku s kých chcete, můžete mít penis a přesto nosit dámské šaty.
Transvestité jsou ostatně zajímavá kapitola celého bálu. Každy rok mě uvrhají do deprese chlapi, kteří mají o deset centimetrů vyšší podpadky a chodí na nich lépe než já, a jejichž make-up by ohromil mnoho blogerek nebo youtuberek. A pro jejich šaty či zadky bych vraždila. Nicméně jsou senzační a mají vždy nejvíce šarmu.
Lidi na Queer Ballu nezajímá, zda jste homo, hetero nebo bi. Nejdůležitější je se dobře bavit. Takže odhoďte předsudky a příští rok hurá do Brna.
@whereisthedeer

Lesba

S tátou jsem měla od puberty složitý vztah, po dvacítce jsme se dokonce pohádali natolik, že jsme spolu pak dalšího víc jak půl rok vůbec nepromluvili. Nejspíš i to bylo důvodem, proč jsem čekala až do čtyřiadvaceti, než jsem mu řekla, že jsem lesba.
A vzal to skvěle. Byl trochu smutný, že nebude mít vnoučata, ale jakmile jsem mu vysvětlila, že to dneska už jde, se vším se hned srovnal a měl milion otázek od registrovaného partnerství až po to, jak těžké to pro mě muselo být, když jsem chodila s kluky a trápila se, proč to nefunguje.
Dnes jsme si bližší než kdy dřív, za pár měsíců mu půjdu za svědka a kdo ví, třeba se mnou táta půjde v létě i na Pride!
@princessdomik

Sebepoznávání

V souvislosti s mou homosexualitou, je mi znovu a znovu pokládána jedna otázka „Kdy jsi to zjistil?“. V životě homosexuála nenastává zlom, kdy si uvědomí, že necítí náklonnost k osobám opačného pohlaví. Není to žádné "boom“, které se odehraje, a člověk se stane gayem/lesbou, přičemž od té chvíle je vše vyjasněno. Už samotný pojem "zjistit“ je zavádějící. Nahradil bych ho slovem "přiznat si“ – není totiž těžké si uvědomit něco, co je v člověku zakódováno na genetické bázi, obtížnější je sám v sobě ten fakt zpracovat. A vlastní homosexualita se nezpracovává snadno. Někomu to trvá rok, někomu dvacet. Nezávisle na síle nebo morálních hodnotách člověka. Každý to prožívá, cítí a vnímá jinak a každý má plné právo projít si procesem sebepoznání v libovolném čase.
„Kdy jsi zjistil, že jsi na kluky?“ – Vždycky jsem to věděl. Sám sobě jsem to přiznal ve svých 13 letech, rodině a přátelům o rok později, otevřeně mluvit jsem o tom dokázal ve svých 15, vtipkovat na téma homosexuality zvládám poslední dva roky, tak uvidíme, co bude dál.
@crystalbxy

Coming out

Od patnácti, kdy jsem se poprvé zamiloval do kluka, jsem dlouho bojoval s přiznáním svému okolí, že jsem gay. Nakonec jsem to jednou vyklopil svému nejlepšímu kamarádovi. Ten to přijal skvěle a v ten moment jsem si uvědomil, že se nemám za co stydět. Že když mě takového, jaký jsem, bere ten, na kterém mi záleží úplně nejvíc, tak mi může být úplně jedno, co si o mně kdo další bude myslet.
Nicméně rodičům jsem to oznámil až v osmnácti. Ti to až tak skvěle nepřijali. Snažili se mě přesvědčit, že jsem ještě ve vývinu a všechno to ve mně hapruje a míchá se, a že to nemůžu vědět jistě. Táta si z toho a ze mě dělá od té doby prdel, ale mně to směšný nepřijde. No a máma si furt naivně myslí, že jednoho dne přivedu domů slečnu, ale ehhhh, not gonna happen, mum.
@tomino_tom