Na OCT, on má hlavu v přístroji, sestra chválí spolupráci, já se dívám na monitor.
Vidím. Už to poznám.
Sestra začne na puberťáka šišlat.
Zhluboka dýchám.
Čekárna plná lidí a loužiček roztátého sněhu.
Na střídačku si hladíme a škrabkáme záda. Jsme na to sami. Dva.
Doktorka se hihňá: “Tak se nám to zase rozjelo.”
Puberťák mlčí.
Lékařka mluví o možnosti vynětí sklivce a já jdu do dřepu.
Potom volá na revmatologii, plicní, mluví do sluchátka a my se držíme sebe.
Odběr krve. Žádanky na vyšetření. Termíny. Recepty.
V uších mi šumí vodopád slov; «Tak tohle už vzdávám. Na tohle nemám. Vzdej, vzdej…»
On zašeptá “Já už nechci. Mami…”
Rukou mu zajedu do hustých vlasů a čelo si opřu o jeho, taky šeptám, přes zaťaté zuby; “To zvládneme, neboj.”
@Alex21_3
