Zavřené oči

Říká se, že když při rozhovoru jeden z lidí zavírá oči, tak lže. Já oči zavírám, ale důvod mám jiný. 

Když jsem chodil na základní školu, tak jsem se rozbrečel pokaždé, když mi někdo způsobil příkoří. Asi to bylo tím, že jsem byl „maminčin mazánek“. Maminka mi dávala všechno a před vším mne chránila. Děcka jsou někdy dost zlá a někteří mí „milí“ spolužáci chtěli vidět, jak se mi po tváři koulí slzy. Často mě pošťuchovali, dávali pohlavky, svazovali boty a mnoho dalšího. Bránit se ani utéci jsem nemohl, protože jich většinou bylo víc. Nenapadlo mne nic jiného než zavřít oči. Jednak jsem se bál a jednak jsem asi věřil, že se tím problémy vyřeší. 

Problémy se samozřejmě nevyřešily, zato zavírání očí mi už zůstalo. Bohužel. Dost mi to komplikuje život. Na rande mi slečna, s níž jsme si (i podle jejích slov) náramně rozuměli, řekla, že s postiženým (kvůli zavíraným očím) nic mít nechce. Při pracovním pohovoru mi bylo řečeno, že mi díky zavíraným očím nevěří ani slovo.

Z introvertní povahy, kterou jsem „schytal“ kvůli zkušenostem ze základky, jsem se tak nějak dostal. Zavírané oči mi ale zůstaly. Dobré je, že už to nedělám tak často – a doufám, že dříve či později se tohoto zvyku zbavím úplně. Ledaže dotyčného opravdu nebudu chtít vidět :-)

@pavlikruza

Zpětný záběr

Někomu vadí zlobivé děti v autobuse, jinému řidič, který zavře před nosem, mrzutá obsluha v restauraci nebo protivný spolužák, vulgární prezident nebo neschopní politici. Tyhle situace v nás budí určité emoce. Máme možnost nechat se těmi emocemi vést, nebo jít proti nim.

Vodáci znají povel „kontra“. Povel ke zpětnému záběru, který v pravou chvíli umí vrátit loď do správného směru a předejít potupnému koupání. Když se nechceš koupat ve vlastním negativismu, můžeš jít proti němu.

Když jsi smutný, usměj se. Místo napomenutí matky malého křiklouna zkus někdy pochválit maminku, která si se svým dítkem potichu povídá, aby nezlobilo. Na řidiče se můžeš usmát a zamávat mu, třeba chudák spěchá, protože má zpoždění, končí mu směna a musí vyzvednout děti z družiny. Od mrzuté servírky si můžeš nechat vrátit do koruny nebo můžeš říct „dneska jste nějaká smutná, tak to nechte tak“. Zkus na protivném spolužákovi najít co nejvíc dobrých vlastností. Nadává někdo jako špaček? Pokus se ty dodržovat etiketu jako Špaček. Vadí ti neschopnost politiků, zkus sám něco zorganizovat, třeba jenom výlet pro pár kamarádů.

Tohle nemám tak úplně ze své hlavy. Princip agere contra (latinsky jednat proti) je součásti spirituality řádu jezuitů. Možná jste o nich slyšeli. Možná to nebylo nic pěkného. Zkuste si o nich najít něco pozitivního.
@Jan_Svancara

O kráse

Znám dívku. Poprvé jsem ji uviděla na jakémsi přelidněném místě. Proplouvala množstvím pohledů, mlčky a vyrovnaně, ale jako by měla v obličeji napsáno, že je už unavená ze soudů lidí a svých vlastních myšlenek o nich.

Postupem času se z nás staly kamarádky. Častokrát jsme v konverzaci narazily na její pochyby. Pochyby o ni samé, o jejím zevnějšku, o její kráse. Samozřejmě jsem je s lehkostí vyvracela. Není nic snazšího než v přítomnosti člověka, který si obratem dokázal získat váš obdiv, odpovědět na otázku „Jsem dost dobrá?“ – „Ano, jsi.“

Včera se mezi přáteli po delší době smála na celé kolo. Uvědomila jsem si, jak jsou soudobá měřítka krásy hloupá. Jak zastiňují pravou krásu lidské bytosti. Jak nahlodávají, ne-li ruinují, víru ve vlastní půvab. Za zvuku jejího smíchu jsem si uvědomila, že není jen krásná. Je nádherná.

Příčí se mi jakýkoliv diktát krásy, protože takový soud má v sobě ostudnou dávku povýšenosti a sálá z něj nevlídnost, před kterou se mnoho lidí nedokáže obrnit. Pravá krása má přece tolik variant, které můžeme v druhých objevovat. Vidět a hodnotit jen vzhled člověka je jako zastavit se se zavázanýma očima o stěnu, kterou lze ve skutečnosti lehce obejít a za níž se rozkládá překrásná rozkvetlá zahrada.

@_Augellin

Vrtačky

Každý, kdo bydlí v paneláku, se s tím setkal. Může se to stát kdykoliv. Popřejete dětem dobrou noc a najednou se ozve vrtačka. Nejste tolerantní. Nechápete to. Co tam teď zrovna musí vrtat? To nemohl vrtat někdy jindy? Co je to, sakra, za lidi v tom bytě nad vámi, že? Většinou proneseme nahlas pár sprostých slov, pár mocných kleteb nebo popřejeme dlouhou a bolestivou smrt. A čekáme až se to přežene. Ti odvážnější se jdou zeptat souseda, zda je opravdu nutné zrovna teď vrtat a jak dlouho to ještě bude trvat. Většinou jde o poněkud ostřejší dialog.

Mě na tom nejvíc zaráží to vrtání. Ten zoufalý zvuk. Úplně vidím toho zoufalce, který si v hobby marketu koupil vrták do betonu, který strčil do vrtačky s příklepem, aby půl hodiny vrtal jednu díru. Beton je beton. To je marný. Obdivuji tu výdrž a tu potřebu mít v osm večer připevněnou garnýž. I za cenu, že nakonec zkrátí hmoždinku, vrut, klidně tam nalepí i žvýkačku, jen aby to tam bylo. A teď ještě druhou díru… Další půlhodina extatického vrtání až k samotnému osvícení. 

Možná si u toho připadá jako dobyvatel vzácné rudy v hlubinném dolu. Otřít pot z čela po vyvrtaném půl centimetru, nadechnout se a znovu se pustit do té betonové bestie. Na konci toho všeho se určitě musí dostavit nějaké hormonální opojení či co. Jako odměna za výkon. Já bych mu snad dal i medaili. Jsem opravdu tolerantní. Vrtání mi vůbec nevadí. Většina lidí nevrtá v noci a když už něco vrtají, tak potřebují udělat dvě nebo tři díry. Málokdo se rozhodne, že si přes noc rozvrtá celý byt. Teda pokud není váš soused uživatel pervitinu s psychózou. I to se na sídlišti může stát.

Nedávno se takhle večer ozvalo vrtání. A myslím tím to zoufalé vrtání. Ten zvuk už dobře znám. Manželka se šla rovnou zeptat na jak dlouho to vidí. A jestli je to teda nutné a nepočkalo by to na jindy. Vrátila se s tím, že jde o dvě díry a soused to vidí na hodinu, protože zjistil, že je to samý beton a moc dobře to nejde.

A tak jsem vzal své nářadí a šel za sousedem. Vyvrtat dvě díry totiž trvá cca 5 minut. S nářadím, které by se tak nějak mělo používat k vrtání do betonu. A najednou vidíte, co je to nad vámi za lidi. Máte možnost s nimi mluvit. Pomoct jim a trochu se poznat. Domluvit se, že pokud bude potřeba, tak bydlím dole. Být o něco tolerantnější. Za tím zoufalým zvukem vrtání je totiž člověk, který rád uvítá trochu pomoci.

@LexOlah

Jak pomoct člověku s depresemi?

Deprese a úzkosti všech typů nejsou volba. Je to něco, co máte, nevíte proč, ale prostě máte. Můžete se lidí ptát, proč mají zlomenou nohu a oni vám třeba řeknou, že spadli z kola. Ale když se někoho zeptáte, proč má depresi, nedá vám přímou odpověď. Řekne vám, že je toho na něj moc, ať už ve škole nebo v práci, že je jen unavený... ale to není žádný „pořádný“ důvod pro to, aby měl deprese.

Můžete se ptát na příčiny fyzických onemocnění, ale nemůžete se zeptat autistické osoby, proč má autismus. Může to přijít kdykoliv. Kdekoliv. Nečekaně. Zapomínáte dýchat, nemůžete mluvit, nemůžete se uklidnit... A není k tomu příručka s rychlou pomocí. Každý si musí poradit sám, vy mu můžete být oporou, trochu ho rozptýlit. Nepomůže rozebírání jeho problémů, nepomáhá hraní si na psychologa.

Není jisté, jak dlouho to bude trvat, jak často se to bude dít, jak silné ty stavy budou a jaké budou mít následky. Je to jako domino. Někdo řekne nevinnou poznámku a ta spustí řetězovou reakci, na jejímž konci najdete někoho sedět v koutě.

Věřte, že dotyčný si to moc dobře uvědomuje, není potřeba do něj ještě víc rýpat. A bude vděčný, když mu budete oporou. A třeba to samé udělá pro vás, až to budete potřebovat.

@TeryVlk

Pojď, dnes rozvrátíme heterosexuální rodinu

V poslední době se v Česku bouřlivě diskutuje o tom, jestli je naše země připravená na změnu občanského zákoníku, který by umožnil gayům a lesbám uzavřít manželství. Ruku v ruce se společenskou debatou padají zvláštní otázky: Ale co když tím rozvrátíme heterosexuální rodiny? Nedojde ke společenskému úpadku? A proč to vůbec měnit, když se můžou registrovat?

Skupina poslanců už sněmovně předložila návrh, který by sňatky umožnil a zároveň zrušil registrované partnerství. Podepsalo ho 46 zákonodárců. Na druhé straně přišlo 37 poslanců s novelou, která chce změnit Listinu základních práv a svobod, a která by stejnopohlavním manželstvím ve výsledku zabránila. Doslova se má rozšířit věta „Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona“ na „Rodina, rodičovství a manželství jako svazek muže a ženy jsou pod ochranou zákona.“ Poslanec, který novelu navrhnul, přispěchal s bonmotem, ve kterém svazek muže s mužem nebo ženy se ženou přirovnal k manželství psa a kočky.

Nynější definici manželství je podle skupiny poslanců, kterou vede člověk přirovnávající lesby a gaye ke zvířatům, potřeba chránit před „ohrožením ze strany snah o její zpochybnění či přetvoření“. Co to znamená v praxi? Dva kluci ráno vstanou, dají si kávu, chytnou se za ruce a vyrazí do světa rozvrátit nějakou heterosexuální rodinu?

Ne. Ti dva kluci spolu chtějí spokojeně žít a mít zodpovědnost za druhého. Věřte mi. Důvěra nebo láska pro ně mají úplně stejný význam jako pro heterosexuální pár. Na rozdíl od něj ale nemůžou prožít svatbu se všemi náležitostmi, výhodami a zodpovědností. Mají nárok na vdovecký důchod? Ne. Mohou společně osvojit dítě z ústavu? Ne. Mohou se stát společnými pěstouny? Ne. Mají při registraci nárok na pracovní volno? Ne. A to ještě nezmiňuji otázku společného jmění manželů nebo třeba společného příjmení…

Že je hlavním důvodem uzavírání manželství výchova dětí? Ano, jedním z mnoha důvodů bezesporu je! Nesmíme ale vidět svět černobíle. Existují totiž taky heterosexuální páry, které děti nechtějí, případně je mít ani třeba ze zdravotních důvodů nemůžou. A stejně se berou a mají svatbu. Je to tak naprosto v pořádku.

Nehledě na to, že mnoho stejnopohlavních párů děti vychovává. Jsou jich v Česku stovky až tisíce. Nejde o nic jiného než přizpůsobit legislativu současnému stavu světa. Dítě by mělo mít stejná práva ke svým rodičům v gay a lesbických rodinách stejně jako v těch heterosexuálních.

Nejde ale jen o praktické záležitosti. Manželství je taky symbolem. Jde o pocit, že se všem dostane stejného společenského uznání. Neexistuje rozdíl mezi hetero a homo láskou. Manželství pro všechny navíc společnost podporuje. Podle únorového průzkumu agentury Median je pro manželství párů stejného pohlaví 75 % Čechů.

Čeho se tedy bojíme? Nebyli bychom první zemí na světě, která by přišla se sociálním experimentem. Institut manželství už zrovnoprávnilo 26 států, ve kterých žije asi miliarda lidí.

@FilipTitlbach

Člověk člověku člověkem

Před několika měsíci jsem napsala, jak Twitter z mého pohledu mění životy. Já díky Twitteru získala strašně moc a nikdy nepřestanu být vděčná. Díky Twitteru jsem našla snový byt (díky, Dančo), skvělou práci (díky, Luboši), ale především jsem poznala báječné lidi (díky, my dear all).

Můj dnešní článek ale nebude o mně, ale (nejen) o Cvrlikyho #toleranceplno. Všichni jsme viděli za poslední dobu, jak se tu daří pomáhat. Podařilo se vybrat zlaťáky na vozík pro nemocnou holčinu, posílaly se pohledy na dětskou onkologii, vyjádřili jsme podporu pro slečnu, jejíž stalker ji málem hodil pod auto, Judith se do Porta poskytla pomoc a dnes? Dnes Twitter spojil své síly a pomohl hromadně mému kamarádovi Jimmovi.

Jimm žil pár let na ulici. Docela úspěšně se z toho dostal, nicméně má dluhy. Postavil se k nim a je v osobním oddlužnění – takže splácet chce. Chce se tohohle břemena zbavit, a to poctivou prací. Dluhy si nenasekal tím, že by si koupil pračku se sušičkou a k tomu dovču na Kapverdách. Nadělal si je zoufalostí na ulici. Dnes, po druhém dni v jeho nové práci, mu to nebylo umožněno. Jeho nadřízený ho vyhodil za to, že je v insolvenci i přesto, že není právní důvod zrušit se zaměstnancem poměr kvůli tomuhle.

A tak se tedy spojil mocný Twitter. Retweety, lajky, diskuze, telefonáty, osobní zprávy. Jimm, ač nerad, zveřejnil svoje číslo účtu. Někdy prostě člověk udělá věc, na kterou není zrovna pyšný, ale někdy nelze jinak. Výsledek? Jimm mi před pár hodinami napsal, že dobří twilidé mu už poslali několik tisíc (a částka bude naskakovat, protože ne všechny transakce zřejmě byly v rámci stejné banky) a tak v klidu může zaplatit nájem a najíst se.

Vynechám to, že věřím, že celá tahle story bude mít ještě velkou dohru v médiích. Chci říct, že jsem neskutečně ráda, že v mojí sociální twibublině jsou lidé, kteří dokážou nezištně pomoci a udělají to rádi bez vidiny nějakého osobního obohacení. Jsem ráda, že pořád žiju ve světě, kde lidi dokážou projevit soucit a smutek, protože řekněme si to, kurva, na rovinu: tuhle pomoc zítra můžu potřebovat já, vaše mamky, vy nebo kdokoli, na kom vám záleží. A vědomí toho, že pomoc tady existuje, je moc krásný.

Strašně moc díky všem lidem, kterým není lhostejný osud druhého člověka.

@Viking_zeSeveru

Balík diagnóz

Občas se musím zastavit a poděkovat za to, že jsem prožila výjimečný den.

Třeba ten den, kdy se mi podařilo v práci požádat kolegy několikrát o pomoc, dojít na druhý konec kanceláře na oddělení, kde nikoho neznám, zapojit se do několika konverzací o společných zájmech, a nezávazně prohodit vtipnou poznámku, které se zasmála i druhá strana a nejen já. A ještě vděčnější jsem, když takových dnů následuje několik po sobě, a jsou završené třeba pozváním na pivo, které dokonce přijmu.

Pokud vám to přijde jako naprosto normální den, přeju vám to. Jenomže pro mě tohle normální není ani trochu. Takové dny v mé mysli ještě nedávno existovaly jenom jako mlhavá představa toho, jak asi proplouvají životem „normální“ lidi, které nebrzdí diagnózy jako Aspergerův syndrom, sociální fobie, úzkostná porucha, ani nespočetné zážitky, kdy jim někdo dal najevo, že fakt nikoho nezajímají a nemají si s ostatními co říct.

Využívala jsem toho, že udržím v hlavě neskutečné množství informací, a snažila jsem se vstřebat všechno, jen abych nemusela nikoho žádat o pomoc. Bála jsem se být jakkoliv závislá na ostatních lidech, a tak jsem byla pořád, prakticky celý život, sama. Někdy jsem se radovala, jak je mi bez lidí dobře, jindy jsem probrečela hodiny jen proto, že jsem si tak strašně přála zažít ten pocit, že žiju normálně, že mám kolem sebe lidi, se kterými si rozumím, a že nejsem sama úplně na všechno.

Trvalo 27 let, než se mi podařilo – aspoň občas – prožít den, který by se dal popsat jako normální, mít plány na několik dní dopředu a nemuset je odmítnout, protože mě přemohla úzkost, být někam pozvána a nemuset se vnucovat. A za tyhle všechny dny opravdu upřímně děkuju, protože je jich málo a nepřicházejí samozřejmě. Pořád ještě převládají takové, kdy mi moje vnitřní nastavení nedovolí se zapojit mezi lidi, mozek servíruje jeden katastrofický scénář za druhým, a srdce tluče na poplach, a když už se probojuju skrz nějakou společenskou interakci, jsem vyčerpaná.

Proto jeden z nejkrásnějších pocitů, které znám, je cítit se jako vítaný host, konverzační partner, normální člověk, a nikoliv jako chodící balík diagnóz.

@HolubiPrincezna

Kuchařina, to je dřina

Je to už přes dva roky, co jsem učinila jedno velké rozhodnutí. Odešla jsem z vejšky a našla si práci v kuchyni. Že je to náročné zaměstnání, směny dlouhé a plat nevalný, to jsem znala z brigád. A vlastně mi to bylo jedno, protože se mi plnil sen.

První práci a svoje kolegy jsem milovala. To se pak pracuje samo. Všechno bylo jako z pohádky. Jen jsem se chtěla rozvíjet a tady to nešlo. Odcházela jsem smutná, ale s nadějí, že se dostanu někam, kde se stanu opravdovou kuchařkou.

Ve druhé práci se všechno to, co mi přišlo nedosažitelné, stalo mojí realitou. Stačilo se jen zeptat. Plná nadějí a ideálů jsem se mohla přetrhnout, zůstávala přesčasy, pomáhala kolegům, když bylo třeba. Myslela jsem si, že tohle je moje místo. Koho to zajímalo? Nikoho. Hlavně ne moje šéfy. Pro ty bylo pohodlné zaměstnávat nadšeného blbečka, který udělá první poslední, protože je to jeho vysněná práce. Vyčerpávala jsem se na věcech, které jsem dělala navíc, abych jim dokázala, že do kuchyně patřím, že umím dřít. Odměnou mi byla výčitka, že nepracuju dostatečně hodin. A v ten moment jsem se poprvé zamyslela nad tím, co že to vlastně dělám? Věnovala jsem spoustu energie někomu, kdo si mého nasazení nevážil. To, že jsem se v práci potom dvakrát veřejně sesypala, byla jen třešnička na dortu. Výpověď jsem donesla o pár dní později. Přemlouvali, ale marně. Já už jejich hru prokoukla.

Děkuji jim za tu životní lekci. Opravdu ano. Ukázali mi, co dokážu, když chci, kým jsem a kým chci jako kuchařka být. Nebudu dělat nesmyslně dlouhé směny, po kterých nemám čas se vyspat. Takhle by totiž neměl pracovat nikdo. Ani kuchaři. Chci pracovat pro někoho, kdo mě respektuje jako lidskou bytost a naslouchá mi. Chci práci, kde mám čas si odpočinout, abych byla soustředěná, trpělivá a milá. Chci práci, kde je zapálení, osobní růst a štěstí zaměstnanců víc, než jenom marketingová fráze. Protože co si budem, o hosta jde i v nejlepší restauraci na posledním místě.

Kuchařina je skvělá práce a to, že z ní kuchaři dělají něco, co není pro slabý povahy, je chyba. Funkční kuchyně umí pracovat s různorodostí. Myslím si, že každý, kdo je zvídavý, má otevřenou hlavu a jídlo v srdíčku, by měl najít v profesionální kuchyni svoje místo. Kuchyně je pro mě hřiště, je to místo, kde se učím každý den, kde mám oči otevřené a nasávám všechno kolem. Z toho pak vytvářím něco nového, něco, co jsem já, je to moje spojení s okolním světem. Je skvělý vymyslet

jídlo, dostat ho na menu a vidět, jak chutná hostům.

@Ignacuv_muflon

Báječný svět misofoniků

Utíkám od stolů. Zavírám se v kanclu. Sedám si nejdál od některých lidí. S dalšími se už ani nechci vidět „naživo“. Obtěžuji tím sama sebe. Nechtějte mě potkat, když mám navíc PMS.

Báječný svět misofoniků.

Mocná Wikipedie říká: „Lidé trpící misofonií jsou nejběžněji podráždění nebo rozzuření kvůli každodenním repetitivním zvukům z jejich okolí. Nejčastěji se jedná o zvuky vydávané při zpracovávání potravy v ústní dutině, jmenovitě mlaskání, polykání a žvýkání.“ Nejčastěji. Je toho víc. Hlasité dýchání, kašlání, kýchání, nedejbože chrápání. Mohla bych pokračovat dalších pár řádků. Vizuální podpora klepajících se podbradků, pocintaných vousů a především nechápavých pohledů tomu nasazuje korunu. Jen při té představě se mi zvedá žaludek. Je mi do pláče a chci být sprostá. Občas bych někomu nejradši vrazila. Pořád se cítím provinile, protože mi tohle všechno běhá hlavou.

Těžko se vysvětluje, že každé chroupnutí mi do hlavy vráží pomyslný hřebík. Že si toho nejde nevšímat. Že to těm lidem nevyčítám a nesnažím se je urazit - jen s nimi nedokážu sedět u jednoho stolu. Čím blíž mi jsou, tím je to horší. Nechtěla bych být v kůži mého muže. Jemu jsem nekonečně vděčná. Naučil se jíst, pít a dýchat skoro neslyšně. Nechrápe. Občas se naštve, ale po tisíci omluvách mě pohladí a řekne, že se to snaží chápat. Je mi do pláče ze mě samotné.

Měla bych to řešit především sama se sebou, ale bojím se jít za odborníkem. Léky brát nechci. Představa, že bych se měla v rámci terapie těmhle zvukům dobrovolně vystavovat, mě děsí víc, než oběd s mojí mámou. A navíc mě neustále provází představa, že se mi vysměje, protože si vymýšlím. Zatím mi pomáhají především sluchátka a špunty do uší.

Můžu jen doufat, že se to nebude zhoršovat. Nebo že budu mít dost odvahy na to, abych si za tím doktorem po deseti letech zašla.

Třeba jednou někoho takového potkáte. Prosím, zkuste jim nemít případné obličeje nebo postávání stranou za zlé. Ono jim nejspíš nebude dobře ve vlastní kůži. A pokud budou jako já, každý takový moment si budou vyčítat ještě dlouho po tom, co vy na to zapomenete.

@LaLa_CZ