Když jsem chodil na základní školu, tak jsem se rozbrečel pokaždé, když mi někdo způsobil příkoří. Asi to bylo tím, že jsem byl „maminčin mazánek“. Maminka mi dávala všechno a před vším mne chránila. Děcka jsou někdy dost zlá a někteří mí „milí“ spolužáci chtěli vidět, jak se mi po tváři koulí slzy. Často mě pošťuchovali, dávali pohlavky, svazovali boty a mnoho dalšího. Bránit se ani utéci jsem nemohl, protože jich většinou bylo víc. Nenapadlo mne nic jiného než zavřít oči. Jednak jsem se bál a jednak jsem asi věřil, že se tím problémy vyřeší.
Problémy se samozřejmě nevyřešily, zato zavírání očí mi už zůstalo. Bohužel. Dost mi to komplikuje život. Na rande mi slečna, s níž jsme si (i podle jejích slov) náramně rozuměli, řekla, že s postiženým (kvůli zavíraným očím) nic mít nechce. Při pracovním pohovoru mi bylo řečeno, že mi díky zavíraným očím nevěří ani slovo.
Z introvertní povahy, kterou jsem „schytal“ kvůli zkušenostem ze základky, jsem se tak nějak dostal. Zavírané oči mi ale zůstaly. Dobré je, že už to nedělám tak často – a doufám, že dříve či později se tohoto zvyku zbavím úplně. Ledaže dotyčného opravdu nebudu chtít vidět :-)
@pavlikruza
Z introvertní povahy, kterou jsem „schytal“ kvůli zkušenostem ze základky, jsem se tak nějak dostal. Zavírané oči mi ale zůstaly. Dobré je, že už to nedělám tak často – a doufám, že dříve či později se tohoto zvyku zbavím úplně. Ledaže dotyčného opravdu nebudu chtít vidět :-)
@pavlikruza
