Filosofická debata v hospodě po desátým pivu na téma Den sv. Valentýna. Přes stůl se ke mně nese: „Kámo, já ti tak závidím, že jsi letos sám a nemusíš tohle řešit!”
Neřeším, to je pravda. Uznale pokývu a možná jsem u toho měl zůstat. Ale pak mi to nedá. Mám kolem sebe totiž spoustu holek, které mám rád. Některé jako kamarádky, některé možná i trochu víc. S některýma jsem byl, ale už je to minulost, tak se to nehodí jim k tomuhle svátku přát. S některýma bych chtěl být, ale vím, že nikdy nebudu, tak se to taky nehodí. Jiné by zase chtěly být se mnou, ale já s nimi ne, tak jim v tento den nechci dávat zbytečnou naději. S některými se máme rádi navzájem, ale ony mají někoho jiného a jsou s ním šťastné. Tam se to taky nehodí. Vlastně jich je dost, kterým bych chtěl ten den třeba napsat, aby to věděly. Ale neudělám to, nehodí se to.
Ale jsem rád, že kolem mě ta láska je, i když někdy trochu v jiné podobě a někdy třeba s někým jiným.
Tohle všechno říkám kamarádovi přes stůl a on mlčí a zírá do poloprázdného piva. Možná mě ani neposlouchá, říkám si, tak rychle zakončuji: „Vole, já jsem šťastnej, i že je má rád třeba někdo jinej, chápeš? Prostě dokud kolem mě ta láska je, tak je to ještě v pořádku, to má smysl žít,” ukončuji svůj pozdně večerní výlev duše.
Tohle všechno říkám kamarádovi přes stůl a on mlčí a zírá do poloprázdného piva. Možná mě ani neposlouchá, říkám si, tak rychle zakončuji: „Vole, já jsem šťastnej, i že je má rád třeba někdo jinej, chápeš? Prostě dokud kolem mě ta láska je, tak je to ještě v pořádku, to má smysl žít,” ukončuji svůj pozdně večerní výlev duše.
Za to vše se mi z druhé strany stolu dostane jen jediné věty: „Kámo, ty jsi jak nějakej Tomáš Klus, ty vole…”
Tak asi.
