Dost často se nudím. Nudím se tolik, že se ke mně dostanou občas i věci,
které se ke mně ani dostat nemají. Poslední dobou to jsou články na
téma “Jak by měl vypadat váš budoucí muž...”, “Jaký muž si zaslouží
sebevědomou ženu...”, … Naštval jsem se. Upřímně.
Úmyslně se pod tímto textem nepodepíšu. Je mi jasné, že vzbudí ohlasy.
Nemám potřebu, aby na mě útočil někdo, kdo nepochopí, co jsem tím chtěl
vlastně říct. Každopádně abyste měli představu, že to nepíše vyloženě
někdo, kdo to nemá v hlavě srovnané - jsem single, někde na polovině
cesty k třicítce, mám vybudovanou kariéru, krásou ani inteligencí nijak
nevybočuji z průměru. Prostě normální chlap.
K ženám jsem se nikdy
nechoval špatně, spíš naopak.
Hodně se mi líbí citát Williama Goldinga: „Myslím, že ženy jsou bláznivé,
když se snaží vyrovnat mužům. Jsou mnohem lepší a vždycky byly. Cokoliv
ženě dáš, vždycky to udělá lepším. Dáš-li ji spermii, ona ti dá dítě.
Dáš-li ji dům, dá ti domov. Dáš-li ji potraviny, udělá ti jídlo. Dáš-li
ji úsměv, dá ti srdce. Cokoliv ji dáš, to znásobí a rozšíří. Takže pokud
se k ní chováš jako vůl, buď připraven, že dostaneš kopu sraček.“
Žádný chlap, který to má v hlavě v pořádku, nemá problém s tím, že je
pasován do role pilíře potenciální rodiny. Problém nastává ve chvíli,
kdy si rádoby všeznalky začnou klást pravidla, jak takový borec má
vypadat. Nejkrásnější, nejchytřejší, nejbohatší, … Normální ženy jsou
samozřejmě střízlivější, ale obě skupiny mají něco společného. Future
husband by měl být sebevědomý. Jenže si to bohužel vykládají úplně
jinak. Z nás jsou ve výsledku přecitlivělé chudinky. Mnoho žen si totiž
nedovede představit, co se muži honí v hlavě. My totiž nejsme bezcitný
stroj na štěstí.
Když se podívám na své přátelé, okolí a ve výsledku i na sebe, mužům
chybí někdo, s kým mohou mluvit. Nevím, jestli je to strach, ale hodně
žen nemá problém použít muže jako vrbu, ale má problém tou vrbou být.
Když se muž svěří se svými problémy, automaticky vypadává ze škatulky
sebevědomých mužů. Je slaboch. Neumí si vyřešit problémy “jako chlap”.
Víte dámy, ono by někdy bohatě stačilo si o těch problémech mít s kým
promluvit, a pak bychom je třeba vyřešili “jako chlap”. Nabízí se otázka, proč se o tom nepobavíme s
kamarády? Je to těžké. Když nemůžeme své problémy řešit doma, proč by je
chtěl řešit někdo “cizí”?
Muži jsou prý povrchní, neustále posloucháme řeči o tom, jak to mají
ženský těžký. Že koukáme, kdo má nějaké to kilo navíc. Ano, někdo tak
ubohý je. Ale co máme říkat my? Už jen blbej vtip o délce penisu může
muže dostat na kolena. Však se podívejte, kam mají všichni zapadat -
+180 centimetrů, +20 cm dole, bujná kštice, sixpack, … Nejhorší je, že
99% věcí, které mají zapadat do ideálu, člověk ani nemůže ovlivnit. Pak
ještě za X měsíců vztahu neuslyšíte ani jednou, že vám to sluší, že se
své partnerce líbíte, přičemž vy jí to říkáte každý den. A myslíte to
vážně. Vy to ale přece slyšet nepotřebujete, že? Líbil jsem se jí vůbec?
Co já vím...
Pak jsou tu stereotypy. Když se chce žena naučit programovat, jezdit na
motorce, … prostě dělat na první pohled mužské věci, je to cool. Ale co
když muže nebaví sekat trávník nebo neumí opravit auto, za to vám zašije
díry na ponožkách nebo vyžehlí prádlo - slaboch! Pořád se mluví o
emancipaci, ale když se srovnávají rozdíly z naší strany, je to úplně to
samé a ještě musíme držet hubu.
Co takové odmítnutí? Ženám nikdo nevyčítá, když spadnou do depresí, když
je muž odmítne. My ale musíme jít dál. Nemůžeme se litovat. Musíme
hledat dál, pokračovat ve hře. Nesmíme si dovolit projevit slabost,
nechat si srazit ego. Byť jen blbá skulinka v našem brnění a je to
špatně. Protože přeci sebevědomí je to nejdůležitější na světě. “Musíš
mít sebevědomí, když to nevyjde, bude přece jiná. Něco děláš špatně!”
Zatímco když je odmítnutá žena, ten muž je automaticky kokot.
Muži nebrečí. To víte, že brečí. Jenom ne před vámi, protože by to byl
další bod, který nezapadá do škatulky ideálního muže. Občas je toho na
nás taky moc, taky potřebujeme upustit. Jak pak člověk ocení, když si má
komu lehnout do klína, cítit, že na to není sám. Jak důležitý
je dotek ženy. A ne v sexuálním smyslu. Obejmutí, pohlazení, chycení za
ruku, to není jen sen pubertálních slečen.
Je toho tolik, co potřebujeme ale bojíme si o to říct, protože nechceme
vypadat tak, abyste o nás ztratily zájem. Je na nás vyvíjený takový
tlak, že radši budeme se sklopenýma ušima toužit po tom, co nám chybí,
než abychom si o to řekli. Protože radši budeme mít někoho, o kom si
alespoň myslíme, že je ta pravá, než abychom neměli nikoho.
Já jsem došel dál. Jsem prostě za každou cenu upřímný. Možná proto jsem
momentálně už nějakou dobu sám. Jsem schopen pojmenovat, co potřebuji.
Řeknu, co se mi nelíbí a většina lidí to není schopná unést. Dám vám
jednu radu. Buďte upřímní. I kdyby to byla sebevíc bolestivá záležitost,
je lepší, aby to bolelo hned, než po pár týdnech nebo měsících
přetvářky.
