Takové odpovědi se mi většinou dostává, když někomu řeknu, co dělám ve svém volném čase. Ne, nejsem blázen, ale folklor je prostě a jednoduše můj život. Tancuju v souboru, hraju ve třech cimbálovkách, jednu z nich dokonce vedu. Přes léto jezdím na spoustu folklorních festivalů, na taneční soustředění, v zimě vymetám bály. A mým snem je stát se profesionální tanečnicí.
Samozřejmě ne každého musí nadchnout, chápu to a nikomu ho nenutím. Uznávám, že jsou atraktivnější koníčky, ale zachovávání tradic má taky něco do sebe. Fascinuje mě, že písničky, které zpíváme, zpívaly naše prababičky a spousta generací před nimi. Tanec je mohl vytrhnout z pracovního stereotypu a myslím, že to samé dává i nám. Večer se sejdeme v souboru po práci, po škole a dalších náročných aktivitách a společně si s nadšením zatancujeme.
Pro někoho je to koníček, pro mě životní styl. To napětí před vystoupením, jestli se nic nepokazí, nikdo nezakopne, nezapomene, je na tom všem to nejlepší. I když možná je tu ještě lepší věc. Rozzářené tváře diváků, když dotančíme. A někdy za námi přijde nějaká babička, která si písničky pamatuje nebo si je s námi dokonce zazpívá. Miluju ten skvělý pocit, že jsme někomu zlepšili náladu a vytáhli ho z každodenních chmur. Proto ten folklor přece dělám.
@teaosuchova
