Když se rozhodnete odjet na rok studovat pryč, zjistíte spoustu věcí nejen o sobě. Najednou máte desítky nových „kamarádů“ (aneb lidí, co vás tři roky neviděli a smáli se vám na základce při hodině za vaši výslovnost), kteří vás nutně musejí vidět předtím, než odjedete, a všichni vám taky pořád říkají, jak jste stateční, a taky se vás ptají, jestli se bojíte, a vám se jen v duchu vybaví, jak si občas ani nedokážete říct o ubrousek v kavárně nebo jak jste tenkrát nemohli najít východ na Hlavním nádraží v Praze (to se mi opravdu stalo, ano) a odpovíte, že se samozřejmě vůbec nebojíte.
Vybrala jsem si Francii, protože ten jazyk ani po šesti letech tak dobře neovládám a chci se v něm zlepšit. (Kecám, je to jen kvůli tomu jídlu.) A co je zkrátka lepší než taková škola šokem? Možná, když se vážně snažíte, ale já jsem se do toho prostě vrhla po hlavě (čti spadla po hlavě) a jde to, opravdu. Ze začátku jsem sice jenom přikyvovala a usmívala se, aniž bych tušila, co se děje a občas pořád nevím, kam mě moje hostitelská rodina v tom autě veze, i když mi to předtím třikrát vysvětlili, píšu při francouzštině slohovky v jiných časech, protože ty další prostě neumím, a taky si tam hodně lidí myslí, že jsem z Československa (ta lepší verze) anebo třeba z nějakého státu v Asii (ta horší verze), ale ve výsledku jsem asi (určitě) nikdy nebyla šťastnější.
Najednou na sobě pozoruju hrozný změny a to nejen v jazyce, ale i v tom, jak se chovám. Jak dokážu najednou v sedmnácti letech vyřešit v cizím jazyce spoustu dospěláckých problémů, mimo jiné i na letišti vysvětlovat, že s mojí kamarádkou nemáme nějaké nekalé úmysly, jenom jsme hodně zmatené a zapomínáme v kufrech nůžky. A taky se tady těším do školy, protože ten přístup učitelů je úplně jiný. Mám obrovský rozhled a můžu porovnat spoustu věcí a dvě kultury, víc si něčeho vážit (třeba svíčkový se šesti. Ani nevíte, jak moc mi chybí!).
Je to vážně obrovská zkušenost. A když se ten den zrovna nepovede a mozek nespolupracuje, zachrání to všechna ta pekařství se spoustou dezertů. A tak se stalo, že jsem se tak nějak našla, o 700 kilometrů dál v cizí zemi, s čokoládovým dortem a slovníkem v ruce. A zatím jsem u toho ani moc nepřibrala!
www.zapiskyzfrancie.blogspot.cz
