6. 12. 2017

Jmenoval se po otci

Nechala jsem si udělat tetování. A byla to chyba. Tedy ne to tetování. Chybou bylo, že jsem si ho nechala udělat na místě, kde je vidět, protože teď se mě lidé ptají, co znamená a já si pokaždé v hlavě přehraju rok a půl mého života, který k němu vedl.

Věděla jsem to. Ležela jsem u doktora a věděla jsem, co mi řekne, tohle žena pozná. Slečno, jste těhotná, v pátém týdnu. 

Měla jsem 17. Chodila jsem na střední školu, dva roky byla šťastně zamilovaná do svého chlapce, chtěla jsem jít na vysokou, chtěla jsem jet do ciziny. Chtěla jsem toho tolik.

Týden jsem pročítala rizika interrupce a recenze na kočárky. Vzala jsem peníze, říkala jsem si, že to ještě není dítě, jen buňky. Vrátila jsem se domů. S penězi a s mým, jak jsem se měla dozvědět, synem pod srdcem. Zpříma jsem se postavila, slíbila, že pro něj vytvořím tu nejlepší budoucnost. Že ho neopustím tak, jako mě má pravá matka.

Měsíce plynuly a já se učila do školy, vyprávěla Prckovi pohádky a kupovala oblečky. Psala jsem ve škole slohovku, když mě poprvé kopnul. Rozbrečela jsem se z toho návalu lásky. Všichni tři jsme chodili na procházky a my dva, rodiče, se hádali o jméno. A pak jsem v šestém měsíci přestala cítit pohyby a začala krvácet.

Zemřel zřejmě v momentě, kdy jsme byli všichni tři spolu. Když jsem za 14 hodin konečně porodila, neměla jsem sílu se na něj podívat. Nikdy jsem si ho nepochovala. Ležela jsem sama na porodním sále, slyšela pláč novorozenců a periferně viděla malý uzlíček, který sestra rychle odnáší. A bylo ticho.

To ticho v mých vzpomínkám trvalo další 4 měsíce. Z té doby si nic nepamatuju, jen útržky, kdy trhám maliny, houpu prázdný kočárek, zahazuju antidepresiva a řvu v noci v lese, proč jsem neumřela s ním.

Pamatuju si, jak ležím na hrobě a zpívám ukolébavky, jak mi lidé říkají, že mám být ráda, že jsem na to moc mladá. Přítel začal pít, sem tam mě praštil, tak jsem ho opustila. Celý rok, přesně na den, jsem neexistovala, jen jsem se snažila nespáchat sebevraždu.

A přesně po roce jsem si řekla, že by to stačilo. Že musím žít dál. A tak žiju.
Natálie