Občas, když se koukám na kriminální seriál, přemýšlím, jestli nejsem jako oni. Jestli nejsem sociopat.
Nikdy jsem neuměla vyjádřit city. Prý ani jako dítě. Nebrečím. Nemám moc kamarádů. Neumím vztahy. A už dlouho se o něj se mnou ani nikdo nepokoušel. Jsem ten typ, co když se mu někdo líbí, tak do něj šťouchne. Jako malá fyzicky, teď slovně. Nesnáším prázdné fráze a gesta, ale nenapadají mne žádná, co by měla hloubku. Takže, když potřebuje někdo utěšit nebo povzbudit, raději mlčím.
Ne, že by mě věci nezasahovaly, ale neumím to vyjádřit a asi většinou ani v sobě identifikovat a zpracovat. Někdy si říkám, že je to dobře. Čím dál častěji, že není. Když se někomu stane něco zlého, chtěla bych mu pomoci, ale nevím jak.
Lidé si o mně myslí, že jsem zlá, chladná, nepřející, bez emocí. Je možné, že mají pravdu. Co já vím.
Měla bych s tím něco dělat, pokud nechci umřít sama s houfem koček. Kočky totiž zas tak moc nemusím. Ale nebude to pak jen přetvářka? Dá se s tím něco dělat? Jak tak koukám na kriminální seriály, možná bude lepší najít si cestu k těm kočkám.
@Madla_G
