Nedávno jsem byl na koncertě, kde mě mimo hudební produkce zaujal také
mladík sedící v toporné pozici s mobilem zdviženým do výše obličeje.
Celý koncert si natáčel. Jeho hudební zážitek z vystoupení špičkových
jazzmanů se tak, podle mě, rovnal tomu, když by si pustil hudbu na
youtube.
Mám pocit, že spolu s klesající cenou digitálního záznamu obrazu a zvuku
postupně devalvuje také hodnota vzpomínek a prožitků. Reálné je to co,
máte uloženo v paměti fotoaparátu, kamery či mobilu, ne to, co máte
uloženo v paměti vlastní. Ono se také není čemu divit. Vždyť ty fotky
někdy pojednávají o realitě lépe než osobní zážitky zúčastněných. Tak
například z poslední svatby, kterou jsem jako host navštívil, si
nepamatuji polibek novomanželů, protože mi (stejně jako většině
ostatních hostí) stála ve výhledu mohutná postava páně fotografa. Ten si
pak musel dokonce přidřepnout, aby navlékání snubních prstýnků zachytil
ze správného úhlu. Zúčastněným se tak, místo pohledu na tradiční
obřadní akt naskytl pohled tam, kde fotografova záda již ztrácela své
slušné jméno.
Realita je tedy na fotkách, tam se novomanželé líbají a předávají si
prstýnky. Ve vzpomínkách zůstávají jen dekadentní útržky absurdních
momentů.
Naše historie a paměť jsou tak predefinované tím, co je zaznamenáno.
Moje osobní vzpomínky tak například budou navždy rozděleny mezi
východoněmeckou zrcadlovku Prakticu a japonský kompakt Olympus. Mé rané
dětství se odehrává v odstínech šedé. Jsou to vzpomínky vyvolávané ve
spikleneckém prostředí domácí temné komory. Pak se otevřely hranice,
tatínek si mohl v nedalekém Rakousku nejen vydělat nějaké peníze, ale
také koupit nový fotoaparát. Od té doby bylo vše veselejší a barevnější.
Tak si to své dětství pamatuju a tak je to i na fotkách. Šedivá doba
před Listopadem prožívaná v soukromí a barevná doba po něm, když už
některé věci mohly na veřejnost. Že by to nebylo jen tím novým
fotoaparátem?
