No a pak jsem sehnala práci, kterou jsem chtěla dělat. V neziskovce, která tu působí několik let.
Změna je život?
Známí ze starého bydliště mi na rovinu řekli, že teď, když dělám v neziskovce, jsem „ve vatě” a přestali se se mnou bavit. Někteří příbuzní se za mě začali stydět, jeden se se mnou baví potají. Rodiče ze školky začali na pozdrav odpovídat úšklebkem. Nic jsem nikomu neprovedla, prostě jsem začala pracovat v neziskovce. V tak malém městě se to brzy rozkřikne. Nejen, že se na mě spousta lidí obrací, ale také se najednou spousta odvrací.
Pomáhat je společensky nepřijatelné?
Také mám výhrady k některým neziskovkám, ale z opačných důvodů než veřejnost. Mně vadí, když neplní svoji funkci, veřejnosti vadí, když svoji funkci plní. Pracuji v „pomáhající” službě a to, že pomáhám, je špatně. V poslední době je na pomyslném pranýři každý, kdo se pokusí někomu pomoci. Na každou publikovanou pomoc se automaticky reaguje hejtem. Dneska mi dokonce nějaká paní volala, že zná moji klientku a že jí mám přestat pomáhat. Paní jsem nikdy neviděla. Možná je to nějaká vědma.
Přestávám této společnosti rozumět. Ale co, osobně mám dobrý pocit ze všeho, co se dosud povedlo. A jestli to někomu vadí a potřebuje na mě ukazovat prstem, tak prosím, mně to nevadí. Tímto článkem nežádám o lítost. Chci ukázat reálný dopad veřejné nenávisti na pracovníky neziskových organizací. Protože v tom nejsem sama.
@PeOl2015
