Nedávno jsem zas kdesi dostal otázku, proč nejím maso. Pokusil jsem se
to vysvětlit, ale nevím, jestli to někdo pochopil.
Ne, nejsem proti zabíjení zvířat pro jídlo. Lidé to dělají stovky tisíc
let a je to součástí naší kultury. Konečně, možná právě díky masu se
stal člověk člověkem. Leckdo z nás si asi pamatuje, jak při návštěvě na
vsi vytáhla babička z kotce králíka, klepla ho za ušima a byl oběd. A
dost možná, že sami chováte králíky, slepice nebo prase. Kdybych měl
takové hospodářství, asi bych maso jedl. Anebo ne. Podstatné je totiž to
zabití. Chci-li maso, musím zvíře zabít. Jak prosté.
Jenže většina z nás už zvířata zabíjet neumí. Nemá na to koule. Zabíjení
jsme skryli za zdi jatek a nechceme o něm nic vědět. Nechceme vědět, v
jakých podmínkách cestují krávy na porážku. Nechceme vědět, co cítí
zvíře, když se ocelový nůž nestrefí a místo krku odřízne kus těla.
Nechceme vědět, jak se dá zabít tisíc prasat denně. Nechceme vědět, v
kterém okamžiku se z kuřat dostává peří. Nechceme vědět nic. Chceme si
pochutnat. Levně. A producenti masa nám vycházejí vstříc. Žádná bolest,
žádná krev, žádné mrtvolky. Jen čisté růžové maso na polystyrenovém
tácku. Čerstvé. Voňavé. Hygienické.
Někdo tomu říká moderní doba. Já to
považuju za pokrytectví. A jednoho dne mi došlo, že pokud neumím nebo
nechci zvíře zabít, tak nemám právo jíst jeho maso. Takže - je dost
dobře možné, že si v budoucnu tu a tam kousek masa dám. Ale jen pokud
budu u smrti zvířete. A v ideálním případě ho zabiju sám. A zaplatím tak
skutečnou cenu masa.
@Banker1200
