Se začínajícím jarem, přibývajícím světlem a optimismem bych taky ráda udělala něco dobrého. Jasně, dát peníze na charitu by byla skvělá věc. Se studentským rozpočtem bych ovšem stejně mohla věnovat jen pár drobných, které by zase tak velký přínos neměly. Některé kamarádky pravidelně darují krev. Opět jde o záslužnou činnost zachraňující lidské životy... Kvůli malému zdravotnímu nedostatku, který bych nerada rozebírala veřejně, ovšem tuhle možnost nemám. Trvalo to dlouho, ale nakonec mi otevřela oči kamarádka. Poradila mi, ať jen pokračuji v tom, co už nezištně dávno dělám.
Usmívám se jen tak náhodně na lidi, slečnám v MHD chválím hezké šaty, pokud se mi líbí (ačkoliv se na mě někdy dívají trochu divně)… A zkrátka se chovám jako doma. Pocházím z velice malého města. Doma je třeba úplně normální prodavači v Bille popřát hezký zbytek večera a doplnit to podobnými zdvořilostními obraty, však to přece nic nestojí. Nyní jsem se přestěhovala do většího. Lidé ve frontě za mnou brblají, že zdržuju u pokladen. Přátelé se diví, proč s prodavači neustále flirtuji, protože normální zdvořilost a milé úsměvy už nejsou schopní rozeznat. Ale mně to nevadí, stačí, že ten prodavač se taky směje a má kapku lepší den.
