Zase tu sedím v noci a mám v hlavě ošklivo.
Nesnáším to. Kreslím si po rukách, snad proto, abych vypadal jako někdo jiný, kreslím na papír, ale nejde mi to, tak mě to mrzí. Píšu texty, který záhy smažu. Trápím klavír, ne Beethovenem, ani Chopinem, ale tím, co srdce říká prstům, aby hrály. Ale po pár minutách klavír zavírám, protože kdyby mě náhodou Beethoven slyšel, měl by dlouhodobé problémy.
Nejde mi se vyjádřit.
A tak se každý den probouzím s tím, že dneska to zase zkusím. Po mnoha marných pokusech ale propadám tomu známému zoufalství, kdy hlava má toho tolik co říci, ale má neschopnost ji v tom brání. A tak po pokoji přesedám od psacího stolu ke klavíru a zase nazpátek několik dalších hodin až hluboko do noci, kdy to vzdávám a jdu si lehnout. V posteli ještě dobrou hodinu sním o tom, co všechno bych mohl vytvořit a co všechno ze sebe potřebuji dostat, než si konečně beru prášek, zapíjím ho a upadám do krátkého spánku.
Potřebuji se vyjádřit. A upřímně řečeno, kdybych to zkusil slovy a mluvil o sobě, všechno by bylo jednodušší. Ale to je tak moc těžké!
Čeká mě velký kus práce.
@peckmatyas
