Někteří z nich však řekli: "Když otevřel oči slepému, nemohl způsobit, aby tento člověk neumřel?" Takhle se ptali ti, kteří stáli poblíž Ježíšova přítele Lazara. Dnes ráno jsem se tak ptal i já, když jsem si vzpomněl na Daniela, Terezku, Davida, Honzu, Jozefa a všechny ostatní. V evangeliích ani jednou nenajdete místo, kde by Ježíš někoho zachránil od umírání. Vyléčil nemocné, vracel lidem zrak, ale nikoho nezachránil od umírání. Jakoby v tom všem byl jakýsi vzkaz.
Jednoho dne i my projdeme branou, která nahání strach a možná se budeme cítit úplně opuštění; otazníky, pochybnosti, to všechno se tiše vkrádá do naší duše. Máme strach. Jsme stejní jako "pobíhající a zařizující" Marta (Lk 10,40), když nás opouští víra. Jsme stejní jako Marta, které Ježíš řekl, že jen jednoho je zapotřebí. Tehdy u hrobu jejího bratra se na ní Ježíš podíval a znovu zopakoval: "Neřekl jsem ti, že uvidíš slávu Boží, budeš-li věřit?" (Jan 11,40).
Víra není navenek nic, je stejná jako prázdné ruce, uplakané oči. Ale uvnitř je víra odevzdaným a milujícím srdcem. To je víra, že v srdci neseme co nevidíme a možná někdy ani necítíme. Někdy nevíme, co si počít. Ale smrt nemá poslední slovo, tam kde zůstala víra, naděje a láska, má poslední slovo Bůh. Ostatně o vzkříšení v evangeliích zprávy jsou.
Nápis, který můžeme tu a tam najít na hřbitovech dnes vybízí k rozjímání:
"Co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vy."
www.bratrfilip.cz
