Rodina

Včera skončil náš rodinný sraz. Jubilejní třicátý. Scházet se každoročně s příbuznými jsme začali před jednatřiceti lety, když mi bylo devět. Jednou za celou tu dobu se sraz neuskutečnil, jednou jedinkrát jsem chyběl, byv v dalekém zahraničí. Jsem na naši rodinu pyšný.

Pokaždé, když se touhle tradicí někde pochlubím, mezi pozitivními ohlasy se vyskytnou i ty na téma “U nás by to nešlo”. Rodiny se nejčastěji rozhádávají kvůli mamonu (penězům, autům, nemovitostem), krizím, úletům, nestandardním sexuálním orientacím či, výjimečně, proto, že si lidi nesednou. V extrémních případech z mnohem závažnějších důvodů. 

Naše sešlosti začaly jako skupinka osmi lidí u nás na chalupě. Poslední roky už se tam nevejdeme; setkává se nás přes sedmdesát. Cesta k tak obdivuhodné účasti trvala čtvrt století. 

Můj dědeček byl nejmladší ze sedmi sourozenců, kteří se všichni narodili na jednom statku. Bratranec začal v devadesátkách podnikat, ale nevyšlo to. Za své podnikatelské aktivity ručil touhle usedlostí. 

Přijít o místo, s nímž máte spojené nejkrásnější vzpomínky, je kruté. Fakt, že si bratránek svou chybu i odseděl, mu v očích nejstarší generace nepomohl. 

Jednotlivci se rodili, umírali, brali, rozváděli. Rodina přijímala každého s otevřenou náručí – i ty rozvedené a technicky vzato cizí. Jedna sestřenka má dvě krásné děti s vyznavačem v ČR aktuálně nejméně populárního náboženství. Tři lidi měli problémy s alkoholem. Brácha propadl herním automatům. Atd. 

Dobré i špatné věci se dějí, ale srazy pokračují. Jeden ze strejdů, šachový mistr, na každém z nich odehraje simultánku proti deseti, patnácti hráčům z řad rodiny. Většinou nade všemi vyhraje. Strejdové mu ten šachový masakr v noci vrací v mariáši. 

Imponují mi, jeden vedle druhého; obdivuji je a mám je za své vzory. Narodil jsem se mezi inteligentní, vzdělané a dobré lidi. Vážím si toho obrovsky – ne každý má takové štěstí. Vzájemná tolerance není samozřejmost, nýbrž privilegium. Sounáležitost je třeba kultivovat. V časech dobrých i zlých. 

Když se něco podaří ve fungující rodině, je o to víc radosti. Jako v té naší, která předevčírem oslavila, že bratránek, pro mnohé černá ovce rodiny, získal zpátky ono rodinné sídlo. Po dlouhých patnácti letech útrap, nejistot a strachu, že to nedopadne. 

Každá zdánlivě idylická rodinka se dvěma dětmi a retrívem je mikrokosmos, do kterého ostatní nevidí. Tím spíš mají problémy, o kterých externí pozorovatelé nemají potuchy, rodiny velké. Jsou nefunkční pseudorodiny, v nichž se dějí tak zásadní hrůzy, že nemá smysl se pokoušet o nápravu. Ale já doufám, že většina rodin a rodinek šanci má i bez angažování paní Esterky a pošťáka Ondry. Jiné, zásadnější ponaučení, pro vás nemám, snad jen: cokoli je možné, jen se musíme zbavit předsudků. Třeba vás to inspiruje – držím palce. 

@janpmartinek