Jednou ji potkáš.
A nebudeš vědět, že to je ona.
Bude mít hezčí úsměv, než já a krásnější oči. Víc hnědý nebo víc hluboký. Bude mít krásnej zadek a v sobě pár životních šrámů, právě takovejch, aby ji dovedly až na tu cestu, po který jdeš ty. Bude strašně chytrá, hodná, něžná a moc vtipná a bude mít třeba ďolíček na levý tváři nebo malou jizvičku nad obočím a bude mít nádherný uši.
Nebudeš o ní vědět nic. Nic o tom, co teď právě už někde žije. A najednou tu bude, zprvu nesměle a tiše, jenom chvílemi se bude dotýkat tvého života a ty jejího.
Ještě ji tam nebudeš chtít pustit třeba, ale pak se zasměješ jejímu prvnímu vtipu a ona tak trochu nakloní hlavu na stranu. Bude moc pěkně vonět a koukne se ti do očí jen o trochu dýl, než jiný holky.
Že je to ona zjistíš, protože ona si bude pamatovat všechno důležitý o tvým životě. Napíše jako první a zavolá ve chvíli, kdy se ti bude stýskat. Bude tě poslouchat, všechny tvý příběhy a bude se ptát, protože ji to bude zajímat. Bude se tě letmo dotýkat a bude se pořád usmívat a když ji někdy vzbudíš, nebude nevrlá, ale šťastná, protože jsi to ty, kdo ji vzbudil. Budete chodit spousty kilometrů a bude se vám líbit stejná hudba. V tu samou chvíli budete myslet na stejný věci a budete si telefonovat v noci a budete oba milovat cheesecaky.
A třeba najednou zjistíš, že holka nemusí bejt citlivá a romantická, jen když píše básničky, ale třeba bude strašně ráda rychle řídit auto nebo skákat padákem. Že nemusí bejt přitažlivý jenom kreslení, ale že mnohem víc sexy je třeba horolezectví nebo basket. Že bude umět stojku a nebude mluvit sprostě a bude třeba zpívat s nějakou kapelou a bude mít spoustu kamarádů.
A nebude se ničeho bát.
A nebude se stydět.
A bude strašně dobře vařit. Prostě všechny tyhle věci, co já neumím.
Jednou ji potkáš. Protože nikdo z nás nemáme na světě jenom jednu spřízněnou duši. Lidí a vlastností a povah a postav a duší a srdcí jsou miliony.
A já věřím na zázraky.
