Všichni potřebujeme své malé hrdiny všedního dne. Kamaráda, který vám napíše, že vás má rád. Kolegyni v práci, která za vámi přijde a zeptá se, jestli nechcete s něčím pomoc, když vidí, jak padáte na hubu. Partnera, který ráno vstane dřív, i když nemusí, a uvaří kafe.
A já takové hrdiny ve svém životě mám. A taky mám to štěstí, že takovým člověkem mohu a pro spoustu lidí jsem. Jsou to drobnosti, které denně děláte pro své okolí. Problém je, že díky takovým drobnostem pro ty druhé začnete často zapomínat na sebe a vytrácí se rovnováha. Protože každý rozhovor vždy obrátím na téma, jak mohu pomoci tomu druhému já.
Každý den ráno se zeptat matky, jaký bude mít dnes den a jestli s něčím nepotřebuje pomoci, protože vím, že nikoho jiného nemá. V práci makat na 100% a řešit s kolegy i věci, které nejsou v mojí kompetenci a radit jim, protože spolu máme dobré vztahy. Na cestě domů vždy zavolat nějakému kamarádovi a probrat s ní/ním, co je trápí a jak se mají. Po práci se zastavit za matkou a zeptat se, jaký měla den, vyposlechnout si její starosti a trápení a snažit se pomoc. Čtyři měsíce držet nad vodou partnera, který odchází z desetiletého vztahu, mění práci a postupně mu dochází, že se svými dětmi najednou nebude každý den a vyrovnává se s tím. Nosit v hlavě tisíc věcí pro druhé…
Až při psaní tohohle odstavce mi fakticky došlo, že tam nikde nejsem já… A tak se stalo, co se dříve či později nevyhnutelně stát muselo a moje tělo najednou vypnulo – řeklo dost a totálně rezignovalo. Celý víkend jen ležím a spím. Dokážu se udržet vzhůru cca půl hodiny a pak už zase padám na hubu a nejsem schopna ani mluvit.
Jeden můj kdysi blízký člověk se mě zeptal: “Kdo zachrání záchranáře?” a moje odpověď zněla “Nikdo”. Ale není to pravda. Záchranář se musí umět zachránit sám. A taky to udělám. Jen mi dejte ještě dvě hodiny spánku a pak zase budu moct pomoci i vám…
luxusnimicina.cz
