Ještě to ráno jsem normálně fungovala, s úsměvem a dobrou náladou. Pak
jsem otevřela počítač, přečetla e-maily a nervově se sesypala jako
domeček z karet. Podrazili mě dva hodně blízcí lidé.
Tři dny jsem nebyla
schopná normálně fungovat, jela jsem na automat, blila a brečela.
Týdny jsem se dávala dohromady. Čekala, až to čas zahojí. Sbírala jsem pošlapanou sebedůvěru. Ale pořád to není ono.
Občas, když dojde ke konfrontaci nebo kdykoli na
to znovu začnu myslet, moje tělo reaguje pro mě nepochopitelným
způsobem. Celá se roztřesu, sevře se mi žaludek, v krku mám knedlík a
fyzicky je mi blbě až na zvracení.
Proč jsem se přes to ještě
nepřenesla?
Dvakrát jsem mluvila s psychoterapeutem a odcházela jsem ujištěná, že
všechny emoce, co prožívám, jsou naprosto normální. Jenže po pár dnech
klidu, že je to tedy normální a nejsem hysterickej magor, znovu přichází
pochyby a nátlak zvenčí: Tebe to ještě nepřešlo? Proč tě to pořád
trápí? Tohle není normální, ty nejsi normální.
Já to ale nedokážu ovlivnit. Chci to už hodit za hlavu a srovnat se s
tím. Být nad věcí. Ale nejde mi to.
R.
