22. 6. 2018

Pojď, dnes rozvrátíme heterosexuální rodinu

V poslední době se v Česku bouřlivě diskutuje o tom, jestli je naše země připravená na změnu občanského zákoníku, který by umožnil gayům a lesbám uzavřít manželství. Ruku v ruce se společenskou debatou padají zvláštní otázky: Ale co když tím rozvrátíme heterosexuální rodiny? Nedojde ke společenskému úpadku? A proč to vůbec měnit, když se můžou registrovat?

Skupina poslanců už sněmovně předložila návrh, který by sňatky umožnil a zároveň zrušil registrované partnerství. Podepsalo ho 46 zákonodárců. Na druhé straně přišlo 37 poslanců s novelou, která chce změnit Listinu základních práv a svobod, a která by stejnopohlavním manželstvím ve výsledku zabránila. Doslova se má rozšířit věta „Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona“ na „Rodina, rodičovství a manželství jako svazek muže a ženy jsou pod ochranou zákona.“ Poslanec, který novelu navrhnul, přispěchal s bonmotem, ve kterém svazek muže s mužem nebo ženy se ženou přirovnal k manželství psa a kočky.

Nynější definici manželství je podle skupiny poslanců, kterou vede člověk přirovnávající lesby a gaye ke zvířatům, potřeba chránit před „ohrožením ze strany snah o její zpochybnění či přetvoření“. Co to znamená v praxi? Dva kluci ráno vstanou, dají si kávu, chytnou se za ruce a vyrazí do světa rozvrátit nějakou heterosexuální rodinu?

Ne. Ti dva kluci spolu chtějí spokojeně žít a mít zodpovědnost za druhého. Věřte mi. Důvěra nebo láska pro ně mají úplně stejný význam jako pro heterosexuální pár. Na rozdíl od něj ale nemůžou prožít svatbu se všemi náležitostmi, výhodami a zodpovědností. Mají nárok na vdovecký důchod? Ne. Mohou společně osvojit dítě z ústavu? Ne. Mohou se stát společnými pěstouny? Ne. Mají při registraci nárok na pracovní volno? Ne. A to ještě nezmiňuji otázku společného jmění manželů nebo třeba společného příjmení…

Že je hlavním důvodem uzavírání manželství výchova dětí? Ano, jedním z mnoha důvodů bezesporu je! Nesmíme ale vidět svět černobíle. Existují totiž taky heterosexuální páry, které děti nechtějí, případně je mít ani třeba ze zdravotních důvodů nemůžou. A stejně se berou a mají svatbu. Je to tak naprosto v pořádku.

Nehledě na to, že mnoho stejnopohlavních párů děti vychovává. Jsou jich v Česku stovky až tisíce. Nejde o nic jiného než přizpůsobit legislativu současnému stavu světa. Dítě by mělo mít stejná práva ke svým rodičům v gay a lesbických rodinách stejně jako v těch heterosexuálních.

Nejde ale jen o praktické záležitosti. Manželství je taky symbolem. Jde o pocit, že se všem dostane stejného společenského uznání. Neexistuje rozdíl mezi hetero a homo láskou. Manželství pro všechny navíc společnost podporuje. Podle únorového průzkumu agentury Median je pro manželství párů stejného pohlaví 75 % Čechů.

Čeho se tedy bojíme? Nebyli bychom první zemí na světě, která by přišla se sociálním experimentem. Institut manželství už zrovnoprávnilo 26 států, ve kterých žije asi miliarda lidí.

@FilipTitlbach

Člověk člověku člověkem

Před několika měsíci jsem napsala, jak Twitter z mého pohledu mění životy. Já díky Twitteru získala strašně moc a nikdy nepřestanu být vděčná. Díky Twitteru jsem našla snový byt (díky, Dančo), skvělou práci (díky, Luboši), ale především jsem poznala báječné lidi (díky, my dear all).

Můj dnešní článek ale nebude o mně, ale (nejen) o Cvrlikyho #toleranceplno. Všichni jsme viděli za poslední dobu, jak se tu daří pomáhat. Podařilo se vybrat zlaťáky na vozík pro nemocnou holčinu, posílaly se pohledy na dětskou onkologii, vyjádřili jsme podporu pro slečnu, jejíž stalker ji málem hodil pod auto, Judith se do Porta poskytla pomoc a dnes? Dnes Twitter spojil své síly a pomohl hromadně mému kamarádovi Jimmovi.

Jimm žil pár let na ulici. Docela úspěšně se z toho dostal, nicméně má dluhy. Postavil se k nim a je v osobním oddlužnění – takže splácet chce. Chce se tohohle břemena zbavit, a to poctivou prací. Dluhy si nenasekal tím, že by si koupil pračku se sušičkou a k tomu dovču na Kapverdách. Nadělal si je zoufalostí na ulici. Dnes, po druhém dni v jeho nové práci, mu to nebylo umožněno. Jeho nadřízený ho vyhodil za to, že je v insolvenci i přesto, že není právní důvod zrušit se zaměstnancem poměr kvůli tomuhle.

A tak se tedy spojil mocný Twitter. Retweety, lajky, diskuze, telefonáty, osobní zprávy. Jimm, ač nerad, zveřejnil svoje číslo účtu. Někdy prostě člověk udělá věc, na kterou není zrovna pyšný, ale někdy nelze jinak. Výsledek? Jimm mi před pár hodinami napsal, že dobří twilidé mu už poslali několik tisíc (a částka bude naskakovat, protože ne všechny transakce zřejmě byly v rámci stejné banky) a tak v klidu může zaplatit nájem a najíst se.

Vynechám to, že věřím, že celá tahle story bude mít ještě velkou dohru v médiích. Chci říct, že jsem neskutečně ráda, že v mojí sociální twibublině jsou lidé, kteří dokážou nezištně pomoci a udělají to rádi bez vidiny nějakého osobního obohacení. Jsem ráda, že pořád žiju ve světě, kde lidi dokážou projevit soucit a smutek, protože řekněme si to, kurva, na rovinu: tuhle pomoc zítra můžu potřebovat já, vaše mamky, vy nebo kdokoli, na kom vám záleží. A vědomí toho, že pomoc tady existuje, je moc krásný.

Strašně moc díky všem lidem, kterým není lhostejný osud druhého člověka.

@Viking_zeSeveru

15. 6. 2018

Balík diagnóz


Občas se musím zastavit a poděkovat za to, že jsem prožila výjimečný den.

Třeba ten den, kdy se mi podařilo v práci požádat kolegy několikrát o pomoc, dojít na druhý konec kanceláře na oddělení, kde nikoho neznám, zapojit se do několika konverzací o společných zájmech, a nezávazně prohodit vtipnou poznámku, které se zasmála i druhá strana a nejen já. A ještě vděčnější jsem, když takových dnů následuje několik po sobě, a jsou završené třeba pozváním na pivo, které dokonce přijmu.

Pokud vám to přijde jako naprosto normální den, přeju vám to. Jenomže pro mě tohle normální není ani trochu. Takové dny v mé mysli ještě nedávno existovaly jenom jako mlhavá představa toho, jak asi proplouvají životem „normální“ lidi, které nebrzdí diagnózy jako Aspergerův syndrom, sociální fobie, úzkostná porucha, ani nespočetné zážitky, kdy jim někdo dal najevo, že fakt nikoho nezajímají a nemají si s ostatními co říct.

Využívala jsem toho, že udržím v hlavě neskutečné množství informací, a snažila jsem se vstřebat všechno, jen abych nemusela nikoho žádat o pomoc. Bála jsem se být jakkoliv závislá na ostatních lidech, a tak jsem byla pořád, prakticky celý život, sama. Někdy jsem se radovala, jak je mi bez lidí dobře, jindy jsem probrečela hodiny jen proto, že jsem si tak strašně přála zažít ten pocit, že žiju normálně, že mám kolem sebe lidi, se kterými si rozumím, a že nejsem sama úplně na všechno.

Trvalo 27 let, než se mi podařilo – aspoň občas – prožít den, který by se dal popsat jako normální, mít plány na několik dní dopředu a nemuset je odmítnout, protože mě přemohla úzkost, být někam pozvána a nemuset se vnucovat. A za tyhle všechny dny opravdu upřímně děkuju, protože je jich málo a nepřicházejí samozřejmě. Pořád ještě převládají takové, kdy mi moje vnitřní nastavení nedovolí se zapojit mezi lidi, mozek servíruje jeden katastrofický scénář za druhým, a srdce tluče na poplach, a když už se probojuju skrz nějakou společenskou interakci, jsem vyčerpaná.

Proto jeden z nejkrásnějších pocitů, které znám, je cítit se jako vítaný host, konverzační partner, normální člověk, a nikoliv jako chodící balík diagnóz.

@HolubiPrincezna

12. 6. 2018

Kuchařina, to je dřina

Je to už přes dva roky, co jsem učinila jedno velké rozhodnutí. Odešla jsem z vejšky a našla si práci v kuchyni. Že je to náročné zaměstnání, směny dlouhé a plat nevalný, to jsem znala z brigád. A vlastně mi to bylo jedno, protože se mi plnil sen.

První práci a svoje kolegy jsem milovala. To se pak pracuje samo. Všechno bylo jako z pohádky. Jen jsem se chtěla rozvíjet a tady to nešlo. Odcházela jsem smutná, ale s nadějí, že se dostanu někam, kde se stanu opravdovou kuchařkou.

Ve druhé práci se všechno to, co mi přišlo nedosažitelné, stalo mojí realitou. Stačilo se jen zeptat. Plná nadějí a ideálů jsem se mohla přetrhnout, zůstávala přesčasy, pomáhala kolegům, když bylo třeba. Myslela jsem si, že tohle je moje místo. Koho to zajímalo? Nikoho. Hlavně ne moje šéfy. Pro ty bylo pohodlné zaměstnávat nadšeného blbečka, který udělá první poslední, protože je to jeho vysněná práce. Vyčerpávala jsem se na věcech, které jsem dělala navíc, abych jim dokázala, že do kuchyně patřím, že umím dřít. Odměnou mi byla výčitka, že nepracuju dostatečně hodin. A v ten moment jsem se poprvé zamyslela nad tím, co že to vlastně dělám? Věnovala jsem spoustu energie někomu, kdo si mého nasazení nevážil. To, že jsem se v práci potom dvakrát veřejně sesypala, byla jen třešnička na dortu. Výpověď jsem donesla o pár dní později. Přemlouvali, ale marně. Já už jejich hru prokoukla.

Děkuji jim za tu životní lekci. Opravdu ano. Ukázali mi, co dokážu, když chci, kým jsem a kým chci jako kuchařka být. Nebudu dělat nesmyslně dlouhé směny, po kterých nemám čas se vyspat. Takhle by totiž neměl pracovat nikdo. Ani kuchaři. Chci pracovat pro někoho, kdo mě respektuje jako lidskou bytost a naslouchá mi. Chci práci, kde mám čas si odpočinout, abych byla soustředěná, trpělivá a milá. Chci práci, kde je zapálení, osobní růst a štěstí zaměstnanců víc, než jenom marketingová fráze. Protože co si budem, o hosta jde i v nejlepší restauraci na posledním místě.

Kuchařina je skvělá práce a to, že z ní kuchaři dělají něco, co není pro slabý povahy, je chyba. Funkční kuchyně umí pracovat s různorodostí. Myslím si, že každý, kdo je zvídavý, má otevřenou hlavu a jídlo v srdíčku, by měl najít v profesionální kuchyni svoje místo. Kuchyně je pro mě hřiště, je to místo, kde se učím každý den, kde mám oči otevřené a nasávám všechno kolem. Z toho pak vytvářím něco nového, něco, co jsem já, je to moje spojení s okolním světem. Je skvělý vymyslet

jídlo, dostat ho na menu a vidět, jak chutná hostům.

@Ignacuv_muflon

6. 6. 2018

Báječný svět misofoniků

Utíkám od stolů. Zavírám se v kanclu. Sedám si nejdál od některých lidí. S dalšími se už ani nechci vidět „naživo“. Obtěžuji tím sama sebe. Nechtějte mě potkat, když mám navíc PMS.

Báječný svět misofoniků.

Mocná Wikipedie říká: „Lidé trpící misofonií jsou nejběžněji podráždění nebo rozzuření kvůli každodenním repetitivním zvukům z jejich okolí. Nejčastěji se jedná o zvuky vydávané při zpracovávání potravy v ústní dutině, jmenovitě mlaskání, polykání a žvýkání.“ Nejčastěji. Je toho víc. Hlasité dýchání, kašlání, kýchání, nedejbože chrápání. Mohla bych pokračovat dalších pár řádků. Vizuální podpora klepajících se podbradků, pocintaných vousů a především nechápavých pohledů tomu nasazuje korunu. Jen při té představě se mi zvedá žaludek. Je mi do pláče a chci být sprostá. Občas bych někomu nejradši vrazila. Pořád se cítím provinile, protože mi tohle všechno běhá hlavou.

Těžko se vysvětluje, že každé chroupnutí mi do hlavy vráží pomyslný hřebík. Že si toho nejde nevšímat. Že to těm lidem nevyčítám a nesnažím se je urazit - jen s nimi nedokážu sedět u jednoho stolu. Čím blíž mi jsou, tím je to horší. Nechtěla bych být v kůži mého muže. Jemu jsem nekonečně vděčná. Naučil se jíst, pít a dýchat skoro neslyšně. Nechrápe. Občas se naštve, ale po tisíci omluvách mě pohladí a řekne, že se to snaží chápat. Je mi do pláče ze mě samotné.

Měla bych to řešit především sama se sebou, ale bojím se jít za odborníkem. Léky brát nechci. Představa, že bych se měla v rámci terapie těmhle zvukům dobrovolně vystavovat, mě děsí víc, než oběd s mojí mámou. A navíc mě neustále provází představa, že se mi vysměje, protože si vymýšlím. Zatím mi pomáhají především sluchátka a špunty do uší.

Můžu jen doufat, že se to nebude zhoršovat. Nebo že budu mít dost odvahy na to, abych si za tím doktorem po deseti letech zašla.

Třeba jednou někoho takového potkáte. Prosím, zkuste jim nemít případné obličeje nebo postávání stranou za zlé. Ono jim nejspíš nebude dobře ve vlastní kůži. A pokud budou jako já, každý takový moment si budou vyčítat ještě dlouho po tom, co vy na to zapomenete.

5. 6. 2018

Virtuálno versus realita

Umět si k sobě pustit reálné lidi je pro mě těžké. Stejně tak jako držet si od těla ty virtuální.

Moje dětství nebylo zrovna nic, co bych měla spojené s hezkými vzpomínkami. Rozhádaní rodiče, jeden s nezdravým odstupem, jiný týrající a nepřirozeně lpějící, pověst „tý divný“ už od školky, objektivní důvod k pochybování o vlastní atraktivitě, utíkání do bubliny vlastní fantazie.

Dnes už dávno dítě nejsem, moje zázemí se rapidně změnilo k lepšímu a z estetického nedostatku už po letech dokážu vytřískat trochu charismatu. Nemůžu si stěžovat na nedostatek lásky a přijetí od blízkých, jsem zdravá, mám skvělou práci.  Z minulosti už mi zbylo jen pár ošklivých vzpomínek a pocit aspoň částečné neustálé vnitřní prázdnoty. A taky maska vtipný neustále něco bagatelizující pohodářky. Maska, kterou jsem si nasadila, abych si držela okolí dál od sebe.

Vždycky jsem měla velkou fantazii, ráda jsem psala a myslím, že umím být docela zábavná korespondenční partnerka. Tedy aspoň do chvíle, než odhodím masku a pak se na protistranu upnu v bláhové naději, že se mi tak podaří tu prázdnotu zaplnit. Pak následujou písemné hysterické scény, komunikační partner neví, co se stalo, ani jak reagovat, a tak logicky uteče. A pak přijde zoufalství, beznaděj a další prázdno.

Kolotoč chtění něčeho nedostupného a následného trápení se mě provází už od puberty, kdy se projevoval chronickým nešťastným zamilováváním se. Moje současné vytížení a mezinárodní složení okolí mi moc nedovoluje navazovat reálná přátelství, protože na to já vždycky potřebuju spoustu času. Myslím, že jsem si to tak podvědomě schválně vybrala, protože reálné lidi si nemůžu tolik přikrášlovat vlastní fantazií. A taky myslím, že těch, co to mají v nějakém ohledu podobně, je mezi vámi víc než dost. Dobrá zpráva pro ně i pro mě je, že se z toho dá aspoň malinko ven, když se naučíte svou pozornost rozptýlit mezi víc podnětů. Nejdřív třeba víc virtuálních lidí, pak nějaké ty nevirtuální koníčky a nakonec se i těch živých lidí pár objeví. A pokud máte problémy s tím, že vaší fantazii je realita malá, nechte si někde otevřené nějaké tvůrčí okýnko. Nebo třeba rám obrazu ;-)

31. 5. 2018

Proč jsem vděčná za potrat?

Jak to uchopit, abyste si neříkali, že jsem blázen? Dost často totiž přemýšlím nad tím, že je to smutný, jak moc mě to mrzí atp. Myslím na to, že už bych měla půlroční mrně, jak by se asi jmenoval(a) a že bych si letos mohla poprvé říct: „Ha, svátek matek, jupí!“ Ale ne. Ještě nejsem máma. Začnu od začátku.

Loni v lednu mi doktor na gyndě řekl, že mi hrozí endometrióza, a bylo by tedy fajn, kdyby otázka těhotenství byla co nejaktuálnější. Řekla jsem si, sakra, to je blbý, tlačit na Michala – tehdy ještě partnera. Byli jsme spolu sotva dva roky, copak to po něm můžu chtít? A tak jsem mu radši zavolala. Michal, bez jedinýho záseku, odpověděl: „No tak jo.“

Moc mě potěšilo, že se nezačal kroutit a prostě do toho se mnou chce jít. Do měsíce jsem byla těhotná (mimochodem sex v autě, v kroji a pod vlivem dobrýho moravskýho vína, dělá zázraky). Věděla jsem to už týden před tím, než mi to mohl potvrdit test. Maminky pochopí. Pocity byly skvělý, radovala jsem se, bylo mi i zle, to je jasný, ale když vidíš to srdíčko na ultrazvuku, víš, že je to ONO. Ale. Doktor mi řekl, že je mrně malinký, že je brzo na to dělat závěry, ale buď jsem otěhotněla později a tím pádem je mladší, takže neodpovídá velikosti, nebo se špatně vyvíjí, ale to že ukáže až čas. To byl 6. týden. V 9. jsem šla na další ultrazvuk, kde mě uklidnil s tím, že je vše v naprostém pořádku. Rovnou mi bral i krev a že se potkáme ve 13. týdnu, kdy mi po screeningu sdělí, zda je v pořádku i všechno ostatní. Mezitím mě Michal požádal o ruku, bylo to všechno úžasný.

Někdy ve 12. týdnu jsem začala mít zvláštní pocity, nebylo mi blbě, přestaly mě bolet prsa, jako bych ani nebyla těhotná. Jedno sobotní ráno jsem se probrala a měla pod sebou mokro.
Bylo to divný, je pravda, že předchozí večer jsem si mohla horko těžko sednout, ale nenapadlo by mě, že je něco špatně. Tak jsem se zvedla, že vyměním povlečení a v tu chvíli to přišlo. Neskutečný bolesti v podbřišku. Letěla jsem do koupelny, protože mi pomalu docházelo, co se stalo, i když jsem tomu nechtěla věřit. Michal se vzbudil a rozespale se ptal, co se děje. Začala jsem dost silně krvácet a v tu chvíli to na mě padlo, přišla jsem o miminko. Brečela jsem. Míša přišel za mnou a pořád mě utěšoval, že to určitě nic nebude, že pojedeme do nemocnice, tam mi pomůžou.

Jsme tu. Ústav pro péči o matku a dítě. Sestra: „Co je?“ Já: „Krvácím a mám bolesti břicha.“ Sestra: „Kolikátý týden?“ Já: „13.“ Sestra: „Zavolám doktora, zatím se posaďte.“

To prostě nešlo, po 40 minutách popocházení a neustálého běhání na WC, kdy mě Michal pořád uklidňoval, že to bude v pořádku, jsem „odrodila“ mrtvý plod velikosti manga/avokáda. Zmizel ve WC tak rychle, že jsem nestačila nijak zareagovat. Když jsem vylezla ven, Michal poznal, že už je po všem. Doktor, který po hodině přišel, byl tak necitlivý a protivný (asi měl po noční), že jsem se mu na koze rozbrečela, naštěstí ale nebyl až takový necita, aby mě hned hnal na kyretáž a píchl mi injekci na stahy dělohy, aby se o zbytek postaralo tělo samo. Když jsme vyšli ven, kde jsem to konečně mohla pustit ven, měla jsem něco jako desetivteřinový hysterický pláč, Michal byl vedle mě a držel mě, byl tu pro mě. Doma jsme brečeli spolu.

Pak už mi bylo líp. Myslela jsem si to. Měla jsem depresi asi měsíc, ale došlo mi to až zpětně. V práci jsem makala na 300 %, asi i to mi pomohlo. V září jsme se vzali a abych se vrátila k tomu nadpisu: jsem neskutečně vděčná za to, že se mi ukázalo ještě před svatbou, jakou oporu ve svým chlapovi mám, že se na něj můžu spolehnout, taky že se s tím moje tělo popralo samo a když se to povedlo jednou, až přijde ten správný čas, potká nás to znova.

Mimochodem je fakt dost těžký na děti a těhotenství nemyslet, když jsou všeci kolem vás těhotní, nebo už děti mají, ale s tím se prostě člověk musí poprat sám. Proto chci tímto vzkázat holkám, co si to taky zažily: berte to jako něco, čím si ověříte, že příroda ještě funguje, že miminko, který má být zdravý, se narodí a tak je to prostě zařízený. Zkuste si nebrat osobně to, že se to nepovedlo, a ať vás ani nenapadne, že jste snad vy něco udělaly špatně. Není to tak. Držím palce :)

29. 5. 2018

Dneska by to nešlo, zítra snad

Tohle je pro všechny, kteří na mě musí čekat. Jsem asociál trpící na deprese. Během let jsem se mnohokrát projela po vlastní horské dráze. Dnes už jsem stabilizovaná a své vnitřní pochody dokážu, až na výjimečné momenty, ovládat a mírnit. I za cenu časté letargie a bezcílného plynutí, je mi teď lépe než kdy předtím.

Ráda pracuji s lidmi a ještě raději trávím čas s přáteli a rodinou. To se ovšem děje zřídka. Vy jste tady vždy byli pro mě a já nedokážu být tady ani pro jednoho z vás, pokud nemáte vážné problémy, které nelze nevyslyšet. Vidím své prarodiče stárnout. Vidím nemocný vztah rodičů a jejich vzájemnou propast. Vidím a cítím jejich stesk a péči o mě. Já jim to oplácím úsměvem a polibkem, jenže také dlouhými týdny a někdy i měsíci v odloučení. Chodím tam a zpět jako přívalové deště.

Obvykle je společnost jehlou zabořenou hluboko v hlavě a panika je měkkým župánkem a bačkorami s bambulí. Je mi líto, že s vámi nedokážu být tak často. Mám vás všechny moc ráda. Usilovně na sobě pracuji a dělám malé krůčky kupředu, ale bojím se toho, abych vás stihla navštívit (kolikrát?), ještě před tím, než přijde hlína, která vás zakryje.

22. 5. 2018

Velcí kluci nepláčou

Jako malej jsem byl rváč. Takovej prcek, kterého se nikdo nebál. Často jsem se postavil starším a větším klukům. S hrdostí a modřinami jsem pak odcházel jako frajer. Tedy, zmlácenej frajer. Nikdy jsem nebrečel.

Vždyť velcí kluci nepláčou.

Na jaře roku 2016 jsme se svou úžasnou manželkou očekávali narození prvního potomka. Jen pár dní před porodem se rodinnej domeček z karet sesypal. Jako by mé mámě hráblo – zjistila, že už nepatřím jen jí, ale z té největší části své ženě a svému synovi. Během několika málo dní se strhla smršť šílených zpráv a telefonátů. Brzy se nepochopitelně přidal i táta a má sestra. Byl jsem nucen číst, jak jsem jejich největší zklamání v životě, že nás nikdy nikdo nebude mít rád, že má žena je čarodějnice a nakonec i že mě z celého srdce nenávidí.

Dostalo mě to.

Krásné chvíle narození našeho syna střídaly chvíle úplné bezmoci. Moje perfektní žena mě často utěšovala pohledem na naše novorozeně se slovy, že jsme dokázali něco úžasného, a že máme hlavně sebe. Já měl ale v hlavě stále to, že jsem rodičů největší zklamání. Nechápal jsem to. Byl jsem si jistý, že si to nezasloužím a propadal jsem depresím. Často jsem seděl u rozepsaného emailu jakési psycholožce, která by mi prý pomohla. Nikdy jsem ho neodeslal. Neuměl jsem o tom mluvit a držel to v sobě. Skoro každou noc jsem se budil a plakal potichu do polštáře. Naštvanej sám na sebe.

Vždyť velcí kluci nepláčou.

Dnes jsou synkovi dva roky. Je úžasnej a brzy bude mít sestřičku. S rodiči jsem rozvázal veškerý kontakt. Nešlo to jinak. Sami se připravili o něco skvělého. Nebyl jsem to já ani má čarodějná manželka, byli to oni sami. Takhle to dnes chápu. Takhle se na to dívám. Jsem obrovsky vděčný za to, co mám a nechci se trápit tím, co nemám.

Už nepláču.

@pekros

18. 5. 2018

Strach ze smrti

Umíme pojmenovat více než tři stovky fobií. Můžete se bát hadů, výšek, uzavřených prostor nebo dokonce i piva. Pod písmenem „T“ najdete to, o které tu chci dnes napsat. Tanatofobii. Strach ze smrti. Často bývám tímto strachem doslova paralyzován, přestože se vám může zdát jako banální. Čeho se vlastně bojím? Neexistence. Nedokážu připustit, že v určitý okamžik přestanu být, vnímat. Že nebude žádné ráno, probuzení. Jen nic. Jak může být nic, když za každým nic zatím vždycky bylo něco?

Bojím se spát. Spánek je nepřítel, protože se příliš podobá mému strachu. Když usínám sám, často zaberu až nad ránem, nepřekonatelnou únavou. Na pohřby nechodím. Počítám odžité roky a dochází mi, že větší polovinu už mám za sebou. Jak rychle to uteklo! Kolik málo mi zbývá. A nebo mi zbývá ještě méně? Samotné pomyšlení mi způsobuje třes prstů, už jen při psaní tohoto textu si musím dávat přestávky. Tento svůj strach prožívám od dětství. Pamatuju si, když jsem jako malé dítě v noci plakal, že přišla maminka a slíbila, že doktoři něco vymyslí, že jednou už lidi nebudou umírat, protože na to najdou lék. Já jí tehdy uvěřil, protože jsem byl malé dítě, které věřit chce.

Dnes už tuto útěchu nemám. Nejsem věřící, nevěřím v posmrtný život. Nemám nic, co by můj paralyzující strach umenšilo. O mém strachu neví nikdo, ani mí nejbližší. Pořád mám pocit, že přiznat to bude chyba, za kterou nechci platit daň. A přesto se to někdy těžko skrývá. Jak vysvětlit své milé ty nepřítomné pohledy do dálky, tu rozechvělou tóninu v hlasu, když se na to téma zrovna dostaneme? Sedím a přemýšlím. Ticho se vpíjí do mé duše a já si připadám rozbitý. Nakonec vzdychnu, jako tolikrát a začnu něco dělat. Číst si, koukat na televizi – prostě cokoliv, co mě odvede od těchto myšlenek. Někdy to trvá celé hodiny, než se mi to podaří. Hodiny strachu a bezmoci. Zdá se mi, že se o tanatofobii málo mluví, aspoň mám ten pocit. A že by se to mělo změnit. Sdílená starost je prý poloviční starost, jak se říká. Ale najít pro to odvahu je hrozně, hrozně těžké.