Vzpomínka

Když jsme si s Cvrlikym psali, často jsem si z něj utahoval. Říkal jsem mu naivko, úchyle, ty vztahovačná můro…. Nebo ho posílal na převýchovu. Ale nikdy ne proto, že bych ho neměl rád.

Často jsme spolu nesouhlasili. Nabubřele jsem se považoval za poučenějšího, protož on očekával vždy jen to dobré a s negativitou nebyl s to pracovat. Vše si bral osobně, zraňovala ho víc než ostatní. Znovu a znovu. A i přes četné pokusy, prostě nikdy si nenechal říct.

Jenže právě díky tomu byl výjimečný. Byl imunní vůči cynismu, zlehčování problémů humorem či odtažitému přístupu typu, že to ho nezajímá, který by byl jinému (třeba i mně) vlastní.

Vyčítal jsem mu někdy zbabělost, když se vyhýbal přímé konfrontaci a odmítal řešit problémy, které vyvstaly... Na druhou stranu, denně mu stálo za to chodit do donquiotského boje a horovat za lásku, kdežto já se zmohl leda na žertovné příhody.

Nechci ho glorifikovat. Byl to také člověk s chybami, stejně jako my ostatní. Ale tou prostotou, upřímností a až dětskou naivitou zde působil jako zjevení, které tu zanechalo svým způsobem vakuum a také hluboký otisk lidskosti, který těžko někdo nahradí.

A ano, mělo to smysl.



Za Redakci (a ostatní cyniky)
@BezTvare