Znám dívku. Poprvé jsem ji uviděla na jakémsi přelidněném místě. Proplouvala množstvím pohledů, mlčky a vyrovnaně, ale jako by měla v obličeji napsáno, že je už unavená ze soudů lidí a svých vlastních myšlenek o nich.
Postupem času se z nás staly kamarádky. Častokrát jsme v konverzaci narazily na její pochyby. Pochyby o ni samé, o jejím zevnějšku, o její kráse. Samozřejmě jsem je s lehkostí vyvracela. Není nic snazšího než v přítomnosti člověka, který si obratem dokázal získat váš obdiv, odpovědět na otázku „Jsem dost dobrá?“ – „Ano, jsi.“
Včera se mezi přáteli po delší době smála na celé kolo. Uvědomila jsem si, jak jsou soudobá měřítka krásy hloupá. Jak zastiňují pravou krásu lidské bytosti. Jak nahlodávají, ne-li ruinují, víru ve vlastní půvab. Za zvuku jejího smíchu jsem si uvědomila, že není jen krásná. Je nádherná.
Příčí se mi jakýkoliv diktát krásy, protože takový soud má v sobě ostudnou dávku povýšenosti a sálá z něj nevlídnost, před kterou se mnoho lidí nedokáže obrnit. Pravá krása má přece tolik variant, které můžeme v druhých objevovat. Vidět a hodnotit jen vzhled člověka je jako zastavit se se zavázanýma očima o stěnu, kterou lze ve skutečnosti lehce obejít a za níž se rozkládá překrásná rozkvetlá zahrada.
@_Augellin
