Báječný svět misofoniků.
Mocná Wikipedie říká: „Lidé trpící misofonií jsou nejběžněji podráždění nebo rozzuření kvůli každodenním repetitivním zvukům z jejich okolí. Nejčastěji se jedná o zvuky vydávané při zpracovávání potravy v ústní dutině, jmenovitě mlaskání, polykání a žvýkání.“ Nejčastěji. Je toho víc. Hlasité dýchání, kašlání, kýchání, nedejbože chrápání. Mohla bych pokračovat dalších pár řádků. Vizuální podpora klepajících se podbradků, pocintaných vousů a především nechápavých pohledů tomu nasazuje korunu. Jen při té představě se mi zvedá žaludek. Je mi do pláče a chci být sprostá. Občas bych někomu nejradši vrazila. Pořád se cítím provinile, protože mi tohle všechno běhá hlavou.
Těžko se vysvětluje, že každé chroupnutí mi do hlavy vráží pomyslný hřebík. Že si toho nejde nevšímat. Že to těm lidem nevyčítám a nesnažím se je urazit - jen s nimi nedokážu sedět u jednoho stolu. Čím blíž mi jsou, tím je to horší. Nechtěla bych být v kůži mého muže. Jemu jsem nekonečně vděčná. Naučil se jíst, pít a dýchat skoro neslyšně. Nechrápe. Občas se naštve, ale po tisíci omluvách mě pohladí a řekne, že se to snaží chápat. Je mi do pláče ze mě samotné.
Měla bych to řešit především sama se sebou, ale bojím se jít za odborníkem. Léky brát nechci. Představa, že bych se měla v rámci terapie těmhle zvukům dobrovolně vystavovat, mě děsí víc, než oběd s mojí mámou. A navíc mě neustále provází představa, že se mi vysměje, protože si vymýšlím. Zatím mi pomáhají především sluchátka a špunty do uší.
Můžu jen doufat, že se to nebude zhoršovat. Nebo že budu mít dost odvahy na to, abych si za tím doktorem po deseti letech zašla.
Třeba jednou někoho takového potkáte. Prosím, zkuste jim nemít případné obličeje nebo postávání stranou za zlé. Ono jim nejspíš nebude dobře ve vlastní kůži. A pokud budou jako já, každý takový moment si budou vyčítat ještě dlouho po tom, co vy na to zapomenete.
Těžko se vysvětluje, že každé chroupnutí mi do hlavy vráží pomyslný hřebík. Že si toho nejde nevšímat. Že to těm lidem nevyčítám a nesnažím se je urazit - jen s nimi nedokážu sedět u jednoho stolu. Čím blíž mi jsou, tím je to horší. Nechtěla bych být v kůži mého muže. Jemu jsem nekonečně vděčná. Naučil se jíst, pít a dýchat skoro neslyšně. Nechrápe. Občas se naštve, ale po tisíci omluvách mě pohladí a řekne, že se to snaží chápat. Je mi do pláče ze mě samotné.
Měla bych to řešit především sama se sebou, ale bojím se jít za odborníkem. Léky brát nechci. Představa, že bych se měla v rámci terapie těmhle zvukům dobrovolně vystavovat, mě děsí víc, než oběd s mojí mámou. A navíc mě neustále provází představa, že se mi vysměje, protože si vymýšlím. Zatím mi pomáhají především sluchátka a špunty do uší.
Můžu jen doufat, že se to nebude zhoršovat. Nebo že budu mít dost odvahy na to, abych si za tím doktorem po deseti letech zašla.
Třeba jednou někoho takového potkáte. Prosím, zkuste jim nemít případné obličeje nebo postávání stranou za zlé. Ono jim nejspíš nebude dobře ve vlastní kůži. A pokud budou jako já, každý takový moment si budou vyčítat ještě dlouho po tom, co vy na to zapomenete.
