Vždyť velcí kluci nepláčou.
Na jaře roku 2016 jsme se svou úžasnou manželkou očekávali narození prvního potomka. Jen pár dní před porodem se rodinnej domeček z karet sesypal. Jako by mé mámě hráblo – zjistila, že už nepatřím jen jí, ale z té největší části své ženě a svému synovi. Během několika málo dní se strhla smršť šílených zpráv a telefonátů. Brzy se nepochopitelně přidal i táta a má sestra. Byl jsem nucen číst, jak jsem jejich největší zklamání v životě, že nás nikdy nikdo nebude mít rád, že má žena je čarodějnice a nakonec i že mě z celého srdce nenávidí.
Dostalo mě to.
Krásné chvíle narození našeho syna střídaly chvíle úplné bezmoci. Moje perfektní žena mě často utěšovala pohledem na naše novorozeně se slovy, že jsme dokázali něco úžasného, a že máme hlavně sebe. Já měl ale v hlavě stále to, že jsem rodičů největší zklamání. Nechápal jsem to. Byl jsem si jistý, že si to nezasloužím a propadal jsem depresím. Často jsem seděl u rozepsaného emailu jakési psycholožce, která by mi prý pomohla. Nikdy jsem ho neodeslal. Neuměl jsem o tom mluvit a držel to v sobě. Skoro každou noc jsem se budil a plakal potichu do polštáře. Naštvanej sám na sebe.
Vždyť velcí kluci nepláčou.
Dnes jsou synkovi dva roky. Je úžasnej a brzy bude mít sestřičku. S rodiči jsem rozvázal veškerý kontakt. Nešlo to jinak. Sami se připravili o něco skvělého. Nebyl jsem to já ani má čarodějná manželka, byli to oni sami. Takhle to dnes chápu. Takhle se na to dívám. Jsem obrovsky vděčný za to, co mám a nechci se trápit tím, co nemám.
Už nepláču.
@pekros
Na jaře roku 2016 jsme se svou úžasnou manželkou očekávali narození prvního potomka. Jen pár dní před porodem se rodinnej domeček z karet sesypal. Jako by mé mámě hráblo – zjistila, že už nepatřím jen jí, ale z té největší části své ženě a svému synovi. Během několika málo dní se strhla smršť šílených zpráv a telefonátů. Brzy se nepochopitelně přidal i táta a má sestra. Byl jsem nucen číst, jak jsem jejich největší zklamání v životě, že nás nikdy nikdo nebude mít rád, že má žena je čarodějnice a nakonec i že mě z celého srdce nenávidí.
Dostalo mě to.
Krásné chvíle narození našeho syna střídaly chvíle úplné bezmoci. Moje perfektní žena mě často utěšovala pohledem na naše novorozeně se slovy, že jsme dokázali něco úžasného, a že máme hlavně sebe. Já měl ale v hlavě stále to, že jsem rodičů největší zklamání. Nechápal jsem to. Byl jsem si jistý, že si to nezasloužím a propadal jsem depresím. Často jsem seděl u rozepsaného emailu jakési psycholožce, která by mi prý pomohla. Nikdy jsem ho neodeslal. Neuměl jsem o tom mluvit a držel to v sobě. Skoro každou noc jsem se budil a plakal potichu do polštáře. Naštvanej sám na sebe.
Vždyť velcí kluci nepláčou.
Dnes jsou synkovi dva roky. Je úžasnej a brzy bude mít sestřičku. S rodiči jsem rozvázal veškerý kontakt. Nešlo to jinak. Sami se připravili o něco skvělého. Nebyl jsem to já ani má čarodějná manželka, byli to oni sami. Takhle to dnes chápu. Takhle se na to dívám. Jsem obrovsky vděčný za to, co mám a nechci se trápit tím, co nemám.
Už nepláču.
@pekros
