Umíme pojmenovat více než tři stovky fobií. Můžete se bát hadů, výšek, uzavřených prostor nebo dokonce i piva. Pod písmenem „T“ najdete to, o které tu chci dnes napsat. Tanatofobii. Strach ze smrti. Často bývám tímto strachem doslova paralyzován, přestože se vám může zdát jako banální. Čeho se vlastně bojím? Neexistence. Nedokážu připustit, že v určitý okamžik přestanu být, vnímat. Že nebude žádné ráno, probuzení. Jen nic. Jak může být nic, když za každým nic zatím vždycky bylo něco?
Bojím se spát. Spánek je nepřítel, protože se příliš podobá mému strachu. Když usínám sám, často zaberu až nad ránem, nepřekonatelnou únavou. Na pohřby nechodím. Počítám odžité roky a dochází mi, že větší polovinu už mám za sebou. Jak rychle to uteklo! Kolik málo mi zbývá. A nebo mi zbývá ještě méně? Samotné pomyšlení mi způsobuje třes prstů, už jen při psaní tohoto textu si musím dávat přestávky. Tento svůj strach prožívám od dětství. Pamatuju si, když jsem jako malé dítě v noci plakal, že přišla maminka a slíbila, že doktoři něco vymyslí, že jednou už lidi nebudou umírat, protože na to najdou lék. Já jí tehdy uvěřil, protože jsem byl malé dítě, které věřit chce.
Dnes už tuto útěchu nemám. Nejsem věřící, nevěřím v posmrtný život. Nemám nic, co by můj paralyzující strach umenšilo. O mém strachu neví nikdo, ani mí nejbližší. Pořád mám pocit, že přiznat to bude chyba, za kterou nechci platit daň. A přesto se to někdy těžko skrývá. Jak vysvětlit své milé ty nepřítomné pohledy do dálky, tu rozechvělou tóninu v hlasu, když se na to téma zrovna dostaneme? Sedím a přemýšlím. Ticho se vpíjí do mé duše a já si připadám rozbitý. Nakonec vzdychnu, jako tolikrát a začnu něco dělat. Číst si, koukat na televizi – prostě cokoliv, co mě odvede od těchto myšlenek. Někdy to trvá celé hodiny, než se mi to podaří. Hodiny strachu a bezmoci. Zdá se mi, že se o tanatofobii málo mluví, aspoň mám ten pocit. A že by se to mělo změnit. Sdílená starost je prý poloviční starost, jak se říká. Ale najít pro to odvahu je hrozně, hrozně těžké.
