29. 5. 2018

Dneska by to nešlo, zítra snad

Tohle je pro všechny, kteří na mě musí čekat. Jsem asociál trpící na deprese. Během let jsem se mnohokrát projela po vlastní horské dráze. Dnes už jsem stabilizovaná a své vnitřní pochody dokážu, až na výjimečné momenty, ovládat a mírnit. I za cenu časté letargie a bezcílného plynutí, je mi teď lépe než kdy předtím.

Ráda pracuji s lidmi a ještě raději trávím čas s přáteli a rodinou. To se ovšem děje zřídka. Vy jste tady vždy byli pro mě a já nedokážu být tady ani pro jednoho z vás, pokud nemáte vážné problémy, které nelze nevyslyšet. Vidím své prarodiče stárnout. Vidím nemocný vztah rodičů a jejich vzájemnou propast. Vidím a cítím jejich stesk a péči o mě. Já jim to oplácím úsměvem a polibkem, jenže také dlouhými týdny a někdy i měsíci v odloučení. Chodím tam a zpět jako přívalové deště.

Obvykle je společnost jehlou zabořenou hluboko v hlavě a panika je měkkým župánkem a bačkorami s bambulí. Je mi líto, že s vámi nedokážu být tak často. Mám vás všechny moc ráda. Usilovně na sobě pracuji a dělám malé krůčky kupředu, ale bojím se toho, abych vás stihla navštívit (kolikrát?), ještě před tím, než přijde hlína, která vás zakryje.