Tohle je pro všechny, kteří na mě musí čekat. Jsem asociál trpící na deprese. Během let jsem se mnohokrát projela po vlastní horské dráze. Dnes už jsem stabilizovaná a své vnitřní pochody dokážu, až na výjimečné momenty, ovládat a mírnit. I za cenu časté letargie a bezcílného plynutí, je mi teď lépe než kdy předtím.
Ráda pracuji s lidmi a ještě raději trávím čas s přáteli a rodinou. To se ovšem děje zřídka. Vy jste tady vždy byli pro mě a já nedokážu být tady ani pro jednoho z vás, pokud nemáte vážné problémy, které nelze nevyslyšet. Vidím své prarodiče stárnout. Vidím nemocný vztah rodičů a jejich vzájemnou propast. Vidím a cítím jejich stesk a péči o mě. Já jim to oplácím úsměvem a polibkem, jenže také dlouhými týdny a někdy i měsíci v odloučení. Chodím tam a zpět jako přívalové deště.
Obvykle je společnost jehlou zabořenou hluboko v hlavě a panika je měkkým župánkem a bačkorami s bambulí. Je mi líto, že s vámi nedokážu být tak často. Mám vás všechny moc ráda. Usilovně na sobě pracuji a dělám malé krůčky kupředu, ale bojím se toho, abych vás stihla navštívit (kolikrát?), ještě před tím, než přijde hlína, která vás zakryje.
