Přesto je tento přechod náročnou životní situací. Hlavně tedy jeho začátek. Když se nechcete smířit s tím, že život skončil promocí a teď je před vámi jen ranní vstávání, zmar, čekání důchod a krize středního věku, hupsnete do toho po hlavě.
Brzy zjistíte, že první full time job připomíná něco, co jste už (ve většině případů) zažili – první vztah. Začíná to zamilovaností. Najdete dream job – nebo alespoň slušnou nabídku práce, za kterou dostanete peníze. Ano, i to samo o sobě stačí k jiskřičkám v očích, studenti znalí dobrovolnictví jistě pochopí. První měsíc až dva máte růžové brýle. Všechno je skvělé. Konkrétně v psycho oboru klienti vzkvétají, kolegové jsou ultra ochotní, vedoucí vás podporuje, vaše pracovní místo je rájem na zemi.
Jak to tak ale bývá, po prvních měsících přichází náraz. Fáze kocoviny. Ve vztahu se v té době z „roztomilého chrupkání“ partnera stává „to-má-v-puse-motorovku-nebo-co-ty-kokot“. V pracovní sféře zjišťujete informace, které jste v sladké nevědomosti vesele ignorovali. Klienti stagnují, kolegové dělají svou práci špatně nebo vůbec, vedoucího jste už měsíc neviděli. Všechno vám hoří pod rukama. Vaše pracovní místo bohužel ne.
Jak čas plyne, máte dvě možnosti. Ustát to, anebo jít jinam. Fáze stability neboli závazku přichází nějaký čas po zkušební době. Ve vztahu si lidé dovolí být zranitelní, mají ráno sex předtím, než si vyčistí zuby, berou si hypotéky nebo rovnou sebe. V práci v této fázi zjišťujete, že všechno změnit nejde, i když se o to jako správný mileniál samozřejmě pokusíte. Někteří si řeknou, že půjdou jinam, protože vždycky se najde místo, kde mají větší kanceláře, mladší vybavení místnosti a dostanete častější feedback. Někdy ale první dvě fáze překonáte a rozhodnete se v zaměstnání zůstat. Ale o tom až někdy příště. Teď mne prosím omluvte. Musím jít hasit.
