Na základce jsem se stala terčem. „Naštěstí“ jen psychického teroru, nadávek, posměšků, vysmívání se. Trefovat se do slabostí jiných je totiž snadné. Ublížit je snadné. A pro mnohé uspokojující. Školu jsem přežila. Nedá se ale říct, že bez následků. Naučila jsem se obrnit, neprojevovat emoce, hlavně na sebe nijak neupozornit, nijak nevybočit, aby nikdo neměl záminku mi ublížit. Co vám budu povídat, není to hezký život. To, že díky tomu nedokážu mít vztah, je jenom pomyslnou třešničkou na dortu.
Horší je, že jsem se naučila být zlá. To, díky čemu jsem roky trpěla, jsem začala používat také. Vědomě jsem odhalovala slabosti známých i přátel, strefovala se do nich a dlouho si myslela, že je to takhle mezi lidmi přece normální, že se k sobě takhle lidi chovají. Nakonec mi došlo, že není, že díky tomu lidi kolem sebe ztrácím, protože se zlou a cynickou mrchou kupodivu nikdo trávit čas nechce. Rozhodla jsem se s tím zkusit něco dělat.
Začala jsem Twitter používat jako formu terapie. V době, kdy se Twitter stává místem vylévání si všech možných frustrací, se učím nebýt zlá. Není to jednoduché, protože u spousty tweetů mě vždycky jako první napadá jedovatý komentář, a být jízlivá se zdá o tolik snazší. Ale místo vypouštění jedovatých slin se teď zkouším zastavit, říct si: „Nebuď zlá“, a buď se rozhodnu příspěvek nekomentovat vůbec, nebo vymyslet jako reakci něco pokud možno užitečného, nedej bože pozitivního. Protože zloba a jed nikdy k užitku nejsou, otráví ty, na které jsou směřovány, a nakonec i vás samotné. Postupem času tenhle přístup používám i v reálném světě, nechat si tu vteřinku na uvědomění si, jestli to, co mě napadlo jako první, vážně chci říct nahlas. A třeba časem ty jedovaté myšlenky přestanou přicházet úplně.
A tak mám radost, že ačkoli já jsem sice pořád rozbitá, díky téhle Twitter terapii už u toho alespoň dokážu nerozbíjet druhé.
