Když jsme se poznali, vůbec mě nenapadlo, že by s
ním mohlo být něco v nepořádku. Sama jsem měla věčně odřená kolena a tak
jsem jeho pády přisuzovala tomu, že je prostě taky jen nemehlo. Ani
mě moc nezajímal, měla jsem úplně jiné starosti. Pak jsme si jednou večer konečně pořádně
promluvili. Měli jsme dost společného. Zdál se fajn. A
já si všimla, že je vlastně docela fešák. A teprve potom mi to
docvaklo ... byl nemocný. Musela jsem se smát. To bych totiž nebyla já, kdybych se jednou zakoukala do
"normálního" chlapa.
Svalová dystrofie je humus. Jdete po ulici a zničeho nic ležíte na
zemi, protože svaly vypnou. Vstáváte dvojnásobek času, co zdravý člověk.
Vylézt do schodů je peklo, stejně jako sebrat cokoliv ze země. Nejhorší na
tom všem jsou ale lidi. „To je dobře, že aspoň někoho má," pronesla
jednou kamarádka tónem, který spíše vypovídal o tom, že jsem si někde
koupila poškozené zboží. „Já tě obdivuju, že na to máš," řekla jiná, a
mně bylo smutno, protože mě obdivovala za lásku.
Jistě, není to sranda.
Příjdou chvíle, kdy chcete pomoci, ale jste bezmocní. Záchvaty vzteku,
které musíte vydržet. Věci, které spolu nebudete nikdy dělat. Lidi, co
budou zírat a smát se, protože se ten chlápek v obleku válí po ulici. Ovšem s tím jsem do toho šla. Nikdy jsem nepotkala úžasnějšího člověka.
Každý den je pro nás sice boj, který za to ale stojí.
@vivalafuckoff
