Loni v lednu mi doktor na gyndě řekl, že mi hrozí endometrióza, a bylo by tedy fajn, kdyby otázka těhotenství byla co nejaktuálnější. Řekla jsem si, sakra, to je blbý, tlačit na Michala – tehdy ještě partnera. Byli jsme spolu sotva dva roky, copak to po něm můžu chtít? A tak jsem mu radši zavolala. Michal, bez jedinýho záseku, odpověděl: „No tak jo.“
Moc mě potěšilo, že se nezačal kroutit a prostě do toho se mnou chce jít. Do měsíce jsem byla těhotná (mimochodem sex v autě, v kroji a pod vlivem dobrýho moravskýho vína, dělá zázraky). Věděla jsem to už týden před tím, než mi to mohl potvrdit test. Maminky pochopí. Pocity byly skvělý, radovala jsem se, bylo mi i zle, to je jasný, ale když vidíš to srdíčko na ultrazvuku, víš, že je to ONO. Ale. Doktor mi řekl, že je mrně malinký, že je brzo na to dělat závěry, ale buď jsem otěhotněla později a tím pádem je mladší, takže neodpovídá velikosti, nebo se špatně vyvíjí, ale to že ukáže až čas. To byl 6. týden. V 9. jsem šla na další ultrazvuk, kde mě uklidnil s tím, že je vše v naprostém pořádku. Rovnou mi bral i krev a že se potkáme ve 13. týdnu, kdy mi po screeningu sdělí, zda je v pořádku i všechno ostatní. Mezitím mě Michal požádal o ruku, bylo to všechno úžasný.
Někdy ve 12. týdnu jsem začala mít zvláštní pocity, nebylo mi blbě, přestaly mě bolet prsa, jako bych ani nebyla těhotná. Jedno sobotní ráno jsem se probrala a měla pod sebou mokro.
Bylo to divný, je pravda, že předchozí večer jsem si mohla horko těžko sednout, ale nenapadlo by mě, že je něco špatně. Tak jsem se zvedla, že vyměním povlečení a v tu chvíli to přišlo. Neskutečný bolesti v podbřišku. Letěla jsem do koupelny, protože mi pomalu docházelo, co se stalo, i když jsem tomu nechtěla věřit. Michal se vzbudil a rozespale se ptal, co se děje. Začala jsem dost silně krvácet a v tu chvíli to na mě padlo, přišla jsem o miminko. Brečela jsem. Míša přišel za mnou a pořád mě utěšoval, že to určitě nic nebude, že pojedeme do nemocnice, tam mi pomůžou.
Jsme tu. Ústav pro péči o matku a dítě. Sestra: „Co je?“ Já: „Krvácím a mám bolesti břicha.“ Sestra: „Kolikátý týden?“ Já: „13.“ Sestra: „Zavolám doktora, zatím se posaďte.“
To prostě nešlo, po 40 minutách popocházení a neustálého běhání na WC, kdy mě Michal pořád uklidňoval, že to bude v pořádku, jsem „odrodila“ mrtvý plod velikosti manga/avokáda. Zmizel ve WC tak rychle, že jsem nestačila nijak zareagovat. Když jsem vylezla ven, Michal poznal, že už je po všem. Doktor, který po hodině přišel, byl tak necitlivý a protivný (asi měl po noční), že jsem se mu na koze rozbrečela, naštěstí ale nebyl až takový necita, aby mě hned hnal na kyretáž a píchl mi injekci na stahy dělohy, aby se o zbytek postaralo tělo samo. Když jsme vyšli ven, kde jsem to konečně mohla pustit ven, měla jsem něco jako desetivteřinový hysterický pláč, Michal byl vedle mě a držel mě, byl tu pro mě. Doma jsme brečeli spolu.
Pak už mi bylo líp. Myslela jsem si to. Měla jsem depresi asi měsíc, ale došlo mi to až zpětně. V práci jsem makala na 300 %, asi i to mi pomohlo. V září jsme se vzali a abych se vrátila k tomu nadpisu: jsem neskutečně vděčná za to, že se mi ukázalo ještě před svatbou, jakou oporu ve svým chlapovi mám, že se na něj můžu spolehnout, taky že se s tím moje tělo popralo samo a když se to povedlo jednou, až přijde ten správný čas, potká nás to znova.
Mimochodem je fakt dost těžký na děti a těhotenství nemyslet, když jsou všeci kolem vás těhotní, nebo už děti mají, ale s tím se prostě člověk musí poprat sám. Proto chci tímto vzkázat holkám, co si to taky zažily: berte to jako něco, čím si ověříte, že příroda ještě funguje, že miminko, který má být zdravý, se narodí a tak je to prostě zařízený. Zkuste si nebrat osobně to, že se to nepovedlo, a ať vás ani nenapadne, že jste snad vy něco udělaly špatně. Není to tak. Držím palce :)
