Jsou to teď přesně čtyři roky, co taťka zemřel. Je to divný pocit, na jednu stranu mi přijde, že se to událo tak před týdnem. Byl krásný a slunečný den, když nám zazvonil telefon a zpráva, že taťka už tu není. Čuměla jsem na modrou oblohu a říkala si, jak není? Jak tu nemůže být? Vzpomínám si, jak jsme každý přestali vykonávat, co jsme dělali, sedli jsme si do pergoly a společně brečeli a navzájem se objímali.
A na druhou stranu mi to už teď přijde samozřejmé, že žijeme bez taťky. Zvykla jsem si.
Každá smrt je jiná a každá reakce na ni je odlišná. Já jsem třeba přímo ten den byla zničená. Bolela mě hlava z toho, jak moc jsem brečela. Kupodivu na pohřbu už to bylo jiné. Uvědomila jsem si, že to bylo svým způsobem vysvobození jak pro nás, tak pro taťku, protože taťka už měl tak 6 let Alzheimera. Takže i když občas působil jako taťka, kterého známe, tak většinu času už byl jenom jako stín taťky.
Když jste věřící, tak odmalička víte, že nějaké to nebe a podobné věci jsou. Ale až zažijete smrt na vlastní kůži, tak vám teprve dojde smysl toho všeho. Byla jsem sice na pohřbu smutná, ale zároveň jsem doufala v to, že jednou se s taťkou potkám.
Upřímně nechápu, jak to nevěřící v jakýkoliv posmrtný život zvládají. Protože já bych se bez té naděje pravděpodobně psychicky zhroutila. A můžu potvrdit, že víra je opravdu berlička. Pomocná berlička, bez které si svůj život nedokážu představit. A přestože tu vždy budou nekonečné a smutné dny, tak někdy se to vždy zlomí. Proto mám pocit, že naděje je hnací motor života. A proto všem přeji, aby jste si každý nějakou svoji naději našli.
Upřímně nechápu, jak to nevěřící v jakýkoliv posmrtný život zvládají. Protože já bych se bez té naděje pravděpodobně psychicky zhroutila. A můžu potvrdit, že víra je opravdu berlička. Pomocná berlička, bez které si svůj život nedokážu představit. A přestože tu vždy budou nekonečné a smutné dny, tak někdy se to vždy zlomí. Proto mám pocit, že naděje je hnací motor života. A proto všem přeji, aby jste si každý nějakou svoji naději našli.
