Stačil jeden pohyb prstem, jeden moment a nemusel jsem se ani narodit. „Dělej, zmáčkni to!“ pamatuje mamka slyšet dědu směrem k mému tátovi majícímu prst na spoušti. Mamka stojící se strachem s rukama kolem břicha, aby mě více přivinula…
Přeskočím 13 let obyčejného dětství rovnou do puberty a přichází rozvod rodičů. Co se týče hlasivek byl asi poklidný, ale jinak vůbec. Rodiče měli půjčky, táta svoje přestal platit a k tomu navíc i dodávku elektřiny, takže potom, co se odstěhoval, nás hnali exekutoři a přes půl roku jsme byli bez elektřiny.
V této fázi přišlo největší vztahový ochladnutí s rodiči a uzavření sám do sebe. Cítil jsem se ve společnosti jako chudák, pro kterého není místo, kdyby někdo tušil, že si nemůžeme dovolit ani platit elektřinu, posmívali by se mi lidi ještě více.
Další ránu jsem utrpěl při svém prvním epileptickém záchvatu. Na otázku „Proč byla u vás před barákem záchranka?“ jsem si vymýšlel, aby mě to znova nezdiskreditovalo. S vědomím, že se nebudu moct bavit tak jako ostatní, jsem zapadl do zdí svého pokoje a stával se ze mě ještě větší asociál. Začínal jsem o sobě pochybovat.
S příchodem na střední jsem se rozhodl začít od nuly. Nasadil jsem masku, která kryla moje osudy z minulosti. Choval jsem se jako ostatní, smál se, povídal si. Ale při příchodu domů mi stejně bylo pořád smutno. Vypěstoval jsem si kamarádství se všemi ze třídy, a hlavně s jedním spolužákem.
Byl mi oporou, nekonečným zdrojem vtipných momentů apod. Začínal jsem si všímat, že se nesměji kvůli něčemu, ale kvůli němu. Ten jeho úsměv mě vždycky dokázal odzbrojit, byl jsem bezradný. Postupem času jsem ho měl víc a víc rád. I přesto jsem zachovával pravidlo „s kamarády ne“. Věděl jsem, že spolu nebudeme. Chtěl jsem, aby byl šťastný aspoň on. Takže jsem ho s tímhle vůbec nezatěžoval a místo toho jsem mu radši pomáhal s holkami.
Po mém coming outu se náš vztah ještě více stmelil a to tak, že jsem ho začínal nehorázně moc milovat. Už to dál nešlo. Hrozně mě to užíralo. To dospělo do fáze, kdy jsem se rozhodl postupně se od něho, pro dobro věci, odpoutávat… A znova jsem upadal do zdí ve svém pokoji. Přicházely období sklíčenosti, litování sama sebe a polemizování nad životem.
Nejhorší na tom je, že když vám už nezbude žádný blízký kamarád, nemůžete se nikomu svěřit a doufat v obejmutí a slova „To bude dobrý“.
Nicméně nyní doufám v úspěšnou maturitu, přijetí na vysokou a vyhlídky na lepší zítřky.
AF
