Ani nevíte jak. Prostě se najednou v životě dostanete do bodu, kdy přemýšlíte, jestli je horší pohled ráno do zrcadla nebo kdykoli přes den do občanky, a tak úplně nevíte, co s tím.
Vzpomínám, že když před 25 lety můj strejda slavil padesátý narozeniny, tak si připravil takovou tu řeč, co většinou všechny hrozně nudí a z nuceného úsměvu mají křeče v obličeji. Jenže strejda tenkrát řekl něco, co si do teď úplně přesně pamatuji.
Řekl: já sem si uvědomil, že jsem vlastně celý život na něco čekal a myslel jsem, že až se dočkám, konečně začne ta pořádná životní jízda. Čekal jsem, až dostanu občanku, že nebudu muset poslouchat rodiče a dám si konečně legálně pivo a cigáro, až dostuduji a budu mít titul, až si najdu holku, až budu mít po vojně, až si tu holku vezmu, až mi porodí děti, až postoupím v kariéře, až vydělám dost peněz, až si pořídíme auto a byt, až opravíme chalupu, až děti vyrostou, až budu mít konečně čas sám na sebe a najednou jsem se ohlídnul a zjistil, že při tom všem čekání jsem jen zestárnul a teď vlastně už ani nevím, na co čekat.
Tenkrát jsem si řekla: tak hele strejdo, sorry, ale to fakt ne, já to takhle mít nechci, já budu žít od začátku naplno. Jen ještě počkám, až zhubnu, až budu mít práci snů, až zhubnu, až najdu pravého partnera, až dítě vyroste, až fakt konečně zhubnu, a pak teprve začne ta pravá jízda. A při tom čekání jsem tak nějak zestárla a v té čekárně zůstala sama.
