Rozvod rodičů

Než nastal ten den D, který mi ukázal, že není všechno růžové, tak musím říct, že jsem měl takřka idylické dětství. Rodiče mě vychovávali ke slušnosti, všeobecnému přehledu (tatínek každý den z práce přinášel noviny), rozmazlovali mě a podporovali mé koníčky (a když to vezmu zpětně, tak jsem byl v podstatě maminčin mazánek).

Měl jsem se jako v bavlnce, ale jak jsem později zjistil, pod povrchem bublala láva, která postupně šla na povrch. Když nastal den D, tak má psychika šla do věčných lovišť. Stalo se to měsíc před mojí maturitou. Přišel jsem ze školy a táta mi oznámil „rozvedli jsme se“. Podotýkám, že již 4 měsíce předtím oba žili s jinými partnery jinde, ale já jsem si pořád naivně myslel, že se k sobě vrátí. 

V okamžiku, když jsem se toto dozvěděl, tak jsem se rozbrečel a dobrých 14 dnů jsem rezignoval na veškerou činnost kromě chození do školy a domů. Logika velí, že když se mi stala nějaká taková událost, tak se mám zabavit, ale i když jsem se měl plně připravovat na maturitu, tak to nešlo a stále jsem myslel na to, proč se naši rozešli, co bude následovat, když budu s jedním biologickým rodičem, jak a kde budu žít dál atd. 

Maturitu jsem samozřejmě neudělal, nějakým záhadným způsobem jsem ji udělal na druhý pokus, ale i nadále jsem si nesl to „stigma rozvodu“ a psychiku nadranc. Když to vezmu zpětně, tak jsem si myslel, že rozvody rodičů a dětská rozervaná psychika je jenom ve filmu. 

Letos je to 8 let od doby, kdy moji rodiče nejsou spolu. Pořád jsem nepříjemný na své nevlastní rodiče, ale tak nějak jsem se s tím smířil. Moje psychika se sice vylepšila, ale není na 100%. Kvůli tomu rozvodu jsem si vzal do hlavy, že manželství je jedno velké zlo, dokážu navázat vztah (přátelský), ale nedokážu to přátelství přetavit do partnerského vztahu, asi mám nějaký blok.

@Pavlikruza