Mám dva mladší bráchy, jednoho o rok a půl, dalšího o pět let. Mám je oba moc ráda. V dětství jsem si ale často přála být spíš jedináček. Obzvlášť počet „tři“ se mi zdál jako pěkně blbý číslo.
Čokolády, sušenky a další dary od tetiček, babiček a návštěv se prostě špatně rozdělují na stejné části. Vždycky jsem chtěla spíš tu čokoládu sníst sama, než přesně počítat kostičky, aby nikdo neměl ani o jednu víc. Pak tu byly ty praktické věci, jako třeba nedostatek místa na zadní sedačce v autě. Dodnes si pamatuju, jak tvrdý byl systém na střídání míst. Když jsme jeli nějaké delší vzdálenosti, přesně jsme počítali, kdy končí čtyřhodinový interval, po kterém následovala výměna sedaček. Měli jsme (vážně jen symbolicky) nakreslené čáry na to, kde ještě je naše část sedačky. Běda tomu, kdo nám do vymezeného prostoru "přečuhoval". A to nezmiňuju často zbytečné pošťuchování a sourozenecké bitky, kterým jsme se taky nevyhnuli.
Teď už bych ani jednoho neměnila. Najednou jsme si vzácnější (a taky o čokoládu už se nemusím dělit, protože si ji prostě koupím sama). Všichni jsme vyrostli v Olomouci, postupně se přesouváme do Prahy. Já tady žiju přes dva roky, jeden mladší brácha se do hlavního města nedávno přestěhoval po svatbě. Ten nejmenší tu bude žít nejspíš od září. Najednou už se nepotkáváme jen doma u rodičů, ale na oběd (nebo večeři) chodíme do svých nových domovů. Dalším bonusem je i to, že právě díky bráchovi mám (do budoucna snad ne jen jednu) skvělou švagrovou.
Doufám, že jednou budu mít děti. Kolik jich bude, netuším. I pro jejich dobro ale chci věřit, že víc než jedno. Mít sourozence je totiž ten největší dar, co člověk od rodičů může dostat. Jednou tady totiž zůstaneme jen my tři a občas jsou chvíle, kdy se člověk o tu čokoládu přece jen rozdělit chce.
