Celých 41 týdnů jsem se neskutečně těšila na to, až si konečně pochovám svoji holčičku. Nakonec jsem ji opravdu pochovala.
Celé těhotenství bylo bez problémů, dokonce jsem až skoro do porodu vedla kurzy těhotenské jógy. Ráno 7.3. jsem cítila, že se něco děje. Naštěstí jsem zachovala chladnou hlavu a nepanikařila. Celý den byl náročný, ale to už tak u porodu chodí. V šest večer jsme jeli do porodnice, plní pozitivních myšlenek, jak už bude brzy Anittka s námi.
Porod byl naprosto v pohodě zvládnutelný, není to nejpříjemnější věc, ale je to krásné. Přesně 20:47 přišlo na svět nejkrásnější miminko, moje dcera Anitta s mírami 48 cm a 2897 g. Byla jsem tak šťastná, naplňoval mě pocit naprosté pýchy, štěstí a radosti. Radost mi dělal i její pláč. Najednou ten pláč ale ustal. Nepřikládala jsem tomu nějakou důležitost, ale vyděsily mě ty pohledy doktorů a sestřiček. Malou vzali a odnesli ji někam pryč. Nic nám nechtěli říct. Chvíli po deváté přišla doktorka a řekla něco, co už nikdy nechci slyšet. Moje dokonalá dcera s námi vydržela pouze necelých 10 minut. Poté se jí zastavilo srdíčko a opustila nás. Vzala jsem si ji na ruce a plakala. Manžel musel odejít, nedokázal tam být. Musela jsem volat kamarádce, která se mnou byla celou noc. Spolu jsme brečely a brečely.
Pokud máte v okolí někoho, kdo prožil něco podobného, neříkejte jim "příště se to povede" nebo "to bude dobré" tím nikomu nepomůžete. Stačí jen prosté "jsem tady pro tebe". Važte si svých dětí i přes pětky ve škole nebo drzost k vám, protože jsou tací, kteří nikdy nebudou vědět jaké známky by jejich dítě mělo nebo jak by se chovalo a dali by vše i za toho drzého propadlíka.
Adriana
