Moje toleranceplno

Jako dítě narozené na konci devadesátek minulého století vyrůstající do moderního světa jsem zažila tak nějak všechno. Od chození do lesa a do přírody, pečení a vaření z písku, trávy a dešťové vody, přes vystřídání tří mateřinek, hledání si kamarádů na hřištích, přestěhování se do města, po šikanu kvůli jizvě na ruce a rozvod rodičů. 

Otce mám, ale…, není to ten táta, kterýmu se svěříte, že jste se zamilovali, nebo kterýmu se pochlubíte, jak se vám daří ve škole. Otec si po rozvodu oblíbil alkohol a já byla prostředník mezi našima. Prý jsem měla rozum. V deseti letech? Občas ho vídám, když jedu za babičkou, ale vždycky přemýšlím, jestli je tohle opravdu můj táta…? Je. Já přijala, že už to tak prostě je. To je moje toleranceplno.  

Tyhle zkušenosti z minulosti mě vedou k tomu, abych se snažila být mnohem lepším Člověkem. Někdy s tím hodně bojuji. Občas se nesnáším a pochybuji o sobě. Jestli umím milovat, jestli mám vůbec nějaký osobní život a nedávám příliš studiu, práci a stereotypu. Ostatním bych dala všechno a sobě nic.

Přitom nejsem svatá, mluvím sprostě, piju víno, občas přejdu na červenou, ale vždycky se budu snažit vyjít lidem maximálně vstříc, budu dobrovolničit, chodit do práce i k volbám, platit daně a jezdit na platnou jízdenku a dělat to, co má smysl. Bojovat za to, aby lidi mluvili pravdu a chovali se k sobě aspoň trochu hezky. 

I když si moje mamka tohle asi nepřečte, tak bych jí chtěla vyseknout obrovskou poklonu za to, že mně i ségře byla a je oporou - mamkou i taťkou zároveň a dala nám ten nejlepší základ do života a maximum správné výchovy. Občas na její rady nebo přání a úkoly odpovídám “Ano tati.” protože moje mamka je největší superhrdinka. Psycholog i rodič, životní učitelka i super kámoška.

@NovIvanka