Ještě coby žáku základní školy mi už delší dobu něco vrtalo hlavou. Šlo o to, jestli se chovat tak jak bych měl, jak bylo správné, nebo tak jak jsem chtěl. Přesně si pamatuji to místo v ulici, kde jsem se rozhodl zachovat se správně. V tu jedinou kratičkou chvíli jsem se rozhodl, že budu dobrý člověk.
A přesto, že jsem již mnohokrát přemýšlel o tom, že by byl můj život mnohem snazší, kdybych se tehdy rozhodl jinak, nikdy jsem toho rozhodnutí nelitoval.
Nevrhl jsem se do dobrovolnictví ani podobných aktivit. I když jsem již několikrát uvažoval o tom, že by bylo prima zajít párkrát do týdne do domova pro seniory a tam číst nějaké babičce či dědečkovi odpoledne hezkou knihu. Nic takového jsem zatím neudělal. Vydal jsem se cestou malých dobrých skutků. Vždycky jsem se choval tak, jak bylo správné. Kdokoli potřeboval pomoci, byl jsem tu pro něj. Aspoň radou nebo jen tím, že jsem ho vyslechl. Usmívám se na lidi, protože nikdy nevíte, jestli zrovna ten malý úsměv nepotřebují. Přeji lidem dobrý den tak, aby bylo slyšet, že jim ho opravdu přeji. Takové ty každodenní drobnosti. Věřím v dobro v lidech a doufám, že to někteří z nich zase pošlou dál. Já tu lavinu nespustím, ale pevně věřím, že i ty moje malé kamínky pomohou.
